Transeurasijská jazyková rodina

Poslední dobou se objevilo několik zajímavých prací, které objasňují, jak to bylo s vývojem transeuroasijké jazykové rodiny. Shodují se v tom, že původ této jazykové rodiny lze hledat v povodí řeky Liao a expanzi jednotlivých skupin jazyků lze spojovat s rozšířením zemědělství založeném na pěstování prosa.

Domestikace prosa a následná populační exploze v 7 až 5 tisíciletí př. n. l. znamenala rozdělení transeuroasijké jazykové rodiny na severní altajské jazyky a jižní japonsko-korejské.

Altajské jazyky (mongolské, turkické a tunguské) migrovaly na sever před zhruba 7 tisíci lety, zatímco korejské a japonské jazyky mají původ v expanzi na jih, na polostrov Liaodong a Shandong, před přibližně 5 a půl tisíci lety. 

Počátkem doby bronzové je zaznamenán vliv ze Střední Asie, který je patrný na turkických a mongolských jazycích. Před 3300 lety migrovali zemědělci z oblasti Liaodong a Shandong do Koreje a místní zemědělství založené na prosu doplnili o rýži, pšenici a ječmen. 

V prvním tisíciletí př. n. l. pak přichází do Japonska první zemědělci kultury Jajoi, kteří mluvili proto-japonštinou.

https://www.nature.com/articles/s41586-021-04108-8

Nostratické jazyky, geny a archeologie

Skupina jazykových rodin, která bývá označována jako nostratické, obsahuje velkou většinu jazyků, jimiž se mluví v severní části Euroasie. Příbuznost mezi jejími členy je stále předmětem výzkumů, ale i sporů. Pokud tuto hypotézu přijmeme, je třeba hledat původ a vývoj této nadrodiny. Ten bývá často spojován s počátkem zemědělství, což je velmi zjednodušující zkratka ignorující veškerý paleolingvistický výzkum. Pojďme se tady podívat, jaké jsou jiné možnosti jejího původu.

Základní jádro nostratických jazyků tvoří jazykové rodiny indoevropská, uralská (nebo obecněji uralsko-jukagirská), altajské jazyky (nověji transeuroasijské), eskymo-aleutská, čukotsko-kamčatská a východsibiřský jazyk nivchština. Původ indoevropské jazykové rodiny je dnes díky intezivnímu výzkumu lingvistů, genetiků a archeologů zcela jasný. Proto-indoevropštinou mluvili lidé kultury Stredny Stog a Khvalynsk na dnešní Ukrajině a v Rusku před 7 000-5 500 lety. První odštěpenou větví před 6 000 lety byly dnes již vymřelé anatolské jazyky. Jádro proto-indoevropštiny pak přejala o něco východnější Jámová kultura (před 5 300–4 600 lety).

Odkud se vzali lidé kultury Stredny Stog a Khvalynsk? Jejich geny jsou tvořeny směsí dvou různých populací: kavkazských lovců a sběračů a východevropských lovců a sběračů. Stejně tak raná proto-indoevropština je podle lingvistů tvořena jazykem příbuzným proto-uralštině se silným vlivem severokavkazských jazyků (1). Právě severokavkazské jazyky jsou spojovány s expanzí zemědělství do Evropy. Není tedy pochyb o tom, kterou genetickou komponentu lze spojit s kterým jazykem. Současně také vidíme, že proto-indoevropština se zformovala v průběhu 5. tisíciletí př. n. l. z jazyka, který byl blízký proto-uralštině. Samotné stáří proto-uralštiny není tak přesně stanoveno, ale zhruba někdy v 5. tisíciletí př. n. l. už mohla existovat zřejmě severovýchodně od Ukrajiny.

Situace v západní Eurasii před 6 500 lety

Podívejme se blíže na uralskou jazykovou rodinu. Ta je velmi zajímavá tím, že bývá spojována s celou řadou dalších jazykových rodin ze severní Sibiře do uralsko-sibiřské rodiny. Do této skupiny patří již zmíněné jukagirské, eskymácko-aleutské a čukotsko-kamčastské jazyky. Někdy se celá skupina nazývá paleosibiřské jazyky. Nejtěsnější vazba se zdá být s jukagirskými jazyky, které mají k uralským geograficky nejblíže. Společný původ celé této skupiny je odhadován na téměř 10 000 let.

Další zajímavá skupina jazyků jsou nivchština, čukotsko-kamčatské jazyky (ty jsou obě řazeny také mezi paleosibiřské jazyky) a algonkinsko-wakašské jazyky severoamerických indiánů. Mnoho lingvistů poukazuje na podobnosti mezi těmito třemi skupinami. Problém algonkinsko-wakašské rodiny je, že jsou zřejmě mixem původních amerindiánských jazyků s nově příchozími nostratickými (či pod jejich silným vlivem). Jejich příbuznost s nostratickými jazyky je zpochybňována, protože není tak výrazná. Také nivchština byla velmi silně ovlivněna a to japonskou ainštinou, ale nostratický původ či vliv je u ní výraznější než u algonkinsko-wakašských jazyků. Je ale zřejmé, že všechny tyto 3 jazykové rodiny mají společný původ na východě Sibiře.

Co na to všechno říká genetika? Jak již bylo uvedeno, uralská komponenta indoevropského proto-jazyka je spojována s východoevropskými lovci a sběrači (EHG). Jejich původ genetici stanovili do doby před zhruba 10 000 lety, kdy starověcí severní euroasiaté ze západní Sibiře migrovali na západ a promíchávali se z místními evropskými lovci. EHG jsou tvořeni z 25 % z evropských lovců a ze 75 % ze starověkých severních euroasiatů ANE. Vidíme, že to je velmi podobné vztahu mezi indoevropskými a uralskými jazyky, který odhalili lingvisté. Lidé proto-uralsko-sibiřského jazyka jsou zcela jistě lidé s genetickým profilem ANE. Z bajkalské oblasti se přesouvali na západ a postupně se od nich oddělovaly jednotlivé skupiny, které se vydávaly na sever. Přesun na východ v době kolem 10 000 př. n. l. není tak dobře geneticky zmapován. Existuje vzorek archaické DNA Dzyhlinda-1, starý 8 500 let, který se velmi podobá dnešním Čukčům, Itelmenům a Eskymákům, ale ještě se nachází nedaleko Bajkalu (2). Také známe několik genetických haploskupin, které ukazují na přesun genů v této době od Bajkalu na východ. Například haploskupina X2a je rozšířená právě mezi Algonkiny a její původ je ve střední Sibiři či Střední Asii zhruba před 14 000 lety. 

