středa 26. října 2022

Analýza nejstarší DNA z Britských ostrovů odhalila dvě vlny počátečního osídlení

Podařilo se analyzovat dva nejstarší vzorky DNA na Britských ostrovech. První je starý téměř 15 tiscí let a pochází z Goughovy jeskyně (místa nálezu slavného Cheddarského muže) v jihozápadní Anglii. Druhý vzorek je o něco mladší (13 600 let) a pochází z Kendrickovy jeskyně na severu Welsu.

Nejzajímavější na celé analýze a studii obou vzorků je, že ačkoli oba dva od sebe dělí jen několik staletí, nejsou si vůbec příbuzní.

Starší vzorek patří lidu kultury Magdalénienu, který osídlil ze severního Španělska západ Evropy krátce po konci doby ledové.

Druhý vzorek patří jiné populaci. Ta pochází z Itálie (kultura Epigravettien), kde přečkala dobu ledovou, a svoji expanzi na sever Evropy zahájila o něco později. Na většině severní Evropy se geneticky promíchala s předchozím lidem Magdalénienu, v Anglii došlo ale k úplné výměně a po předchozích genech nejsou ani stopy. Zajímavé je, že ačkoliv se noví lidé v Západní Evropě výrazně prosadili geneticky, vzdali se své kultury (Epigravettienu) a navázali na Magdalénien starší populace. Vytvářejí na pevnině soubor několika nových kultur, z nichž nejznámější je Azilien a Hamburgien.

K další změně došlo na Britských ostrovech až s příchodem zemědelců před 6000 lety.

https://www.nature.com/articles/s41559-022-01883-z

čtvrtek 13. října 2022

Negrité na Taiwanu potvrzeni

Lebka stará přes 6000 let nalezená v taiwanské jeskyni Xiaoma vykazuje podobnosti s asijskou populací Negritů. Podle kostí a lebky lze stanovit, že se jednalo o dospělou ženu, která měřila pouhých 130 cm, což odpovídá velikosti Negritů v Asii. Tak další parametry lebky jsou velmi podobné této pravěké asijské populaci.

Několik domorodých kmenů na Taiwanu (potomci prvních Austronésanů, kteří začali přicházet na ostrov před 6000 lety) má ve svých legendách vzpomínky na malé tmavé lidi s kudrnatými vlasy, kteří žili na ostrově před jejich příchodem. Kmen Saisiyat je nazýval Ta'ai.

Nálezem z jeskyně Xiaome se zdá být existence Ta'ai potrvzena.

Na Taiwanu se již dříve našel úlomek lidské lebky starý 20-30 tisíc let. Je ale příliš malý na to, aby se z něj daly vyvodit nějaké závěry.

https://phys.org/news/2022-10-year-old-skull-cave-taiwan-possibly.html

https://www.iflscience.com/skull-confirms-taiwanese-legends-of-ancient-peoples-who-preceded-the-austronesians-65710



pondělí 3. října 2022

Původ Hunů a kmenový svaz Siungnů

Hledání původ Hunů a jejich etnolingvistické identity vždy vypdalo jako problém, u kterého nelze nikdy najít uspokojivou odpověď. Nové poznatky z genetických analýz poskytly informace, o kterých by se nám dříve ani nezdálo. Více informací však neznámená jasnější odpověď. Situace je stále velmi komplikovaná. 

Podle kulturních a historických souvislostí se zdálo být pravděpodobné, že Hunové pochází z kemnového svazu Siungnu, který se objevují ve třetím století př.n.l. Vytvořili mocný stát na hranici s Čínou a rychle se s ní dostali do mocenského střetu. V roce 127 BC byli poraženi a vytěsněni z Ordosu. Následoval upadek a vnitřní rozkoly. Kmenový svaz se rozpadl a jeho část (snad i jádro) se přesunula na západ, kde, jak se předpokládá, vystořila základ pro zformování Hunů a později Avarů.

Celý příběh má slabinu v tom, že Hunové po sobě nezanechali žádné jazykové pomátky, a tak nevíme jakou řečí mluvili. U vládců svazu Siungnu se předpokládá, že mluvili jazykem příbuzným para-mongolštině podobně jako kmeny Sianbei, které se nacházely blíže k čínskému státu. Jisté to však není.

