Genetický důkaz migrace uto-aztecků v Mexika na sever před 5 a půl tisíci lety

Nově bylo analyzováno několik desítek starověkých genomů jedinců ze severního Mexika a Kalifornie starých 7400 - 200 let. Byla prokázána genetická kontinuita obyvatel Normanských ostrovů Kalifornie a Čumašů žijících na přilehlém pobřeží trvající minimálně od doby před 7 400 lety. Před 5 200 lety se v jižní a střední Kalifornii začínají objevovat lidé genticky spříznění se severozápadním Mexikem. Jsou to zřejmě mluvčí uto-aztéckých jazyků, kteří do Kalifornie přišli ještě před zemědělci pěstujícími kukuřici. Jedinci z Baja California sdílejí více genemu s nejstaršími jedinci ze střední Kalifornie než s pozdějšími jedinci ze střední Kalifornie.

Genetická příbuznost původních obyvatel Mexika a Kalifornie.

zdroj: https://www.nature.com/articles/s41586-023-06771-5.epdf

Fosilizované molekuly odhalují ztracený eukaryotický svět

Existují doklady o eukaryotických organismech starých 1 miliardu let (možná až 1.2 miliardy let). Podobně staré jsou i fosilní doklady o existenci lipidových molekul, které tvořily buněčnou membránu nejstarších buněk.

Dosud však bylo záhadou, proč nemáme alspoň žádné molekulární důkazy o existenci těchto molekul starší než 1 miliardu let. Eukaryotické buňky totiž vznikly podle molekulárních hodin mnohem dříve - před 1,6 miliardou let.

Zdá se, že tuto záhadu vyřešil tým vědců z Australské národní Univerzity. Organismy starší než 1 miliardu let totiž vytvářely jednodušší steroidní molekuly, než jaké známe dnes. Vědci je nazvali protosteroidy a skutečně se jim podařilo najít jejich fosilizované ostatky ve starých horninách. Dokonce zaznamenaly dvoufázový vývoj z těchto jednoduchých molekul na dnešní složitejší.

https://www.quantamagazine.org/fossilized-molecules-reveal-a-lost-world-of-ancient-life-20231023

Stopy lidí v Americe staré přes 20 tisíc let

Zkamenělé stopy lidí v národním parku White Sands v Novém Mexiku jsou staré skutečně 20-23 tisíc let. a en 13-16 tisíc, jak se díve soudilo. Je to tedy další z mnoha nálezů, které posouvají příchod lidí do Ameriky do doby před kulturu Clovis (před 13 500 lety). 

O dalších jsme psali například zde a zde

https://www.science.org/doi/10.1126/science.adh5007

Míšení neandrtálců a moderních lidí

Nová práce, která srovnávala genom lidí a neandrtálců zjisitila, že neandrtálci obahují přibližně 6% genů z populace moderních lidí. Tato část genomu pochází z archaické populace, která se odděla od současných moderních lidí před 270 tisíci lety a před 250 tisíci lety opustila Afriku.

https://penntoday.upenn.edu/news/neanderthals-carried-genes-acquired-ancient-interactions-cousins-modern-humans

V této souvislosti je dobré připomenout jinou studii, která srovnávala chromozm Y denisovanů, neandrtálců a moderních lidí: zde. Její závěr byl, že nenadrtálci získali chromozom Y, který se odděli od chromozomu moderních lidí před 350 tisíci let.

Na první pohled je zde rozpor rozdělení 350 tisíc let podle chromozomu Y versus 270 tisíc let od rozdělení genenomu podle nové studie. Je třeba si ale uvědomit, že rozdělení linie chromzomu Y neznamená rozdělení populace. Znamená to populační růst. Každá populace má pochopitelně řadu linií chromozomu Y, které mohou být od sebe oddělení desítky tisíc let. 

Shrněme si tedy, co se kdy stalo:

• Před 350 tisíci lety tedy došlo k populačnímu růstu (rozdělili se linie chromozomu Y) předků moderních lidí v Africe (před 320 tisíci lety vrcholilo příznivé klima doby meziledové). 
• Před 270 tisíci lety se populace zcela odělili (zřejmě kvůli ochlazení se skupiny lidí v Africe separovali a jedna z nich se ocitla více na severu), 
• Před 250 tisíc lety tato skupina pronikla na Blízký východ, kde se setkala s předky nenadrtálců a částečně se s nimi křížila.
• Nejstarší nález neandrtálce pochází z Itálie a starý příbližně 250 tisíc let. O zmínění populaci archických moderních lidí pak už nemáme žádní sotpy, pouze nálezy nástrojů na Blízkém východě.