Podívejme se na archeologické nálezy, které mohou expanzi Uralo-sibiřanů stanovit ještě přesněji. Původ lidu s genetickým profilem ANE sahá až do lovcům mamutů kultury Mal'ta–Buret' (před 24 000 - 15 000 lety) na horní Angaře, západně od Bajkalu. Tito lovci postupně osídlili celou západní Sibiř. Přibližně před 13 000 lety potomci těchto lidí v oblasti Bajkalu začali vyrábět keramické nádoby (3). Tou dobou lze již mluvit o Proto-uralo-sibiřanech. Přibližně před 8 000 - 7 000 lety se keramika, podobná té od Bajkalu, objevuje dále na západ, u řeky Volhy, jako kultura Elšanka. Její výrobci mluvili bezpochyby proto-indo-uralským jazykem. Genetické analýzy odhalily, že EHG (tedy Uralo-sibiřané) v mnoha vlnách pronikají do západní Evropy a dostávají se velmi brzy až do Norska. Známá kultura hřebenové keramiky, která vzkvétala na celém severu východní Evropy od doby před 6000 lety, byla tvořena převážně východoevropskými lovci s profilem ANE. Ti bezpochyby mluvili indo-uralským jazykem, avšak lidé mluvící současnými uralskými jazyky v této oblasti (finsko-permskými) přišli až později.

Co se týká sibiřské archeologie, příchod paleosibiřské populace (Proto-čukotko-kamčatů, Nivchů a Eskymáků) by šel nejlépe přiřadit k mezolitické kultuře Sumnagin v Jakutsku, která se v oblasti nacházela zhruba před 10 000 - 6 000 lety. Není však doložen její přesun na americký kontinent a tedy spojitost s algonkinskými indiány.

Altajské (transeuroasijské) jazyky mají původ před přibližně 7 000 lety v údolí řeky Liao a jsou spojovány s neolitickými kulturami Xinle (5 500 – 4 800 př. n. l.) či Hongshan (4 700 - 2 900 př. n. l.), které v této oblasti domestikovaly proso (4). Jejich spojitost s ostatními nostratickými jazyky může souviset také s expanzí na východ z bajkalské oblasti době před 10 000 lety, není však nijak kulturně ani geneticky doložena.

Situace v Euarasii před 10 000 lety

K nostratickým jazykům bývají řazeny také afroasijské a drávidské jazyky. Pokud k nim skutečně patřily, k jejich oddělení došlo dříve než u ostatních jazyků. Afroasijské jazyky pochází velmi pravděpodobně z Levanty a jsou spojovány s kulturou Natúfien (před 13 000 až 10 000 lety). Drávidské jazyky jsou pak spojovány a neolitickými kulturami povodí Indu a jejich původ lze hledat ve východní oblasti Íránské vysočiny. 

Tyto dvě kultury a oblasti může se západosibiřskými lovci mamutů spojovat středosibiřská kultura Tutkaulian z doby před 20 000 - 13 000 lety (5). Tato kultura se vzájemně ovlivňovala s levantským Natúfienem a kulturou Zarzian v Íránu. Otázkou je, jakým směrem se lidé a myšlenky pohybovaly. Jako odpověď může opět posloužit genetika. Genetický profil ANE ze západní Sibiře je zaznamenán u lidí íránského neolitu (stáří vzorku 8 500 let) a také u kavkazských lovců a sběračů v Gruzii (stáří 13 000 let), chybí však u lidí Natúfienu. Zato se u potomků Natúfienu v severní Africe objevuje nám už známá haploskupina X2a původem ze střední Sibiře, která má překvapivě nejbližší příbuzné v Severní Americe mezi algonkinskými indiány. Kromě této haploskupiny jsou to ještě například haploskupina W, rozšířená hlavně v západní Evropě a jižní Asii, ale také v severní Africe a ve východní Sibiři.               

Situace v Euarasii před zhruba 15 000 lety

Největší záhadou z celé nostratické jazykové nadrodiny jsou kartvelské jazyky. Jejich problém spočívá v tom, že byly ovlivněny celou řadou jazyků z jiných nadrodin, ale také ze svojí nostratické nadrodiny. Třeba ranou indoevropštinou. Zdá se však, že jejich primární původ je podobný jako u drávidských a afroasijských jazyků, a leží hluboko v mezolitu před více než 13 000 lety.

Nejstarší stopy hominida

Zkamenělé stopy lidí u řecké pláže Trachilos jsou o něco starší než se dříve soudilo. Původně bylo jejich stáří odhadováno na 5,75 miliónu let. Nyní bylo stáří upřesněno po mocí tří různých datovacích metod na 6 miliónů let.

https://www.nature.com/articles/s41598-021-98618-0

Kdo mohl takové stopy po sobě zanechat? Pokud to byl hominid (vpodstatě ani jiné vysvětlení neexistuje), nejlogičtější volba padá na druh Graecopithecus freybergi, jehož jediný nález pochází z Řecka z doby před 7,2 milióny lety. Bohužel známe pouze jeho spodní čelist, takže nevíme nic o jeho pohybových schopnostech a případné bipedii. Jeho zuby jsou více podobné lidským než šimpanzím. To ovšem neznamená, že byl přímým předkem člověka. Podobné zuby se mohou vyvinout nezávisle vícekrát. Jejich tvar je závislý na typu potravy a jejím zpracování.

Dené-kavkazská jazyková rodina

Na počátku 21. století se výrazně zdokonalila analýza DNA z ostatků starých tisíce let, takže se objevily zcela nové vědecké obory, které naprosto zásadním způsobem upřesnily naše představy o změnách a pohybech pravěkých populací. Je třeba dodat, že této vědecké revoluci (propojení genetiky a archeologie) předcházela jiná revoluce, o něco méně exaktní a neprávem opomíjená. Ta spojovala archeologii a srovnávací lingvistiku a dosáhla podobných (ne-li větších) úspěchů jako později "genetická revoluce", jen nebudí takovou důvěru. Většina lingvistických teorií o pohybech různých kultur byla potvrzena genetickými analýzami.