Genetické analýzy hunských hrobů zcela jasně ukázaly, že evropští Hunové skutečně byli potomky Siungnů, ale cestou na západ přibrali řadu genů ze Střední Asie a východní Evropy (https://www.cell.com/current-biology/pdf/S0960-9822(22)00732-1.pdf).

Otázka jejich jazyka zůstává nezpodpovězena. Pravděpodobnost, že patřili mezi para-mongolské jazyky je vysoká, ale cestou na západ mohli přjmout jazyk jiný.

Nedávno se objevil zajímavý poznatek. Byl přečten krátký text kmene Jie ze svazu Siungnu. Jeho jazyk totiž patží mezi jenisejské. Byli tedy Siungnu a potažno Hunové také jenisejané, jak se nekteří domnívají? 

To je velmi nepravděpodobné. Kmen Jie se objevuje až ve druhém století našeho letopočtu, když vrací Siungnu jeich původné slávu. Navíc jazyk, kterým byl text zapsán se velmi podobá jazyku Pumpokol, který se jasně odlišuje od severních jenisejských jazyků, od kterých se oddělil určitě až po zlomu letopočtu a nemohl se tak uplatnit v první fázi exitence Siungnu (2. století př.n.l.), kdy došlo k migraci na západ. Cestou na západ se pochopitelně předci Hunů mohli setkat s jenisejany a začít používat jejich řeč, ale to samé se mohlo stát s celou řadou jiných jazyků a etnik. 

Kulturní výraz Hunů byl tak podobný Siungnům, že je velmi pravděpodobné, že si kromě něj uchovali i svoji řeč a ta pravděpodobně patří mezi para-mongolské jazyky podobně jako celá řada dalších nomádů útočících ze severních stepí na Čínu v tomto období.



pátek 26. srpna 2022

Genetický vývoj Blízkého východu od raného neolitu

Nově analyzované vzorky starověké DNA přinesly další střípky do poznání populačního vývoje centra vzniku zemědělství. Z analýzy vyplývá několik zajímavých závěrů:

  • Lidé předkaramického neolitu na Kypru mají blíže k Anatolii než k Levantě.
  • Během keramického neolitu došlo k přísunu genů z Levanty do Anatolie, nemuselo nutně jít o migraci, ale o propojení obou regionů. Přesun genů byl totiž obousměrný. Geny z Levanty se pak objevují také na jižním Kavkazu.
  • Zhruba před 6 tisíci lety, během chalkolitu, došlo k výraznému přísunu genů z Kavkazu do Levanty, podíl těchto genů později vzrostl až na 40%. 
  • Neolitičtí lidé střední Anatolie mají příměs genů kavkazských lovců a sběračů (CHG), zatímco severozápadní Anatolie jí postrádá.
  • Zemědělci severní Mezopotámie mají nejblíže zemědělcům Íránského Zargosu. Nic však nevíme o jejich předchůdcích v této oblasti.

Z těchto nových poznatků a z toho, co již víme, lze sestavit přibližný scénář vývoje na Blízkém východě.

Zemědělství vzniklo na jihu Anatolie. První zemědělci se šířili převážně na západ (předkeramický neolit), ale částečně i na jih, kde byli v kontaktu s vyspělým obyvatelstvem Levanty - tam začíná fáze B předkeramického Neolitu.

Levanta se pak stala dalším centrem vývojem. První keramická kultura Mezopotámie Halafan, má zřejmě původ právě zde. Každopádně v této době se geny z Levaty šírily na sever i na východ.