Původ indoevropských jazyků a ještě něco navíc

Původ indoevropských jazyků souvisí s Jámovou kulturou, která se rozprostírala ve eurasijských stepích od řeky Prut až po řeku Ural na přelomu 4. a 3. tisíciletí před naším letopočtem. Z Invaze této kultury do Evropy a Asie pochází všechny dnes známé indoevropské jazyky.  

Jenže mezi indoevropské jazyky patřila dnes již mrtvá jazyková rodina anatolských jazyků. Tato skupina má starší původ než je stáří Jámové kultury. Nejstarší zápis v anatolském jazyce (chetitštině) pochází z 18 století před naším letopočtem (je to vůbec nejstarší indoevropský text).

Archeologické doklady o přítomnosti společnosti, která tento text vytvořila (chetité) máme z přelomu 3. a 2. tisíciletí. Celá jazyková rodina je však ještě starší, podle odhadu lingvistů lze klást původ proto-anatolského jazyka do doby přibližně 3000 let před naším letopočtem.

Přibližně o dalších tisíc let dříve musel tedy existovat společný předek proto-anatolštiny a ostatních proto-idnoevropských jazyků, někdy označovaný jako proto-indo-chetitština. Poroto-indo-chetitština tedy pochází z nějaké starší kultury než je Jámová, ale ta z ní musela vzniknout.

Má se za to, že původ anatolských jazyků souvisí s kulturou Cernavoda (4000 - 3200 BC) nebo s následnou kultury Ezero (3300 – 2700 BC). Obě tyto kultury sídlily na západním pobřeží Černého moře, ale druhá z nich má prokazatelný vliv v Anatolii. Ostatně i doba rozdělení anatolských jazyků odpovídá spíše druhé kultuře - Ezero.

Předpokládejme tedy, že proto-anatolské jazyky souvisí s kulturou Ezero. Její původ je v předchozí kultuře Cernavoda, která zase navazuje na ukrajinskou kulturu Sredny Stog  (4500 – 3500 BC).

Anatolské jazyky se tedy odtrhly od proto-indo-evropských 4000 BC (v té době vznikla kultura Cernavoda na západním pobřeží Černého moře) a expandovaly do Anatolie v průběhu existence kultury Ezero (cca 3000 BC). To celkem dobře odpovídá také jazykovým analýzám.

Také z toho celkem logicky vychází, že proto-indoevropštinou (nebo také proto-indo-chetitštinou) mluvili lidé kultury Sredy Stog rozprostírající se podél spodního Dněpru v letech 4500 - 3500 BC. Na Stredny Stog navazuje o něco východnější kultura Repin (3900–3300 BCE), která je označována jako první fáze Jámové kultury - indoevropani bez anatolských jazyku.

Když si to shrneme, je to celkem jednoduché:

• 4500-3500 BC: proto-indoevropština (Sredny stog)
• 4000 BC: rozpad proto-indoevropanů na anatolské (kultura Cernavoda) a ostatní Indoevropské jazyky (kultura Repin a následná Jámová)
• 3000 BC: expanze anatolských jazyků do Anatolie a současně expanze Jámové kultury (současných indoevropských jazyků) do Eurasie.

Genetický profil expanze indoevropanů známý z analýz archaických DNA také odpovídá genetickému profilu nálezů ostatků lidí kultury Sredny Stog. Tohle všechno je víceméně dobře známé a obecně přijímané (některé teorie se drobně liší). My ale budeme pokračovat hlouběji do minulosti. Narazíme tak na předka kultury Sredny Stog - kulturu Chvalynsk (c. 4900 – 3500 BC), která se nacházela v okolí Samarského ohybu řeky Volhy.

Lidem této kultury chyběla v genetickém profilu příměs prvních evropských zemědělců, kterou mají všichni první indoevropané i kultura Sredny Stog. Co je však ještě zajímavější, koncem 5. tisíciletí se lidé kultury Chvalynsk (podle testů archaické DNA) objevují na Balkáně na několika různých místech a zřejmě zde fungují jako elita.

Pokud bychom neměli lingvistické odhady expanze Indoevropských jazyků, vypadalo by to, že právě lidé kultury Chvalynsk stojí za jejich rozšířením. Ale expanze lidu kultury Chvalynsk je starší o více než 1000 let než expanze indoevropských jazyků.