Dnes už máme nepřeberné množství informací z obou oborů, které mohou přinést pozoruhodné informace z dějin lidstva, pokud jsou správně interpretovány. Podívejme se na jednu z nejzajímavějších událostí Evropské prehistorie: neolitickou revoluci. Dnes už víme, že za příchodem prvních zemědělců do Evropy (před necelými 9 tisíci lety) nebylo rozšíření indoevropských jazyků. Ty se do Evropy dostaly až později koncem eneolitu. Na etnicitě a jazyku prvních zemědělců se vědci stále neshodnou, nicméně celkem důvěryhodné teorie existují.

Podívejme se podrobně na celou situaci. Začneme v Africe, kde je situace nejpřehlednější. Pastevci a zemědělci se začali šířit z dolního Nilu před 8 tisíci lety (1). Rychle se dostali na jih až do Etiopie, na jihozápad k Čadskému jezeru a na západ až k Maroku. Stejně tak lze vidět rozpad Afroasijské jazykové rodiny na jižní kušitské jazyky, jihozápadní čadské a západní berberské. Egyptština zůstala na dolním Nilu a na východ, do Mezopotámie, se vydali předci Semitů. Stáří oddělení těchto jazykových rodin odpovídá přibližně době expanze pastevců z údolí Nilu a je velmi dobře doloženo genetickou analýzou u příslušníků čadské větve (2). Semitské jazyky jsou také doloženy v nejstarších záznamech Mezopotámie (3). 

Expanze afroasijských jazyků spojená s šířením zemědělství, hlavně pastevectví. Verze podle V. Blažka, který zvažuje přesun Kušitů přes Arabský poloostrov a ne údolím Nilu.

V Anatolii to však bylo jinak, tam je nejstarším zaznamenaným jazykem kromě indoevropské chetitštiny také churritština. Churritštna je jazyk, který bývá řazen mezi severovýchodokavkazské jazyky (4). Slovní podobnost je zřejmá, ale někteří lingvisté takové spojení odmítají kvůli několika gramatickým odlišnostem. Právě severovýchodokavkazské jazyky nebo ještě obecněji severokavkazské jazyky bývají spojovány s expanzí zemědělců z Anatolie do Evropy. Zemědělská terminologie v indoevropských jazycích (logicky přejatá od prvních zemědělců) je podobná té ze severokavkazské rodiny. Obě jazykové rodiny ji však mohli přijmout z cizího zdroje. Ovšem severokavkazská rodina má řadu paralel (kromě zemědělských termínů) také s baskičtinou a jejich nebližším spojením se zdá být právě expanze zemědělců (5, 6).

Expanze zemědělců z jižní Anatolie před 10 tisíci lety.

Navíc genetika potvrdila spojitost mezi prvními zemědělci v Evropě a současnými obyvateli Kavkazu (7). Zdá se tedy, že první zemědělci v Anatolii mluvili jakýmsi severokavkazsko-baskickým jazykem.

Lingvisté ale k této skupině připojují další skupiny jazyků a to jenisejské a burušaskí, které se nachází v Asii. Jejich odlišnost od severokavkazských lze přirovnat k baskičtině, takže je velmi pravděpodobné, že se do střední Asie rozšířily také s prvními zemědělci před 9 tisíci lety (8, 9). Vypadá to tedy, že anatolští zemědělci mluvili jakýmsi baskicko-severokavkazským-burušo-jenisejským jazykem, který se rozdělil na minimálně tyto 4 větve před necelými 10 tisíci lety. 

Tato skupina jazyků patří mezi dené-kavkazské jazyky, kam se řadí ještě sinotibetské jazyky a na-dené jazyky v Severní Americe. Původ sinotibetských jazyků leží někde na horním toku Chuang-che před téměř 7 tisíci lety (10), ale s expanzí zemědělců z Anatolie docela určitě nesouvisí, protože tou dobou ještě není pšenice (nejvýraznější plodina anatolských zemědělců) doložena ani v Turkmenistánu, tam se objevuje až o tisíc let později (11).

Zemědělské plodiny a zvířata domestikovaná v Anatolii se do Číny dostaly až mnohem později, kdy už místní zemědělství a neolitická revoluce spojované se sinotibetskými jazyky vzkvétaly. Spojitost mezi sinotibesko-na-dené a anatolskou větví dené-kavkazské jazykové nadrodiny musí být tedy ještě starší, než expanze zemědělců z Anatolie.

V tomto směru nám může pomoci opět genetika, která dobře zanalyzovala pohyb obyvatel v jihovýchodní Evropě a na Blízkém východě v průběhu posledních 20 tisíc let. Víme, že po konci doby ledové byla Anatolie osídlena stejnou populací jako Levanta a Íránská vysočina, ale od doby před 19 tisíci lety je zaznamenán přísun nových obyvatel z jihovýchodní Evropy (z Balkánu). Pozdější anatolští zemědělci jsou pak populace vzniklá míšením blízkovýchodních obyvatel právě s těmito balkánskými imigranty. To koresponduje také s archeologií (12), protože v této době se v západní Anatolii objevuje evropský epigravettien, který proniká až do východní Evropy k Volze a na Kavkaz.

Přesun populací mezi Evropou a Malou Asií v mezolitu

S epigravettienem lze také spojit haploskupinu chromozomu Y R1b. Její nejstarší vzorek pochází ze severovýchodní Itálie z místního epigravettienu a je starý 14 tisíc let (13). Nejstarší větve této haploskupiny se rychle rozšířily na Kavkaz a do jižní Anatolie, do severovýchodní Evropy a do střední Asie a západní Sibiře. Velmi podobně jako epigravettien sám jen vždy o něco dále. Dostaly se skoro přesně do míst, kde poději předpokládáme hlavní větve dochovaných dené-kavkazských jazyků.