V následujím období převzali iniciativu lidé původem z Kavkazu, jejichž geny se šířily po celém Blízkém východě. Odrazem těchto změn je zřejmě kultura Samarra, která se objevuje na severu Mezpotámie. Lze spekulovat, že se jednalo o předky Churritů (jeiichž jazyk patří do kavkazské jazykové rodiny). Přibližně v této době (před 5 tisíci lety) se kavkazské geny objevují také v Řecku (přibližně 20%). Zajímavé je, že mnozí lingvisté poukazují na to, že substrátem řečtiny mohl být jazyk podobný churritštině.

https://www.science.org/doi/10.1126/science.abm4247


úterý 19. července 2022

Lidé z Jelení jeskyně byly moderní lidé

V roce 2008 bylo v Jelení jeskyni (Red deer cave) v čínské provincii Yunnan nalezeno několik lidských lebek, které  byly označeny za archaické. Jejich stáří je relativně nedávné (18 - 11 tisíc) na to, že měly řadu rysů připomínající lebky erektů.

Nyní byla proveden analýza DNA, která přinesla velké překvapení. Mitochondriální DNA patří do linie moderních lidí (konkrétně  M9, jedné z nejstarších linií v Asii). Autosomální DNA také patří moderním lidem (i když autoři studie nevylučují, že části geneomu, který se nepodařilo rekonstruovat, by mohly pocházet ze starších nesapientních populací). Lidé z Jelení jeskyně patří k nejstarší větvi moderní populace jihovýchodní Asie a jejich nejbližší příbuzní začali v této oblasti provozovat zemědělství. 


https://doi.org/10.1016%2Fj.cub.2022.06.016


středa 8. června 2022

Ainština neboli ainu

Jazykem ainu na Hokaidu dnes mluví jen několik starších lidí a zdá se, že tento jazyk brzy vymře.To je škoda o to víc, že se jedná o naprosto unikátní jazyk, který lze spojovat s nejstaršími obyvateli Asii.

Původ zdokumentovaných nářečí ainu, nebo spíše větví jazykové rodiny ainu (stáří této jazykové rodiny lze srovnat se stářím slovanských jazyků) sahá do poloviny prvního tisíciletí. Tehdy se na severu ostrova Hokaido zformovala proto-ainština, která se brzy rozdělila na sachalinskou a hokaidskou větev tak, jak se jeho mluvčí rozšiřovali na ostrovy Sachalin a Hokaido.

Polovina prvního tisíciletí je právě doba, kdy se na ostrově Hokaido střetávají dvě odlišné kultury. Ze severu přichází pobřežní rybáři a lovci mořských savců, kteří vyznávají kult medvěda. Je to takzvaná Ochotská kultura, která má jasné spojitosti s dnešními Itelmeny a Čukči. Z jihu, z východního Honšů, se na Hokaido šíří Satsumonská kultura, která je pokračovatelkou mezolitické kultury Džómon ovlivněné japonským neolitem.

Ainština má řadu podobností s nivchštinou, kterou se mluví okolo ustí Amuru na asijské pevnině. Ainština s nichvštinou se vzájemně ovlivňovali, ale nemají společný původ. A protože nichština bývá spojována s čukotsko-kamčatskými jazyky (stejná skupina, která se podobá Ochotské kultuře), zdá se velmi pravděpodobné, že lidé ochotské kultury byli právě předci Nivchů. Respektive jazyk podobný proto-nivchštině byl ten, který se dostal na Hokaido v polovině prvního století a ovlivnil vznik proto-ainštiny.

Tou druhou složkou musl být jazyk, který tvořil jádro proto-ainštiny a ten evidentně pochází ze Satsumonské kultury. Odkud se tedy vzal? Jsou poze dvě možnosti, z kultury Džómon nebo z kultury Jajoi. Protože příchod kultury Jajoi naprosto přešně souhlasí se vznikem japonštiny a souvisí tedy s tímto jazykem pre-proto-ainštinu lze téměř s jistotou spojit s kulturou Džómon.

Ainština byla dříve řazena mezi altajské jazyky, kam patří korejština a japonština. Ukázalo se však, že patří spíše mezi širokou nadrodinu austrických jazyků (https://www.academia.edu/6158955). To je velmi zajímavé a poměrně přesvědčivé tvrzení. Podívejme se, jak by se mohlo zrcadlit v prehistorii východní Asie.