Nicméně lidé kultury Chvalynsk byli příbuznými proto-indoevropanů z kultury Sredny Stog, dokonce byli jejich předky a zřejmě mluvili jazykem který se proto-indoevropštině podobal. Známe jazyk, který je na tom podobně. Je to jakýsi sestereský jazyk proto-indoevropštiny. Jedná se o dnes již vymřelou etruštinu. Etruština má většinu slov podobných proto-indoevropštině. Dokonce 90% jejích slov je podobných anatolským jazykům. (Zatímco indoevropské jazyky mají 3 rody, anatolské mají pouze 2: pohyblivý (živý) a nepohyblivý. Etruština má 2 rody stejné jako anatolské jazyky.)

Jsem přesvědčen, že expanze kultury Chvalynsk do Evropy před více než 6000 lety znamenala příchod proto-etruštiny (tyrhénské jazykové rodiny), která reprezentuje jakousi sesterskou jazykovou rodinu k proto-indoevropštině.

Rozpad živého rodu na ženský a mužský je jasnou ukázkou vlivu severovýchodní kavkazské jazykové rodiny bohaté na rody, jejímiž jazyky mluvili první zemědělci v Evropě, jejichž geny proto-indoevropané přijali v době po odtržení anatolských jazyků (4000 BC), u kterých se ještě zachovaly původní 2 rody (tak jako u etruštiny).

Pohled na osobní zájmena v etruštině odhaluje větší podobnost s uralskou jazykovou rodinou. Není divu. U indoevropských jazyku se předpokládá dávná příbuznost s uralskými. Etruština a indoevropské jazyky se oddělily zřejmě ještě v době (4500 BC), kdy podobnost s uralskými jazyky byla zřejmější a u etruštiny se zachovala.

Scénář je tedy (podle mne) následující:

• 7. tisíciletí BC: kultura Elshanka na střední Volze (první keramika v Evropě) - proto-indo-uralština, genetický profil EHG.
• 6. tisíciletí BC: rozpad Elshanka na kulturu Kama (severně) - proto-uralština a kulturu střední Volhy (proto-indo-etruština)
• 5. tisíciletí BC: na kulturu střední Volhy navazuje Samarská a následně Chvalynská kultura, lidé Chvalynské kultury přijaly geny z jihu příchozích kavkazanů (CHG) pak expandují na západ do Evropy a tím se odděluje etruština (kultura Varna) od proto-indo-chetistštiny (kultura Sredny Stog)
• 4. tisíciletí BC, rozpad proto-indo-chetitština (Sredny stog) na anatolské jazyky (Cerna voda) a proto-indoevropany (kultura Repin) - přijetí genů od prvních zemědělců (přijali profil EEF a tím byl dokončen vznik profilu WSH typických indoevrpanů, současně vznikly 3 gramatické rody). Proto-etruskové se z pobřeží Eejského moře vydávají do Itálie za nalezišti mědi, v Itálii vzniká kultura Rinaldone, jejímiž nositely jsou předci Etrusků.
• 3. tisíciletí BC, expanze indoevropských jazyků do Evropy, Střední Asie a Jižní Sibiře (řada kultur)

Denisované, neandrtálci a další. Jak to celé bylo?

Archeogenetika v posledních letech znacně pokoročila a vpodstatě zastínila vlastní archeologii při výzkumu vývoje člověka. Je tedy na čase si udělat krátký přehled o tom, co dnes víme o vývoji člověka za poslední 1 milión let.

Podle analýzy DNA víme, že zhruba pred 1 miliónem let žil předek moderních lidí, neandrtálcu a denisovanů. Ten prožíval celkem úspešné obodbí, jeho populace rostla a expandoval i mimo Afriku. Předpokládáme, že žil v Africe, protože se dotud šíří nová technologie výroby nástrojů Acheuléen.Ta se v Evropě poprvé objevuje před 900 lety. Z pozdější doby, před 800 tiscí let, pak známe ze Španělska dokonce lebku, která byla příhodně pojemenována jako Homo antecessor. Analýza bílkovin jeho zubní skloviny prokázala, že má skutečně nejblíže k předkům neandrtálců, moderních lidí a denisovanů.

Ze zbytku světa známe z této doby pouze staršího Homo erekta. 

situace před 1 miliónem let

Před 750 tisíci lety se oddělil chromozm Y moderních lidi (Homo sapiens) a neandrosovanů (předků nenandrtálců a denisovanů). To znamená, že populace rostla a potomci tohoto růstu v mužské linii se dochovali až do doby, ze které je dokážeme analyzovat.