Šíření epigravettienu doprovázené pozdějšími nálezy haploskupiny R1b chromozomu Y v místech výskytu jazyků nadrodiny dené-kavkazských jazyků

Podívejme se ještě na jazyky na-dené. Ty se podle všech indicií dostaly do Severní Ameriky spolu s kulturou Syalakh z východní Sibiře před 5 tisíci lety. Tuto kulturu vytvořili migranti z transbajkalské oblasti v 5. tisíciletí př. n. l. Genetická analýza vypovídá pouze o příměsi asi 20% DNA, kterou získali Atabaskové (jen část na-dené) o tisíc let později od předků aleutských Eskymáků. Jinak se na-dené neliší od ostatních amerických indiánů (13).

O sino-tiběťanech máme ještě méně informací. Víme jen, že tyto jazyky začaly expandovat z horního povodí Chuang-che před 6 tisíci lety (14). Předchozí pohyb archeologických kultur nebo genů není pro severní Čínu příliš známý. Musíme se tady spokojit se studií mezolitu Střední Asie, která konstatovala, že pohyb lidí a technologií v této oblasti v době okolo 10 tisíc př. n. l. byl tak rychlý, že ho nelze spolehlivě zmapovat (15).

Pokud tedy existuje spojení mezi východní skupinou (sinotibetské jazyky a jazyky na-dené, případně jenisejštinou) a západními anatolsko-neolitickými jazyky, lze pouze předpokládat nejpravděpodobnější scénář - pohyb populace pocházející z epigravettienu jihovýchodní Evropy směrem na východ až do transbajkalské oblasti a dále na jih až k horní Chuang-che, někdy před, a nebo kolem 10 tisíc př. n. l. Tento pohyb zanechal genetické stopy v podobě haploskupiny R1b chromozomu Y.

Problém jenisejských jazyků

Zdokumentované jenisejské jazyky mají původ v 1. tisíciletí př. n. l. východně od Bajkalu. Jedná se zřejmě o pouhou odnož kdysi větší skupiny, která byla (podle názvů řek) zřejmě rozšířena po celé severovýchodní Sibiři a cis-bajkalské oblasti. Otázkou zůstává, jestli je proto-jenisejština bližší proto-na-dené a Jenisejané pochází více ze Sibiře (jak tvrdí E. Vajda). Nebo má jenisejština blíže jazyku burušaskí a Jenisejané byli původně zemědělci, kteří se přesunem do tajgy stali lovci a sběrači? Podle této studie to vypadá, že druhá možnost je správně. Možné je také to, že proto-jenisejština vznikla smícháním obou větví. Tím pádem by oba názory byly pravdivé.

Dené-kavkazské jazyky

Z předchozího vyprávění to vypadá, že dené-kavkazské jazyky (pokud kdy jejich společný předek existoval) pochází z východní Evropy z počátku mezolitu a dobu jejich rozšíření lze odhadnout na 15-10 tisíc let.

Většinou se ale uvádí jiná teorie. Ta klade původ do jižní Sibiře, odkud se na konci doby ledové rozšířily na západ. Pokud tomu skutečně tak bylo, příchod do Anatolie by mohl souviset s kulturou Trialeti ze severozápadní Anatolie a Kavkazu, což není úplně místo, kde začalo zemědělství. Také časový horizont 20 tisíc let se zdá být příliš velký na zanechání stop v podobnosti příbuzných jazyků.

Zajímavost

Kultura Botai ze severního Kazachstánu jako první na světě domestikovala koně (o tisíc let dříve než Indoevropané). Avšak lidé této kultury mají geneticky blízko k indiánům na-dené a Jenisejanům. V. Blažek se domnívá, že indoevropské slovo pro koně *H1ek̂u̯os pochází právě od této kultury a z proto-jenisejského jazyka.

Původ Etrusků

Nová genetická analýza opět ukázala, že Etruskové se geneticky nijak nelišili od svých sousedů mluvících latinskými jazyky. Novinkou je, že mezi Etrusky bylo odhaleno několik jedinců se silnou příměsí ze severní Afriky, střední Evropy a Blízkého východu.

https://www.science.org/doi/10.1126/sciadv.abi7673#F1

Je tedy vidět, že etruská společnost těžila z různorodého středomořského světa. To mohlo být důvodem jejího úspěchu a rychlého civilizačního vývoje. Stále však zůstává otázkou, odkud se vzal etruský jazyk. Na to nová genetická studie opět nenašla ani náznak odpovědi a etruština se stává snad jediným jazykem v Evropě, kde genetická analýza jeho mluvčích nedokáže ani naznačit nic o jeho původu.

Předně je třeba říci, že "geny nemluví" a jazyk je záležitostí kultury. Silný kulturní vliv může změnit jazyk populace bez detekovatelné změny genů. Takový kulturní vliv by měl být ale viditelný i ve hmotné kultuře a tu máme velmi dobře zdokumentovanou díky práci archeologů. Ale také naopak. Změna genů nebo kultury nemusí vždy nutně znamenat změnu jazyka společnosti, proto je třeba být obezřetný v ukvapených soudech a dbát na řadu dalších okolností uvedených změn. Podívejme se tedy, jaký je kulturní vývoj v Etrurii.

Etruskové jsou spojováni s kulturou Villanova, která se nachází přesně v oblastech, kde žili a dokonce se její poslední fáze kryje s nejstaršími nápisy v etruštině. Je tedy evidentní, že etruská společnost vznikla z kultury Villanova. Kde se ovšem vzala villanovská kultura? Ta pochází z proto-villanovské kultury, která se objevuje ve 12. století př. n. l. v severní Itálii a v povodí středního Dunaje jako součást širších změn v celé střední Evropě. Proto-villanovská kultura zasáhla převážně severní a střední Itálii, ale částečně se objevuje až na Sicílii. Postupně plynule přešla do villanovské, ale také do latialské kultury (jižně od villanovské) a kultury Este. Tak jako villanovská kultura reprezentuje Etrusky, tak latialská kultura reprezentuje Latiny - předchůdce Římanů. Je tedy evidentní, že proto-villanovská kultura nebyla jazykově a tedy etnicky homogenní. Je velmi pravděpodobné, že přísun nových obyvatel s touto kulturou byl minimální, nebo vůbec žádný a jednalo se pouze o silný kulturní vliv z Podunají, který neměl etnický dopad na původní obyvatelstvo. Ve střední Evropě a v Podunají jsou totiž kultury popelnicových polí (mezi něž proto-villanovská kultura spadá) spojovány s Kelty, kteří se v následujícím období v severovýchodní Itálii vůbec nevyskytovali. 