Kutura Džómon se v Japonsku objevuje před 16 tisíci lety spolu s první keramikou. Od té doby je Japonsko izolované až do příchodu prvních zemědělců mluvících proto-japonštinou. Je tedy velmi pravděpodobné, že odtržení pre-proto-ainštiny od austrické nadrodiny souvisí s příchodem kultury Džómon a první keramiky do Japonska. Protože se v té době karamika rozšířila po celé východní Asii od provincie Hunan na jihu až po dolní povodí Amuru na severu, je velmi pravděpodobné, že rozpad austrické nadrodiny souvisí právě s touto technologickou inovací. Lingvistické souvislosti lze tedy vystopovat až do doby před 16-18 tisíci lety.

https://www.academia.edu/38388622/Ainu_AustricJLR2009_pdf?email_work_card=view-paper

čtvrtek 26. května 2022

Záhadný jazyk kusunda

Jazykem kusunda se mluví v Nepálu. Je to umírající jazyk, protože rodilí mluvčí, původem lovci a sběrači nepálských pralesů, už tento jazyk neučí své deti.

V posledních letech se podařilo shromáždit nová data o tomto jazyce a proběhlo několik pokusů o jeho klasfikaci. Slovní zásoba se zcela vymyká všem jazykům jihovýchodní Asie. Nepatří mezi indoevropské, sinotibetské ani austroasijské jazyky.

Nejlákavější vypadá hypotéza o příbuznosti se sinotibetskými jazyky, ale u vetšiny podobných slov se zřejme jedná o výpujčky a tato teorie byla silně kritizována.

Kromě slovní zásoby má kusundu ješte řadu dalších neobvyklých vlastností. Obsahuje například uvulární souhlásky, které se vyskytují pouze na Kavkazu, na severovýchodě Severní Ameriky a také v arabštině. To by molo nahrávat souvislosti s dené-kavkazskou nadrodinou, ale nelze se opírat pouze o jednu skupinu hlásek.

Zajímavejší je práce, která našla podobnosti mezi jazykem kusunda a indo-pacifickou jazykovou rodinou. Nejvýraznejší podobnosti jsou u osobních a přivlastňovacích zájmen s andamanským jazykem juwoi.

Je taková souvislost vůbec možná? 

Původ Andamanců byl důkladně zkoumán genetiky. Podle jejich analýzy byly Andamnské ostrovy osídleny na vrcholu doby ledové (před 20 tisíci lety), kdy byly spojeny s pevninou. To je přibližně také doba, kdy se předci Andamanců oddělili od obyvatel dnešního Myanmaru. Mitochondriální DNA  napovídá, že existuje příbuznost mezi obyvateli Nepálu, severovýchodní Indie, Myanamaru a původními obyvateli Malajského poloostrova. Tato příbuznost má původ v ústupu původních obyvatel jihovýchodního Tibetu na jih během vrcholu doby ledové. Podobně jsou na tom i Andamnci, jejich mitochondriální DNA vypovídá o příbuznosti s nepálským kmenem Tharu a celou oblastí severovýchodní Indie (genetickou analýzu kmene Kusunda neznáme, ale Tharu, přestože mluví indoevrsopkým jazykem, mají ve svých genech dost z původnéch obyvatel Nepálu, kterými jsou velmi pravděpodobně Kunsunda, což je patré i na jejich jazykovém substrátu jazyka tharu).

Původ Andamanců, Kusunda a také Tharu je tedy společný a je třeba ho hledat v ústupu původních jihovýchodních tibeťanů před vrcholem doby ledové na jih do nížin severovýchodní Indie, Myanmaru a Nepálu. Zatímco kmeny Tharu přijali indoevropský jazyk (ale stále lze u nich identifikovat některá původní neindoevropská slova) Andamanci a Kusunda si uchovali svůj původní jazyk, jehož podobnost je rozpoznatelná i po neuvěřitelných 20 tisíci letech.

Pro zajímavost ještě dodojme, že v nedostupných místech ohybu Brahmaputry žijí kmeny mluvící jazyky Sinagic, které také, podobně jako Tharu, mají řadu slov neznámého původu, která nezapadají do jazyké rodiny, do které jsou řazany. Siangic na rozdíl do Tahru patří do sinotibetské jazykové rodiny, ale někteří lingvisté je považují za zcela samostatnou rodinu. Bylo by zajímavé provést jejich srovnání s jazyky kusunda a andamanskými jazyky.