Před 630 tisíci lety vrcholila doba ledová, bylo chladno a sucho. Nepříznivé podmínky nutily naše předky v Africe k inovacím. V této době byl vynalezen oštěp. Jeho hroty (technologie acheuleén mod 3) se začínají objevovat po celé Africe. S nástupem příznivého klimatu v době meziledové před 620 tisíci lety migrují z Afrika do Eurasie předci neandrtálců a denisovanů representovaní druhem Homo heidelbergensis. Nejstarší lebka je z Německa a je stará 600 tisíc let. Z Etiopie pochází podobně stará lebka s názvem Bodo, která je Homo heidelbergensis podobná. Může klidně patřit předkům moderních lidí nebo jim příbuzné populaci. 

Neandrosované (Homo heidelbergensis) se na své cestě z Afriky setkali se staršími Homo erekty a došlo ke vzájemnému křížení. Neandrosované tak přijali část genomu starších erektů (nevíme jistě jestli to byli erektové, ale je to populace, která se odddělila od moderních lidí před zhruba 2 milióny let). Ale nezůstalo jen u toho. Neandrosované získali totiž mitochondriální DNA (která se dědí puze od matky) od populace, která se oddělila od moderních lidí před 1 milónem let. Jasným kandidátem na tuto populaci je výše zmíněný Homo antecessor.

Situace před 600 tisíci lety

Před 400 tisíci lety (tedy v holsteinské meziledové době) došlo k rozdělení neandrosovanů na neandrtálce a denisovany. Nabízí se souvislost právě s příznivým klimatem meziledové doby a populačním růstem neandrosovanů, kterým bylo toto rozdělení způsobeno.

Protože většina nálezů Homo heidelbergensis pochází z Evropy, zdá se že právě odtud migrovala skupinka raných denisovanů do Asie, kde podruhé během svého vývoje přijali genom erektů.

Situace před 400 tisíci lety

Mezitím se v Africe rozrůstá populace předků moderních lidí. Na severu Afriky, v Maroku, byla nalezena lebka, která se hodně podobá moderním lidem, lze ji označit za archaického moderního člověka. Ti před 350 tisíci lety pronikají mezi neandrtálce do Evropy, a obohacují je o svou DNA.

Dokonce dochází k zajímavé situaci, kdy se obě pohlavně specifické genetické linie (chromozm Y a mitochondrální DNA) od moderních lidí prosazují mezi nenadrtálci a ti postupně ztrácí svoje vlastní (naposledy doložené u Homo heidelbergensis sterého 430 let). 

Před 300 tisíci lety se denisované objevují na jižní Sibiři. Víme to pouze ze sebrané DNA. Jiná část denisovanů směřuje do jihovýchodní Asie, kde se později (před 25 tisíci lety) smísí s moderními lidmi.

Je zajímavé, že se následně v Číně (zhruba na cestě ze střední Sibiře do jihovýchodní Asie) objevuje řada nových moderních lebek (jedna také v Indii), které jsou podobné jak dřívějším erektům, tak nesou některé moderní znaky. Jedná se o tyto nálezy: 

• Dali stáří 260 tisíc let, Shaanxi, střední Čina
• Homo longi dračí muž, 150-300 tisíc let, severovýchodní Čína
• Xiahe čelist stará přibližně 160 tisíc let, severovýchdoní Tibet
• Hualong 300 tisíc let, střed Číny 
• Jinniushan 260 tisíc let, Liaoning, asi žena, podobné Dali
• Penghu čelist vylovená z moře uTaiwanu, 70-190 tisíc let, podobná čelisti Xiahe
• Narmada Indie, část horní lebky stará 150-300 tisíc let

S jistotou víme, že čelist Xiahe patřila denisovanovi ze sibiřské skupiny (to prokázala analýza proteinů) a čelist Penghu je jí velmi podobná. Homo longi a ostatní lebky, či jejich části, jsou si vzájemně podobné. Je tedy velmi pravděpodobné, že se jedná o Denisovany. Dokud ale nemáme molekulární analýzu, nemůžeme to říct s jistotou (kromě čelisti Xiahe), protože denisovany známe pouze podle DNA a zubů.