Pokud tady proto-villanovská kultura neznamenala žádnou výraznou etnicko-lingvistickou změnu pro obyvatele Etrurie a Latia, je třeba hledat původ obou etnik hlouběji v minulosti. Příchod indoevropských Latinů je velmi pravděpodobně spojený s kulturou Polada (2100 - 1600 př. n. l.), která přišla do severní Itálie z pomezí Švýcarska a Bavorska. Doba i místo vzniku odpovídají oddělení Latinů od Keltů a také řada atributů této kultury je evidentně indoevropská. Latinské jazyky jsou ovliněné etruštinou, muselo tedy dojít k jejich kontaktu už v počátcích jejich vziku (to znamená při příchodu do Latia - 2100 př. n. l). Etruskové tedy už tou dobou museli žít v Etrurii.

Ještě starší než kultura Polada je v Etrurii kultura Rinaldone (3700 - 2100 př. n. l). Pokud lidé této kultury mluvili proto-etruštinou, pak poměrně dobře navazuje její konec na začátek Polada - příchod Latinů. Střet s Indoevropany ze severu znamenal konec kultury Proto-etrusků. Došlo ke genetickému mísení mezi oběma etniky a vzájemnému ovlivňování obou jazyků. Geneticky obě etnika zcela splynula, jazykově však nikoli.

Odkud však pochází kultura Rinaldone? Objevila se náhle, podobně jako kultura Remedello v povodí Pádu, před polovinou 4. tisíciletí. Obě kultury začaly jako první na Apeninském poloostrově zpracovávat měď. Tato dovednost, která posunula Itálii do chalokolitu, se sem dostala velmi pravděpodobně z Balkánu, kde se měď používala již delší dobu. Bylo by tedy dobré hledat původ etruštiny tam.

Právě ve 4. tisíciletí dochází na Balkáně k výrazným změnám způsobeným první velkou migrací Indoevropanů z východoevropských stepí (kolaps chalkolitické jihovýchodní Evropy). Nabízí se tedy dvě logické možnosti:

1. Etruskové jsou potomky invazních indoevropských populací, které pokračovaly z Balkánu dále na západ do Středomoří (cestou se naučily zpracovávat měď).
2. Etruskové jsou potomky těch, kteří před invazí Indoevropanů z východu ustoupili na západ do Středomoří.

Pokud by platila první hypotéza, etruština by se řadila mezi nejstarší indoevropské jazyky, které právě v této době přišly na Balkán a do Anatolie. Jsou to anatolské jazyky a s nimi je spojována kultura Cerna voda (4000 - 3200 př. n. l.) a Baden (3700 - 3000 př. n. l.). Někteří jsou přesvědčeni, že etruština skutečně patří mezi anatolské jazyky a otázka jejího původu je tím vyřešena.

Většina lingvistů s tím však nesouhlasí a míní, že etruština není indoevropský, natož anatolský jazyk. Má sice k proto-indoevropštině velmi blízko (zřejmě nejblíže ze všech známých jazyků), má dokonce nejblíže k nejstarší indoevropské větvi - anatolský jazykům, ale indoevropský jazyk to není. Pak by ovšem platila druhá varianta: Etruskové jsou potomky těch, kteří prchali před nájezdy anatolských kmenů po moři na západ a lze je pak spojit s jiho-balkánskými kulturami Varna (4400 - 4100 př. n. l.) nebo Karanovo v Thrákii. Obě kultury zpracovávaly měď (podobně jako kultura Rinaldone) a exportovaly svoje zboží do východního Středomoří, takže mořeplavba jim nebyla cizí.

Původ etruštiny je tím vyřešen. Do celé skládačky ještě více zapadá vyprávění starých Řeků. Podle nich byli Etruskové příbuzní Pelasgů, kteří žili v Arkádii, na Lemnu (tam byli skutečně doloženy nápisy podobné etruštině) a jižně od Thrákie - oblast kultur Varna a Karanovo. Podobnost mezi etruštinou, lemnianštinou a anatolskou lýdštinou byla pro Řeky zřejmá i po více než 3000 letech (Herodotus, Thucydidés a Strabo).

Nabízí se však zajímavá otázka. Proč mluvili lidé kultury Varna jazykem velmi podobným indoevropštině, když byli potomky prvních zemědělců, kteří bývají spojování se severokavkazskými jazyky zatímco indoevropština pochází z pontsko-kaspické stepi?

Při hledání odpovědi se musíme ponořit do ještě hlubší minulosti a tím logicky do větší nejistoty. Kultury Varna a Karanovo sice byly tvořeny prvními zemědělci, ale vliv z východu u nich existoval a je možné, že jazykově převládl. Skutečným překvapením byla genetická analýza "zlatého muže z Varny", která ukázala, že nejen on, ale další lidé kultury Varna měli ve svých genech silně zastoupenou komponentu z pontsko-kaspické stepi, která je typická pro pozdější Indoevropany. Příbuznost s Proto-indoevropany je tedy evidentní. Takhle hluboko v minulosti ji ale nikdo nečekal. Neznamená však, že Indoevropané vstoupili na Balkán dříve, než vznikli, ale že na něj vstoupili lidé ze stepí, kteří jim byli velmi příbuzní - Proto-etruskové, nebo lépe: "proto-tyrhénové". Najednou do sebe všechno zapadá.

K dalšímu čtení o formování a vlivu indoevropských genů a jazyků:

Archeologie, geny a jazyky - vlivy ze stepi

Osidlování Japonska a původ japonců

Nedávná genetická analýza několika ostatků lidí z kultur Džómon, Jajoi a Kofun ukázala, že dosavadní představy o původu Japonců byly mylné. Až dosud se předpokládalo, že Japonci jsou mixem mezolitických lidí kultury Džómon a zemědělců Jajoi, kteří přišli z Korei. 