čtvrtek 19. května 2022

Nález Denisovana v jihovýchodní Asii

Denisované byli poprvé popsáni v roce 2010 podle mitochondtiální DNA z článku prstu nalezeného v altajské jaskyni Denisova. Od té doby bylo na Sibiři nalezeno několik jejich zubů. V letch 2018-2019 pak byla popsána celá spodní čelist patřící denisovanovi. Tento nález pochází ze severovýchodu tibetské náhorní plošiny.

Nejvíce denisovanské krve dnes koluje překvapivě mezi Papuánci, kteří žijí tisíce kilometrů jižně od popsaných nálezů denisovanů. Proto se předpokládalo, že denisované nežili jen na Sibiři a v Tibetu, ale také jižněji v pralesích jižní a jihovýchdoní Asie. To se nyní se konečně potvrdilo nálezem zubů denisovanů v jeskyni v severním Laosu. Jejich stáří je přibližně 160-130 tisíc let.

Více zde: https://www.nature.com/articles/s41467-022-29923-z

Zajímavé je, že Papuánci mají dvě různé genetické příměsi od dvou různých populací denisovanů. Východoasiaté mají také dvě různé příměsi, jendu sdílejí s Papuánci, ale druhá patří ještě zcela jiní populaci denisovanů. Včetně té sibiřské existovaly tedy celkem 4 různé populace denisovanů, které se různě mísily s různými populacemi moderních lidí, jak je vidět na obrázku:


Více zde: https://www.pnas.org/doi/10.1073/pnas.2020803118

Původ prvních evropských zemědělců

Švýcarská studie zkoumala archaickou DNA populací, které se podílely na formování prvních evropských zemědělců v Anatolii. Ve studii bylo zveřejněno 15 nových vzorků z mezolitu a neolitu.

Výsledek srovnávání jednotlivých vzorků pomohl vytvářit možný scénář vzniku neolitické populace. Ta sice vznikla ve střední Anatolii, ale v průběhů tisíciletí (od doby před 14 tisíci lety) získala několikrát příměs evropských mezolitických lovců z Balkánu. Během migrace do Evropy pak zemědělci postupně získávali geny evropských obyvatel znovu.

Zajímavé je také to, že evropská a blízko-východní populace se rozdělily před zhruba 25 tisíci lety. Před přibližně 16 tisíci lety se rozdělili lidé žijící na íránské vysočině od obyvatel Anatolie. V době, kdy lidé z Anatolie získali první příměs z Balkánu se od nich oddělili obyvatelé Kavkazu.

genetický strom populací spřízněných s prvními zemědělci


historie změn osídlení jednotlivých populací


https://www.sciencedaily.com/releases/2022/05/220512121823.htm

https://www.cell.com/cell/fulltext/S0092-8674(22)00455-X

čtvrtek 10. února 2022

Homo sapeins v Evropě o 10 tisíc let dříve než se soudilo

Za nejstraší nálezy Homo sapiens v Evropě jsou považovány dvě lebky. První je z Bulharské jeskyně Bacho Kiro a je stará 44 - 46 tisíc let. Druhá je z českého krasu z jeskyně Zlatý kůň a její stáří je 45 tisíc let. U obou nálezů byla analyzována DNA a na základě této analýzy je zřejmé, že lebka ze Zlatého koně je straší.

Ve francouzké jeskyni Mandrin byly nalezeny velmi jemně opracované nástroje ve vrstvě staré 56,8 - 51,7 tisíce let. Tyto nástroje se svojí jemností a detailem velmi liší od ostatních neandrtálských a velmi se podobají nástrojům moderních lidí, kteří žili v té době na Blízkém východě. Bylo mezi nimi nalezeno i nekolik mléčných zubů. Jejich analýza povrdila, že se skutečně jednalo o příslušníky druhu Homo sapiens.