Analýza morfologie zubů ukázala, že zuby ze tří výše zmíněných lebek se svou morfologií podobají zubu denisovana starého 150 tisíc let nalezeného v Laosu.

situace před 300 tisíci lety

Změny genetických profilů mezolitu a neolitu východní Evropy

Přechod od mezolitu k neolitu proběhl z pohledu genetiky ve východní Evropě podobně jako ve střední a západní. Místní populace byla z většiny nahrazena nově příchozími zemědělci. Vyjímkou je dolní tok Dněpru. V tého oblasti zůstal přechod od mezolitu k neolitu bez výrazné genetické změny. Jinými slovy: místní mezolitičtí lovci Dněpr-Doněcké kultury začali před 7200 lety s pastevectvím a před 6200 lety se zemědělstvím sami bez výrazného míšení se zemědělci, kteří přicházeli tou dobou do východní Evropy z Blízkého východu. Před 10 500 až 6 000 lety je genetický profil lidí žijíchích v povodí dolního Dněpru stejný. Změna nastala až s příchodem prvních indoevropanů před 5 500 lety, když se objevila nová kultura Sredny Stog.

https://www.nature.com/articles/s42003-023-05131-3

Nejstarší skupinou živočichů jsou žebernatky

Žebernatky (Ctenophora) jsou považovány spolu s mořskými houbami (Porifera) za nejstarší skupinu živočichů. Která z nich je ale starší, která se oddělila od společného rodokmenu jako první? Dlouhou dobu se mělo za to, že jsou to houby, protože jsou primitivnější - nemají nervovou soustavu ani svaly. Nyní se ale ukazuje, že žebernatky jsou zřejmě straší. Existují k tomu dva velmi dobré důvody

• Organizace chromozomů, což je velmi pomalá změna genetické struktury organismu, je u žebernatek podobná ještě primitivnějším organismům jako jsou Mesomycetozoea (ichthyosporean) či Choanoflagellate. Naopak mořské houby mají stukturu chromozomů podobnou vyšším živočichům (https://news.berkeley.edu/2023/05/17/what-did-the-earliest-animals-look-like/).
• Nervová soustava žebernatek se zřejmě vyvinula nezávisle na nervové sosutavě vyšších živočichů (https://www.science.org/doi/10.1126/science.339.6118.391-a).

Neolitizace severozápadní Afriky

Příchod zemědělců do severozápadní Afriky (dnešní Maroko a okolí) nebyl tak přímočarý, jak jsme se dosud domnívali. Podle nejnovější genetické analýzy se ukazuje, že lovci a sběrači žijící v Maghrebu před přídchodem zemědělců byli poměrně genetický izolovaní. Před 7500 lety přišli první zemědělci, kteří byli velmi podobní nejstarším zemědělcům Evropy (čas jejich přídchodu je podobný době, kdy se objevili na Iberském poloostrově). Ovšem místní obyvatelstvo se rychle přizpůsobilo novému způsobu života a jen o pár staletí později ve vnitrozemí dnešního Maroka žili zemědělským způsobem života lidé geneticky příbuzním původním lovcům a sběračům.

Situace se ale změnila před přibližně 6300 lety, kdy do oblasti přišli pastevci původem z Levanty. Ti poměrně rychle začali dominovat celé oblasti. Není pochyb o tom, že tato třetí skupina přinesla do severozápadní Afriky berbeské jazyky. Co se týká prvních zemědělců z Evropy ti mohli mluvit jazykem příbuzným baskičtině.

Grafické znázornění pohybu obyvatel v průběhů neolitizace

https://www.nature.com/articles/s41586-023-06166-6

Moderní lidé pochází z více afrických skupin

Původ moderních lidí Homo sapiens je stále v detailech nejasný. Z pohledu morfologie vznikl Homo sapiens v Africe před přibližně 300 tisíci lety. Z pohledu genetiky před zhruba 200 tisíci lety. Genetici však upozorňují na to, že geny moderních lidí obsahují části, které svědčí o příměsi jiných poddruhů rodu Homo. Tyto příměsy se měly dostat do našeho genomu hned v počátcích jeho vývoje. 

Nová genetická studie, která do genetického modelu lidstva přidává nové vrozky genů příslušníků afrického kmene Nama (pozoruhodný svou vysokou genetickou vriabilitou) naznačuje, že tomu tak být nemuselo. Podle nového modelu se dvě nebo více slabě geneticky diferencovaných populací mísilo po statisíce let. Ale před 120-135 tisíci lety došlo k prvnímu výraznějšímu rozdělení. Poté ale stále docházelo k migraci mezi těmito dvěma hlavními skupinami. Takový model dává lepší výsledky než příměs archických populací.

https://www.nature.com/articles/s41586-023-06055-y

Piktové byli podle DNA Keltové

Záhadní Piktové, kteří žili ve Skotsku až do ranného středověku jsou některými považováni za předindoevropské obytele Brtánie. Podle analýzy skromných nápisů, osobních a mísních jmen, které lze považovat za původem piktské to ale vypadá spíš na to, že piktové byli Kelti příbuzní Welšanům.