Nyní se ukázalo, že zásadní podíl na formování japonské populace měla kultura Kofun, ta tvoří nejvýraznější podíl v genetickém profilu dnešních Japonců.

Genetický profil populací jednotlivých japonských kultur/období a současných japonců.

Ukazuje se navíc, že lidé kultury Kofun nepochází z Korei, ale mají nejblíže k současným Číňanům. To je zajímavé z hlediska vzniku Japonštiny, u které se předpokládá, že má souvislost s korejským královstvím Silla. V něm se zřejmě mluvilo jazykem, který byl podobnějším dnešní japonštině než současné korejštině. Je překvapivé, že nejvýraznější genetická složka (čínská) nezanechala výraznější jazykový vliv na japonské populaci. Vysvětlením může být, že lidé z migrační vlny z Číny se podvolili již existující proto-japonské elitě, formovené kulturou Jajoi a přijali její jazyk.

Osidlování Filipín

Filipíny byly v průběhu historie lidsva osídlovány mnoha různými populacemi, následující práce díky analýze DNA domorodých kmenů odhalila, jak a kdy přicházely jednotlivé osidlovací vlny. Hlavní migrační události v pravěku jsou vidět na přiložené mapě:

V následujícím schématu je pak vidět příbuznost jednotlivých populací, a jak se vzájemně na Filipínách mísily.

Zajímavé je, že filipínští Negrité se oddělili od australsko-papuánské popualce při první kolonizaci jihovýchodní Asie. Populace žijící v horách Luzonu (Cordillerané) jsou přímými potomky bazálních východních Asiatů a jako jediní ze všech ostatních potomů bazálních východních Asiatů do svého genomu nepřibrali jinou příměs.

Zdroj: https://www.pnas.org/content/118/13/e2026132118

Genetická mapa českého pravěku

Vynikající práce pod vedením vědců ze Společnosti Maxe Planka analyzovala velké množství genomu z ostatků z doby přechodu od neolitu do doby bronzové na území Čech. Čechy se tak stávají jedním z nejlépe geneticky zmapovaných území v Evropě a na světě (pochopitelně co se týká pravěké DNA).

Co jsem se dozvěděli nového:

- Vzestup genů lovečsko-sběračské populace v neolitu se odehrál ve dvou fázích v průběhu 5 tisíciletí BC. První fáze je spojována s kulturou s nálevkovitými poháry (5079 - 4748 BCE) a komponentou Loschbour, druhá fáze pak kulturou Jordanów/Lengyel (4636 - 4310 BCE) a komponentou Körös.

Kultura kulovitých amfor nesla vůbec nejvyšší podíl lovečsko-sběračských genů (26%). Pochází z dnešního Polska a vznikla míšením anatolských zemědělců a evropských lovců a spěračů (Loschbour). Zatímco dřívější Řivnáčská kultura má podobný původ jako Jordanów/Lengyel. Obě kultury žili na českém území po nějakou dobu současně na stejných místech.

Šňůrová keramika přenesla do Čech severský genom spojovaný s Pobaltím, dolním Polabím a neolitickou Ukrajinou více než se stepními oblastmi východní Evropy. Původní obyvatelé zanechali genetický otisk hlavně v ženských liniích. V mužské lini došlo k velmi úzké profilaci. Dominovala haploskupina chromozomu Y R1a-M417(xZ645).

Zajímavé je, že vesnice Vliněves v době rané Šňůrové keramiku vykazovala větší genetickou roznamitost (díky přítomnosti genomu předchozí populace) než celá současná Evropa.

Příchod Kultury zvoncových pohárů znamenal další redukci mužské genetické diverzity způsobenou zřejmě dominantními náčelníky, kteří ovládali reprodukci celé společnosti. Zpočátků 55%  haploskupin chromozomu Y patří R1b-P312, většina z toho R1b-L2/S116 (R1b1a1a2b1), která má původ v dolním Porýní. Koncem této kultury se zvyšuje podíl před-šňůrového genomu o zhruba 20%, ale podíl R1b-P312 v mužské linii stoupl na 100%.

S počátkem Únětické kultury dochází k výrazné změně v mužské linii, která se opět stává různorodější. Celkový genom je kombinací 3 zdrojů: pozdních zvoncových pohárů, ranné šňůrové keramiky a genomu doby bronzové z Lotyšska (více než 40%). Z Pobaltí pochází také nový chromozom Y R1a-Z645. Přes 80% genomu v mužské linii v Čechách přichází ze severovýchodu. Společnost je nyní opět rovnoprávnější což dokládají podobně bohaté hroby žen i mužů.

Zdroj:https://advances.sciencemag.org/content/7/35/eabi6941

Nejstarší genom za Wallaceovou linií

Podařilo se analyzovat genom z ostatků jedince (mladé dívky) starých 7,3-7,2 tisíce let z jižní části ostrova Sulawesi z jeskyně Leang Panninge. Ostatky patřily jedinci kulturního komplexu Toalean, který se na jižním Sulawesu nacházel před 8 až 1,5 tiscíci lety.

Autosomální DNA je kombinací dvou různých populací. Jedna pochází od nejstraších zemědělců jihovýchodní Asie (referenční vzorek z jižní číny Qihe starý ~8,4 tisíce let)

Druhá polovina má blízko Papuáncům a Austrálcům a tvoří třetí větev, která se oddělila od těchto dvou populací přibližně ve stejné době jako ony od sebe, tedy před 37 tisíci lety.

Příměs Denisovanů se podobá té, jakou známe z Oceánie, ale je nízká -zřejmě v důsledku "ředění" od jihočínských zemědělců.

https://www.nature.com/articles/s41586-021-03823-6

Další informace o genech Denisovanů mezi lidmi

Poměrně často se objevují další a další studie, které více do hloubky analyzují příměs DNA u moderních lidí od Denisovanů. (Například zde: http://pravek-t1.blogspot.com/2020/02/superarchaicky-clovek-se-misil-s.html)

Nyní se objevila studie, která na rozdíl od příchozích přináší také více informací z "terénu". Konkrétně více vzorků z Filipín a zdejší populace Aetů. Ukazuje se totiž, že právě tito původní Filipínci mají největší podíl denisvovanské DNA ze všech moderních lidí na světě. Některé skupiny Aetů, konktrétně Aetové Magbukon na západě centrálního Luzonu, mají téměř dvakrát více DNA od Denisovanů, než Papuánci, kteří byli dosud považováni za rekordmany.