To je skutečně velké překvapení, ale to, že se objevili právě v této době není náhoda. Zrovna totiž vrcholilo klimaticky příznivé období a na Blízkém východě mderní lidé právě zažívali růst (to víme podle analýzy DNA současných obyvatel). Otázkou zůstává, kudy migrati do Evropy přišli, zda přes Anatolii a Balkán, nebo přes Střední Asii. 

https://www.nature.com/articles/d41586-022-00389-9 

pátek 4. února 2022

Homo ergaster starý 1.5 miliónu let z Izraele

Na izraelském archeologickém nalezišti Ubeidiya byl nalezen lidský obratel starý 1.5 miliónu let. Na rozdíl do starších nálezů z Gruzie (Dmanisi 1.8 miliónu let) se nejedná o Homo erecta, ale o něco vyššího Homo ergastera. Také nástoje v Izraeli (acheluléen) se liší od těch v Gruzii (straší Oldovan). Při srovnávání těchto dvou lokalit je také třeba připomenout, že izraelské naleziště se nachází v mnohem vlhčím klimatu než to gruzínské. Oba druhy (nebo chcete-li poddruhy) se lišili nejen používanými nástroji a velikostí, ale také prostředím, ve kterém žili.

https://www.sciencedaily.com/releases/2022/02/220202080314.htm 

středa 2. února 2022

Sochy velbloudů na severu Arábie jsou staré 7-8 tisíc let

Na severu Saúdské Arábie byly v roce 2018 nalezeny skulptury velbloudů v životní velikosti vysekané do skal. Teprve po 3 letech se podařilo stanovit jejich stáří pomocí několika různých metod. Nejpřesnější datování poskytly kamenné nástroje, kterými byly skulptury vytvořeny. Ty byly používány před 7200-7600 lety. Ostatní metody toto datování víceméně potvrzují.

https://www.sciencedirect.com/science/article/abs/pii/S2352409X21003771?via%3Dihub



Lebky z řecké jeskyně Apidima nepatřili moderním lidem ale anteneandrtálcům

Lebky nalezené v řecké jeskyni Apidima nepatřili moderním lidem, jak vyplývalo z práce zvěřejněné v roce 2019 (psali jsme o tome zde).

Podle novější práce z roku 2020 to vypadá spíše na podobnost s ostatními před-neandrtálskými (anteneanderthalensis) lebkami v Evropě a na Blízkém východě. Do rodiny "antenandrtálců" tady patří: španělské nálezy ze Sima de los Huesos (stáří 500-400 tisíc let), anglická lebka Swanscombe (stáří 400 tisíc let), a francouzké nálezy LazaretBiache-Saint-Vaast staré přibližně 170 tisíc let, tedy podobně jako lebky z Apidima.

https://www.sciencedirect.com/science/article/abs/pii/S0003552119300974?via%3Dihub

Lebka Omo je starší než se soudilo - 233 tisíc let

Slavná lebka Omo, která byla po dlouho dobu několik desítek let považována za nejstarší lebku Homo sapiens na světě je ještě o něco starší. Nová důkladnější analýza místa nálezu a nové datování vulkanických událostí stanovily nové minimální stáří na 233 +/-22 let. Předchozí datování udávalo stáří okolo 197 tisíci let.

Tato změn však nepomůže k návratu na první místo nejstarší lidské lebky. To stále drží Jebel-Irhoud-1 z Maroka stará 286 tisíc let.

https://www.nature.com/articles/s41586-021-04275-8


středa 5. ledna 2022

Lusitánština - klíč k pochopení šíření indoevropských jazyků.

Lusitánština je jazyk, kterým se mluvilo na severu dnešního Portugalska a v dnešní španělské Galicii v prvním tisíciletí před naším letopočtem. Po obsazení oblasti Římany rychle zanikla. Lusitánština bývá řazena mezi keltské jazyky, i když se od keltských jazyků v mnohém odlišuje (například přítomností hlásky "P"). Novější výzkumy poukazují na to, že lusitánština má ke keltským jazykům stejně daleko jako k latinským. Nejde ovšem o směs keltského a latinského jazyka, lusitánština má blízko k hypotetické proto-italo-keltštině. Ale nejen to. Jak upozorňuje Václav Blažek ve své vynikající analýze, lusitánština si zachovala řadu indoevropských archaismů, které lze najít v germánských či slovanských jazycích. Podle Blažka je lusitánština součástí samostatné větve indoevropských jazyků podobně jako větev germánská, balto-slovanská, či italo-keltská. K italo-keltské má ale zřejmě nejblíže.