Nová analýza DNA ostatků z piktských hrobů ukazuje, že se Piktové skutečně vůbec nelišili od ostatních britů z doby bronzové - tedy od Keltů.

https://journals.plos.org/plosgenetics/article?id=10.1371/journal.pgen.1010360

Tři migrační vlny moderních lidí při osidlování Evropy v paleolitu

Již dříve jsem psali o tom, že moderní lidé přišli do Evropy o 10 tisíc let dříve než se obecně soudí (tedy před 55 tisíci lety). Po důkladném prozkoumání paleolitických nástrojů v Evropě dospěla nová studie k závěru, že ve skutečnosti proběhly 3 migrační vlny moderních lidí do Evropy.

• První vlna se odehrála před zmiňovanými 55 tisíci lety a jejím výsledkem je technologie Neronian, který se nachází v jihovýchodní Francii, a ve střední Evropě (Morava, Slovensko, JV Polsko a SZ Ukrajina)
• Druhá vlna proběhla před 45 tisíci lety a jejím výsledkem je technologie Châtelperronian ve většině Francie, v severním Španělsku a na jihu Rumunska
• Třetí migraci tvořili lidé, kteří do Evropy přinesli před 43 tisíci lety technologii Protoaurignacian

První dvě migrace přicházely na území osídlené neandrtálci, a tak nebyly zcela úspěšné. Krátce po třetí migraci proběhla velká sopečná exploze, která zřejmě výrazně snížila populace obou lidských druhů v Evropě. Moderní lidé se po erupci zotavili lépe než domorodí neandrtálci a Evropu pak ovládli.

Z druhé migrační vlny známe jedince s analyzovanou DNA. Jedná se o nález Bacho Kiro v Bulharsku. DNA analyzovaná z českého nálezu z jeskyně Zlatý kůň je ještě starší a mohlo by se jednat o potomka první vlny. Jeho stáří je podbné jako u Bacho Kiro, ale vypadá to, že se se jedná o několik tisíc let geneticky starší populaci. Může se tady jednat o relikt první migrační vlny. Třetí migraci nejlépe reprezentuje vzorek DNA GoyetQ116-1 z Belgie.

Další významnou změnou v Evropě pak byl příchod Gravettienu z východu před 30 tisíci lety. Nositelem této kultury byli lovci mamutů, které známe z jižní Moravy.

https://journals.plos.org/plosone/article?id=10.1371/journal.pone.0277444

Paleogenomika nejstarších evropských lovců-sběračů

Analýza genomů 356 evropských lovců a sběračů, kteří žili před 35 000 až 5 000 lety, naznačuje, že gravettienskou kulturu (před 33 000 až 26 000 lety) tvořily dvě geneticky odlišné skupiny. Jedna z těchto skupin, nazvaná Fournol podle naleziště ve Francii, žila ve Francii a Španělsku, zatímco druhou, pojmenovanou Věstonice, známe z České republiky a Itálie. Fournolové pocházeli ze starších aurignacienů, kteří žili v Evropě před 43 000 až 33 000 lety. Předci Věstonic však pocházeli ze západního Ruska. Studie také naznačuje, že Fournol přežil poslední ledovcové maximum, ale Věstonice vymřely. Dříve se předpokládalo, že Věstonice žili v Itálii během posledního ledovcového maxima a jejich potomci po ústupu ledovců vytvořili epigravettskou kulturu. Tu však zřejmě vytvořili migranti z Balkánu před 17 000 lety. Po konci doby ledové, když se lesy rozšířily po Evropě, asi před 14 000 lety, epigravettiáni migrovali na sever a vytlačili potomky Fournolů, kteří vymřeli.

https://www.nature.com/articles/s41586-023-05726-0

Současně byla zveřejněna práce, která potvrzuje to, co bylo řečeno výšše. Genom jedince označeného Malalmuerzo (podle jména jeskyně v Andalusii) pochází z vrcholu doby ledové (23 tisíc let) a spojuje populaci západního aurignacienu (Fournoly) s pozdějšími obyvately západní Evropy v době poledové.