Schéma DNA příměsí mezi jednitlivými populacemi s důrazem na Denisovany a jihovýchodní Asii.

Zdroj:http://dx.doi.org/10.1016/j.cub.2021.07.022

Původ gruzínštiny

Nově a lépe zpracováno zde: https://pravek-t1.blogspot.com/2023/02/puvod-gruzinstiny-karvelske-jazykove.html

Kultura Maykop a Jenisejština

Kultura Maykop rozšířená na západním Kavkazu bývá spojována s indoevrospkými jayzky pro svoje podobnosti se severnější kulturou Jamnaja, ale také s rodinou severozápadních kavkazských jazyků, a to zejména pro svoji lokaci a některé kulturní předměty.

Dnes už se pochopitelně nedozvíme jakým jazykem (či snad jakými jazyky) mluvili lidé této kultury před 5 a půl tisíci lety, ale můžeme se pokusit odhadnout nejpravděpobodnější možnost podle současných znalostí.

Genetická analýza ostatků lidí této kultury odhalila, že se skládala ze dvou odlišných populací. Jižní, horská, populace byla podobná lidem, kteří v této oblasti žili dříve. Severní, stepní, populace kultury Maykop se lišila. Postrádala geny prvních zemedělců z Anatolie a obsahovala geny lidí ze střední Asie přízněné s Americkými idiány. Tato příměs má nejblíže k nálezu Afontova Gora 3 starého 16 tisíc let.

Lze soudit, že tato příměs je příbuzná Jenisejanům, kteří z tého oblasti pochází, a kteří jsou jazykově a geneticky spřízněni s americkými inidány Na-dene.

Při hledání původu kultury Myakop se poukazuje na íránskou vysočinu a střední Asii. To je zřejmě cesta, kudy Jenisejané do severního Kavkazu přišli. V jižní části střední Asie se snad kdysi vyskytoval i jazyk příbuzný dnešnímu jazyku Burušaski, na jehož podobnost s Jenisejštinou je často poukazováno. Stepní lidé kultury Maykop měli velmi často chromozom Y Q1a2, který se vyskytuje u Jenisejanů, Burushaški a také v jižní části střední Asie.

Geny ovšem nemluví. Dokud nenalezneme zapsaný text můžeme pouze spekulovat. Je třeba dodat, že zaznamenané texty existují. Nejedná se o přímý zápis z kultury Maykop, ale lze ho s ní spojit. Vlivy kultury Maykop se rozšířily až do východní Anatolie, odkud máme záznamy v Chatijštině tisíc let po zániku kultury Maykop. Z tohoto jazyka ze dochovalo jen několik slov, ale všechna jsou velmi podobná Jenisejštině nebo Burušaski. 

Odkazy:

https://www.nature.com/articles/s41467-018-08220-8 genetický analýza pravěkých obyvatel Kavkazu 

https://en.wikipedia.org/wiki/Maykop_culture kultura Maykop

https://en.wikipedia.org/wiki/Hattic_language Chattijština

Další nový druh rodu Homo?

Do rukou odborníků se konečně dostala lebka (bez spodní čelisti) nalezená v roce 1933 na severovýchodě Číny ve městě Harbin. Nález byl brzy povýšen na nový druh Homo longi - Dragon man. Po izraelském Homo Nesher Ramla je to další nový Homo během několik dní. Tento je však ještě problematičtější. Jeho charakteristiky poměrně dobře odpovídají nálezu spodní čelisti z Xiahe, u které bylo prokázáno (i díky molekulární analýze), že se jedná o Denisovana. Nově popsaná lebka z Harbinu tak bude velmi pravděpodobně spíše Denisovan než další nový Homo.

Odkazy:

https://en.wikipedia.org/wiki/Dragon_Man_(archaic_human)

https://www.cell.com/the-innovation/fulltext/S2666-6758(21)00055-2

https://www.cell.com/the-innovation/fulltext/S2666-6758(21)00057-6

Nový druh rodu Homo

 V Izraeli byla nalezena část lebky a spodní čelisti pravěkého člověka, která není ani neandrtálská ani nepatří moderním lidem. Nález byl proto povýšen na nový druh Homo Nesher Ramla, podle místa nálezu. Jeho stáří je přibližně 130 tisíc let. Lze se domnívat, že starší nálezy z tého oblasti by se mohly přiřadit ke stejnému druhu. Jde hlavně o lebku z jeskyně Zuttiyeh, která je dosud považována za Homo heidelbergensis, ale také o spodní čelit z jeskyně Misiya starou 185 tisíc let, která je považována za Homo sapiens.

Odkazy:

https://phys.org/news/2021-06-nesher-ramla-homo-fossil-discovery.html

https://www.sciencedaily.com/releases/2021/06/210624141540.htm

Dějiny neandrtálců vydolovány z hlíny

Tým vědců z Max Plankova Institutu analyzoval mitochondriální DNA ze 150 vzorků z hlíny v jeskyních v Evropě a na Sibiři. Výsledkem je popis genetické historie neandrtálců. Jejich první skupina se objevila před zhruba 135 tisíci lety, zatímco druhá populace přišla před přibližně 105 tisíci lety jako jedna z větví předchozí skupiny a postupně tu první nahradila. Typicky neandrtálské rysy, jako třeba mohutné krční svalstvo, jsou zřejmě vlastní až druhé skupině, která byla patrně dobře adaptována na přicházející ledovou dobu.

Další studie pak zkoumala podle DNA v půdě dějiny ve slavné sibiřské jeskyni Denisova. Zde se Denisované poprvé objevili před 300 tisíci lety a před 130 tisíci lety zmizeli. Jiná skupina Denisovanů osídlila jeskyni nakrátko před 100 tisíci lety. Neandrtálci se příležitostně objevovali od doby před 170 tisíci lety, kdy se výrazně ochladilo. Moderní lidé osídlili jeskyni před 45 tisíci lety.