Abychom zjistili, proč je tomu tak, je třeba se podívat do kulturní prehistorie Evropy. Před necelými 5000 lety se z dnešní severní Ukrajiny velmi rychle rozšířila po celé severní Evropě Kultura se šňůrovou keramikou. Tato kultura je obecně považována za zdroj severních indoevropských jazyků. Z potomků této kultury vzešli mluvčí zmiňovaných jazykových větví: Italo-keltové na západě, Germáni na severu a Balto-slované na východě.

Expanze Kultury se šňůrovou keramikou do severní Evropy

Od Italo-keltů na západě se brzy oddělili Italikové, kteří se před 4500 lety dostali z jižního Německa a Švýcarska do severní Itálie. Tam se v této době objevuje kultura Polado, kterou lze považovat za předky Italiků. Italo-keltští předci tedy žili v dnešním jižním Německu a Švýcarsku před 5000 - 4500 lety. Jak se ale raní indoevropané dostali na Pyrenejský poloostrov. O žádné migraci podobné té italo-keltské nevíme.

Víme ale, že přibližně z pravlasti Italo-keltů (Německa a Švýcarska) migrovali raní indoevropané na západ přes moře až k anglickému Stonehenge. Tam byl nalezen hrob velmi bohatého bojovníka (označovaný jako král), který podle analýzy zubní skloviny pocházel z jižního Německa či Švýcarska podobně jako předci Italo-keltů.

Migrace před 4500 lety

Pokud tito indoevropané, příbuzní italo-keltům, oblast ovládli centrum Anglie tak, jako severní Itálii, čemuž bohatý hrob válečníka napovídá, není divu, že se pak v následujícím období Kultury zvoncových pohárů v oblasti severní Francie a Británie hráli hlavní roli. To ostatně napovídá analýza jejich DNA. Lidé Kultury zvoncových pohárů z Británie měli velké množství stepní komponenty stejně jako lidé Kultury se šňůrovou keramikou.

Kultura zvoncových pohárů se před 4000 lety rozpadla na řadu místních kultur, ale před přibližně 3300 lety došlo opět k rozvoji dálkového obchodu a kulturního sjednocení velkých oblastí. Tentokrát se to týkalo atlantského pobřeží od severního Portugalska přes Normandii až po Dánsko.

Atlantská doba bronzová propojila Portugalsko, Normandii a Anglii

Centrální roli takzvané Atlantské doby bronzové hrála právě jižní Anglie a výrazně do ní bylo zapojeno také severní Portugalsko. Oblasti Pyrenejského poloostrova, které byly zapojeny do Atlantské doby bronzové, jsou přesně ty, kde se hned po jejím skončení objevují nápisy v lusitánštině.

Výskyt nápisů v Lusitánštine

Atlantská doba bronzová je kultura, která spojuje severozápadní část Iberského poloostrova s ranými indoevropany a je tedy logicky horkým kandidátem na zdroj staré větve indoevropského jazyka - lusitánštiny. Mohlo se pochopitelně stát, že indoevropané přišli na Pyrenejský poloostrov kratší cestou po zemi přes Francii. O tom ale nemáme žádné doklady a dokud se neobjeví, je námořní trasa přes Anglii logičtějším vysvětlením.

Závěrem lze tedy říci, že před necelými 5000 tisíci lety se ranné indoevropské kmeny rozšřily v západní Evropě a z tohoto rozdělení vzešly minimálně tři dochované jazykové větve, italo-keltská, germánská a lusitánská. 

Italo-keltové se brzy rozdělili na Italiky, kteří se vydali na jih do Itálie (kultura Polada), a předky Keltů, kteří zůstali v jižním Německu.

Předci Germánů žili zřejmě na severu Německa, či na Jutském poloostrově.

Předci Lusitánců byli ti, kteří se dostali nejdále na západ - až do Anglie a později, v době bronzové, jejich potomci ovládli celé evropské pobřeží Atlantiku,