https://www.nature.com/articles/s41559-023-01987-0

Na obrázku vidíme přibuznosit jednotivých populací a strom jejich vývoje v čase. Na vývojovém stromě je vidět, že i populace Fournol je tvořena ze 71% migrací z východu a pouze z 29% z původní evropské populace (reprezentovaná nálezem Zlatý kůň z Berounska)

Původ gruzínštiny a karvelské jazykové rodiny

Gruzínština patří do jihokavkazské jazykové rodiny (lépe kartvelské rodiny). Tato skupina 4 jazyků, kde co do počtu mluvčích jasně dominuje gruzínština, je silně ovlivněna okolními jazyky hlavně ze severozápadní kavkazské rodiny, které zřejmě tvoří substrát kartvelské rodiny, nebo tuto jazykovou rodinu hned při svých počátcích silně ovlivnily. Základ kartvelského porotojazyka má však blízko k indoevropským jazykům a zcela se liší od svých kavkazských sousedů.

Mapa výskytu současných kartvelských jazyků

Na otázku kdy a jak se předci Gruzínců, nebo lépe kartvelské jazykové rodiny, dostali do oblasti dnešní Gruzie, může odpovědět analýza pravěkých kultur, genetická, a také lingvistická analýza.

Začněme linvgistikou. Nejstarš větví evolučního vývoje kartvelských jazyků je svanština. Ta se od ostatních jazyků oddělila v polovině třetího tisíciletí př.n.l (1). To znamená, že předci mluvčích celé rodiny přišli na Kavkaz ve třetím tisícíletí př.n.l nebo dříve. Zajímavý ja také fakt, že Svanové žijí v horské oblasti severozápadní Gruzie a sousedí s ještě západnějšími Abcházci, kteří patří do severozápadní kavkazské rodiny. K další změně došlo v polovině prvního tisíciletí, kdy se rozděly další 2 skupiny: vlastní gruzínština na východě Gruzie a zanské jazyky na západě. Vypadá to, jako by došlo ke skutečnému osídlení celé dnešní Gruzie, jako by předci obou těchto skupin sestoupili na jih ze severních hor a osídlili nížíny řek Rioni a Kura.

Podívejme se ale, co se odehrálo ve zmiňovaném 3 tisíciletí před naším letopočtem nebo před tím na západě Kavkazu. V druhé polovině 4. tisíciletí v celé oblasti dominuje Majkopská kultura. Ta má však svoje jádro na sever od Velkého Kavkazu a je většinou spojována s původem severozápadní kavkazské rodiny, nezdá se že by to byl zhodný kandidát na předky mluvčích kartvelských jazyků. Bližší pohled ukazuje, že Majkopská kultura nebyla sama a koncem 4. tisíciletí, ale hlavně v průběhu 3. tisíciletí se na západě Kavkazu objevuje také kultura megalitických horbů. Ta je rozšířena v malé oblasti podél pobřeží Černého moře od Azovskéh moře až do Abcházie. To vypadá jako náš hledaný kandidát, protože jižní část oblasti výskytu této kultury se téměř kryje s nejstarší větví kartvelské jazykové rodiny.

Mapa rozšíření majkopské kultury a megalitických hrobů

Jaký je původ této kultury? Nebyla příliš intenzivně studována, ale souhrn, který se obejvuje v této studii (2) naznačuje 3 možnosti původu této kultury.

1. Podbnosti keramiky a pohřebního ritu, ukazují na spojitost s kulturou kulovitých amfor
2. Existence dolmenů naznačuje středomořský původ
3. Původ na sever od Kavkazu podle podobnosti ve stavbě pohřebních komor

Podívejme se nyní na třetí nejexaktnější zroj informací o pohybu pravěkých populací  - genetiku (3). Podle ní se současní Gruzínci příliš neliší od svých jižních sousedů - Arménů. Oba národy zdědily většinu genů od populace kultury Kura-Araxes, která se nacházela ve 4. tisíciletí před naším letopočtem na úzmí dnešní Gruzie a Arménie. Lidé této kultury, ale rozhodně nemluvili ani kartvelským ani arménským jazykem. Každý z těchto dvou moderních národů později přijal další geny, které měli zřejmě vliv na to jakým jazykem dnes mluví. Arméni získali přímes genů, které se podobají mínojským řekům. Gruzínci přijaly geny, které se překvapivě nejvíce podobají genům lidu kultury kulovitých amfor. Tato kultura má ze 70% genetický profil prvních evropských zemedělců a z 30% profil západoevropských lovců.