Zdroje: 

https://www.sciencedaily.com/releases/2021/04/210415142645.htm

https://www.sciencenews.org/article/neandertal-dna-cave-mud-migration-eurasia

https://www.sciencemag.org/news/2021/06/ancient-siberian-cave-hosted-neanderthals-denisovans-and-modern-humans-possibly-same

Zde se můžete dočíst jiné zajímavosti o DNA neandrtálců.

Nejstarší genom z ostatků Homo sapiens je z koněpruské jeskyně Zlatý kůň

Dvě práce, které analyzovaly nejstarší genom Homo sapiens, vyšly prakticky současně. První se zabývala nálezem z koněpruské jeskyně Zlatý kůň, druhá pak ostatky z bulharské jeskyně Bacho Kiro.

Stáří lebky ze Zlatého koně bylo původně odhadováno na 23 tisíc let, ale odhad byl několikrát měněn podle různých postupů. Genetická analýza nyní zjistila, že je stará minimálně 45 tisíc let. Důvodem k tomuto odhadu je nenadrtálská příměs genů podobná té z nálezu z Ust'Ishm (stáří tohoto nálezu je 45 tisíc let). Fragmenty neandrtálského genomu jsou však delší než ty z Ust'Ishm, a tak je zřejmé, že jedinec ze Zlatého koně měl blíže k události, kdy k míšení mezi neandrtálci a moderními lidmi došlo.

Další zajímavostí je, že genom nepatří do žádného ze známých genetických klastrů. Jedná se tedy o zcela novou populaci, která se zřejmě oddělila od ostatních Euroasiatů brzy po smíšení s neandrtáci a později zcela zanikla.

https://www.nature.com/articles/s41559-021-01443-x

Drouhou prací je analýza DNA z bulharské jeskyně Bacho Kiro. Stáří nejstaršího vzorku je odhadováno na více než 45 tisíc let. Patří do populace, která se od euroasiatů oddělila ještě před Ust'Ishm, avšak geny této populace dodnes přežívají mezi východoasiaty a zřejmě není příbuzný ani s jedincem ze Zlatého koně. 

https://www.nature.com/articles/s41586-021-03335-3 

Jak lebka ze Zlatého koně, tak vzorek z Bacho Kiro měly haploskupinu mitochondriální DNA N a evidentně souvisí s příchodem mladého paleolitu, který se v Evropě začal objevovat před 45 tisíci lety. Jak se ukazuje, migrační vlna z Blízkého východu do Evropy, která mladý paleolit přinesla, nebyla jedná.

 Příbuznost vzorku z Bacho Kiro s ostatními populacemi.

a) haploskupiny mitochondriální DNA pravěkých vzorků (Zlatý kůň - červeně, vzorků starších 40 tisíc let - modře, vzorků 37-24 tisíc let - oranžově, současné populace černě)

b) příbuznost pravěkých vzorků se Zlatým koněm (nalevo) a Ust'Ishm (napravo)

c) grafická příbuznost mezi jednotlivými populacemi

Původ prehistorických populací východní Asie

Nová vědecká práce analyzovala 166 vzorků archaických obyvatel východní Asie, nejstarší vzorky byly z doby před 8000 lety.

Analýza prokázala genetickou příbuznost lidí altajské jazykové rodiny a její pravděpodobný původ u prvních zemědělců, kteří domestikovali proso v povodí řeky Liao na severu Číny. Vazba na Korejce a Japonce je u lidí této starověké civilizace silnější než vazba na mongolské a Turecké národy. Jejich původ sahá až k člověku z jeskyně Tianyuan, který žil v severní Číně před 42 tisíci lety.

Také se ukázalo, že lidé mluvící Tibetočínskými jazyky mají společný původ v civilizacích, které domestikvali proso na horním a středním toku Žluté řeky.

Co se týče domestikace rýže, ta je spojována s lidmi mluvícími jazyky z rodin austroasijské, tajsko-kadajské a austronéské. To bylo také potvrzeno touto studií.

https://www.mpg.de/16470802/0222-evan-genomic-insights-into-the-origin-of-pre-historic-populations-in-east-asia-150495-x

https://www.sciencedaily.com/releases/2021/02/210222124643.htm

https://doi.org/10.1038/s41586-021-03336-2

Pravěké populace Sibiře

Rozsáhlá studie analyzovala DNA 40 jedinců žijících na Sibiři v rozmezí 17 tisíc až 500 let před současností. Zatímco populace na východ od Bajkalu zůstávaly víceméně stabilní od mezolitu až do doby bronzové, obyvatelé západně od Bajkalu prodělávali dynamické změny.

Mezi nejzajímavější vzorky patří Dzyhlinda-1, východně od Bajkalu, který je starý 8500 let. Je příbuzný dnešním Itelmenům, Čukčům a Inuitům, ale také již nežijícím paleoinuitům kultury Saqqaq. Má také blízko ke vzorkům z Jakutské oblasti, které jsou o 2000 let mladší. 

Další vzorek, který vzbudil pozornost, je kra001 z Krasnojarské oblasti, starý více než 4000 let. Je totiž bazální haploskupinou N1c1 - L1026, která je typická pro mluvčí ugrofinských jazyků. Může tak doplnit naše znalosti o vzniku této jazykové rodiny.

https://advances.sciencemag.org/content/7/2/eabc4587

Osdlování Karibiku podle DNA

Analýza 174 vzorků DNA z ostatků původnch obyvatel Karibiku potvrdila scénáře osidlování, které byly navrženy na základě kulturních nálezů - https://pravek-t1.blogspot.com/2012/10/osidlovani-karibske-oblasti.html. 

Před 6 tisíci lety byl Karibik osídlen lidmi ze Střední Ameriky (příbuzní Tolateků). Další migrační vlna přišla před 2500 lety z Jižní Ameriky a šířila se přes Malé Antily. Tito noví obyvatelé - aravakové, kteří se živili zemědělstvím a vyráběli keramiku, v Malých Antilách prakticky zcela nahradili původní obyvatele.

Před 1000 lety aravakové z Malých Antil začali migrovat i na velké Antily a postupně nahradili původní obyvatele až v západní Kubě.

https://www.nature.com/articles/s41586-020-03053-2

https://www.floridamuseum.ufl.edu/science/ancient-dna-retells-story-of-caribbeans-first-people/