Před 15 tisíci lety
Před zhruba 15 000 lety prosperovala v Levantě natúfíjská kultura lovců a sběračů. Ti používali takové vymoženosti jako luk a domestikované psy. Co je ale důležité, sklízeli volně rostoucí trávy a jejich zrno před konzumací drtili v ručních hmoždířích. Také zrní ukládali na pozdější spotřebu. Tento způsob života vedl k tomu, že migrující lovci a sběrači měli tendenci přecházet k usazenějšímu způsobu života. Pokud to přírodní podmínky dovolovaly a přísun potravy byl po celý rok z jednoho místa stálý, mohli se usadit natrvalo.
K těmto událostem na různých místech skutečně docházelo. Například na severozápadě dnešní Sýrie se lovci v Tell Abu Hureyra před přibližně 13 000 lety (11 000 př. n. l.) trvale usadili a domestikovali zde žito. Později (kolem doby před 12 000 lety) však toto místo opět opustili.
Před 12 000 tisíci lety
Přibližně ve stejné době, nedaleko odsud, na severu Mezopotámie, žila zcela odlišná populace příbuzná více obyvatelům Kavkazu a íránské vysočiny. Obě skupiny přicházely do styku.
Když lidé z Levanty začali před 12 000 lety stavět první kamenné kruhové stavby (nejstarší v Tell Qaramel), začala se tato „inovace“ šířit i do severní Mezopotámii (například do Körtik Tepe před 12 000 lety, nebo Boncuklu Tarla před 11 000 lety).
Před 11 700 tisíci lety
Před 11 700 lety (9700 př. n. l.) došlo k výrazné změně podnebí. Skončil suchý a chladný tzv. mladší dryas a začalo vlhčí a teplejší období, které poskytovalo lidem více zdrojů potravy. Vesnice v Levantě se zvětšují a vznikají tu první kamenné stavby, jako například hradby a věž v Jerichu. Objevuje se tu také nová technologie výroby nástrojů zvaná khiamská (podle osady El Khiam).
Přestože je celá tato kultura označována jako předkeramický neolit A (PPNA), nejedná se o zemědělce. Lidé této kultury jsou stále plně závislí na lovu a sběru plodin, které aktivně nesejí. Žijí ale trvale na jednom místě.
Na severu Mezopotámie se začínají objevovat až monumentální pilířové kamenné stavby s bohatě zdobenými reliéfy (Karahan Tepe, založeno 9750 př. n. l.). Jejich stavitelé jsou také stále lovci. Své stavby obývají pouze dočasně, nebo jim slouží jako jakési chrámy. Nejslavnějším je Göbekli Tepe (založeno 9500 př. n. l.).
Před 11 000 tisíci lety
Na středním Eufratu, v místě zvaném Mureybet, žili usedlí lidé, kteří si místo kruhových staveb začali stavět obdélníkové, aby je mohli lépe spojovat k sobě. V takových místnostech žili a skladovali obilí.
Uložená semena už vykazují znaky domestikace. Lidé tedy nesbírají jen to, co vyrostlo v okolí, ale aktivně sejí to, co chtějí sklidit. Tímto způsobem aktivně řídí životní cyklus několika různých plodin. Jedná se o přechod k nové fázi vývoje zvané předkeramický neolit B. Podobný proces jako zde na severu Mezopotámie se odehrál i na jihu Levanty (naleziště Gilgal I).
Před 10 500 lety
Na severu Mezopotámie se k domestikovaným plodinám přidala i domestikovaná zvířata. Před 11 000 lety byly zdomácněny kozy a ovce. Před 10 600 lety pak prasata a skot.
Zemědělské vesnice jsou tak zcela nezávislé na okolní přírodě, lidé mají plně pod kontrolou přísun potravy. To zaručuje nebývalou prosperitu a populační růst. Lidé předkeramického neolitu B expandují a migrují do všech směrů.
Centrem a zdrojem celé této populační exploze zemědělců je jedna z nejstarších osad Çayönü Tepe (8630 až 6800 př. n. l.), kde byla nalezena nejstarší domestikovaná prasata. Nachází se nedaleko od místa, kde roste genetický předek současně pěstované pšenice. S jistou nadsázkou tedy můžeme říci, že ve vesnici Çayönü Tepe žili předci všech zemědělců Eurasie.
Expanze zemědělského lidu ze severní Mezopotámie je velmi rychlá. Před 10 500 lety (8500 př. n. l.) se objevují na Kypru, v jižní Mezopotámii a v celé Levantě.
Před 8 300 lety
Šíření zemědělství se zastavilo zhruba před 8500 lety, když došlo k dalšímu klimatickému zvratu. Podnebí je opět chladnější a sušší. Pokud by existovalo jen několik ojedinělých zemědělských osad, zřejmě by zanikly, ale nový styl života kombinující chov zvířat a pěstování většího množství plodin je mnohem stabilnější než předchozí ojedinělé pokusy a také ho praktikuje velké množství lidí na rozsáhlém území.
Po zhruba 300 letech se podnebí vrací do původního, přívětivějšího stavu a expanze pokračuje ještě rychlejším tempem.
Zemědělci pak začínají osidlovat Evropu, Střední Asii a z Egypta Afriku. Zajímavé je, že u Egypťanů zanechali mezopotámští zemědělci kolem 20 % svých genů, zatímco u prvních neolitických Evropanů tvoří geny ze severní Mezopotámie naprostou většinu.
Po odeznění klimatické změny dochází také k rozvoji výroby keramiky. S keramikou se experimentovalo již dříve, ale až před 8000 lety se začíná vyrábět masově. Archeologové tak mohou začít označovat kultury podle typu keramiky. Na severu Mezopotámie to je chaláfská kultura, v Levantě jarmúcká a ve Středomoří pak kardium keramika (keramika s otisky schránek mlže srdcovky).