Genetika tedy potvrdia hypotézu 1 o původu kultury megalitických hrobů a ukázala, že původ kartvelské jazykové rodiny musíme hledat překvapivě až v dnešním Polsku v polovině 4. tisícileté před naším letopočtem, kde v té době vazniká kultura kulovitých amfor. Ta se rozšířili až na Ukrajinu a odtud před zhruba 3 tisíci lety na západní pobřeží Černého moře, kde zřejmě pod vlivem majkopské kultury začali lidé stavět megalitické stavby. Postupně osídlili hory jihozápadního Kavkazu a odtud se v průběhu prvního tisíciletí (už bez Svanů) vydali dále na jih do dnešní Gruzie.

Existuje několik slov, které má proto-kratvelský a proto-indo-evropský jazyk podobné. Indo-evropská jazyková rodina má původ ve středoasijských stepích před 5500 lety a je spojována se specifickou genetickou komponentou západních stepních pastevců. Tato komponenta se ve velmi malé míře objevuje také u lidu kultury kulovitých amfor. Pravdou je, že i jejich hmotná kultura je ovlivněna kulturami ze stepí z východu. Pokud byla ovlivněna hmotná kultura, mohl být ovlivněj i jejich jazyk. Lid kultury kulovitých amfor mluvící proto-kartvelštinou mohl tedy převzít některá slova z východních stepí, kde se mluvilo proto-indoevropštinou, po přesunu na Kavkaz však byl více ovivněn místními kavkazskými jazyky.

Kartvelská jazyková rodina je řazena mezi nostratické jazyky a patří mezi jeho nejstarší větve (4). Pokud je původ nostratických jazyků kladen někam do oblasti íránské vysočiny a Střední Asie, pak by odtržení kartvelské větve a příchod pre-proto-ketrvelských jazyků do Evropy mohlo znamenat objevení se keramiky u mezolitických lovců východní Evropy. Keramika se totiž začala objevovat v 7 tisíciletí př. n. l ve střední Asii a v 5. tisíciletí př. n. l. ji začala vyrábět němenská kultura, která dominovala oblasti východního Polska a ovládala obchod s pazourkem v širokém okolí. Také mezolitická janislawická kultura přetrvala na východě Polska až do doby kulovitých amfor.

Je možné že přechod lidí mezolitických kultur ke kultuře kulovitých amfor a přechod na zemědělství se obešel bez změny jazyka. Respektive proto-kartvelština mohla být ovlivněna jazykem podobným baskičtině (ta se předpokládá u prvních zemědělců v Evropě) (5). Je ale těžké odlišit tento hypotetický vliv od pozdějšího vlivu kavkazských jazyků, které mají s baskičtinou teké blízký vztah.

Každopádně není bez zajímavosti, že v rekonstruované proto-kartvelštině se "voda" řekne "cqa". V Polsku a na Ukrajině je několik řek začínající předponou "sk". Například  Skaronynka,  Skla, Skawa, Skrwa, Skora. Všechny bez zřejmé indoevropské etymologie.

Nástroje paleoindiánů staré 16 tisíc let

Nástroje nalezené v jihozápadním Idaho byly datovány pomocí dvou metod na dobu před 16 tisíci lety. To je o 3 tisíce let straší než nejstarší obecně přijímané nástroje v Americe - technologie Clovis. Nalezené výrobky jsou velmi podobné nástrojům z Hokaida z doby před 20 tisíci lety. První datování bylo provedeno podle aproximací pro dané sídlo. Druhé datování pak podle radiokarbonové metody pro kosti nalezené spolu s vyrobenými nástroji. Obojí dává podobné stáří - 16 tisíc let. Přesto někteří vědci zůstávají skeptičtí a nepřepodkládají, že by lidé překonali několik tisíc kilometrů dlouhou cestu po ledovci, nebo po moři podél něj.

https://www.science.org/content/article/deadly-sharp-points-found-idaho-could-be-first-american-made-tools

Nejstarší doklad používání ohně je 780 tisíc let

Analýza rybích kostí nalezených na lidském sídlišti starém 780 tiscí let v Izraeli prokázala, že byly tepelně zpracovány. Jedná se tak o dosud nejstarší doklad používání ohně pravěkými lidmi. Je to přibližně doba, kdy došlo k rozdělení předků moderních lidí, neandrtálců a denisovanů.

https://www.archaeology.wiki/blog/2022/11/16/oldest-evidence-of-the-controlled-use-of-fire-to-cook-food-found-in-israel/