Nově identifikovaná populace jižní Ameriky

V roce 2018 vyšla velká studie, která zkoumala řadu archaických vzorků DNA z Ameriky a na základě nich vyhodnocovala, jak probíhalo osidlování tohoto světadílu. Jedním z klíčových vzorků byl jedinec označený jako Arroyo Seco 2 z argentinské pampy, starý 7 700 let. Původně byl přiřazen k širší populaci Jižního kužele (Southern Cone).

Nyní se objevila nová a rozsáhlejší studie, která analyzovala další starověké vzorky DNA z Jižní Ameriky. Ukázalo se, že vzorek Arroyo Seco 2 je ve skutečnosti součástí hluboké a dříve nepoznané genetické linie ze střední Argentiny (především v oblasti Pampy a pohoří Córdoba). V nové studii je reprezentován vzorkem Jesus Maria, starým 8500 let

Tato nově identifikovaná genetická populace byla extrémně stabilní a přežila s minimálním přítokem genů po dobu 8 500 let, až do novověku (koloniální éry). Neoddělila se sice natolik brzy, aby byla považována za jednu z pěti primárních zakladatelských skupin Jižní Ameriky (tato klasifikace je složitější a nejednotná), ale představuje zásadní, dlouhodobě izolovanou regionální linii, která geneticky doplňuje obraz osídlení kontinentu (vedle And, Amazonie a Patagonie).

Potomky této populace lze spojovat s indiány Comechingón, kteří žili v argentinské provincii Córdoba a jejichž genetický základ tato hluboká linie s největší pravděpodobností tvořila. Vyprávění o tom, že se Comechingones lišili od ostatních indiánů svými zvyky a vzezřením (hustými vousy a zelenýma očima), jsou etnohistorické popisy zaznamenané španělskými kronikáři.

Příbuznost jihoamerických populací včetně té nově identifikované ve střední Argentině (zde jako Jesus Maria - oranžově)

Původ ugrijské jazykové rodiny

Před nedávnem jsme psali o původu celé ugrofinské jazykové rodiny. Nyní vyšla detailní studie věnující se převážně ugrijské větvi této rodiny, hlavně maďarštině.

Tato nová studie poukazuje na to, že Maďaři pochází z Uralské oblasti a jejich vznik souvisí s takzvaným Karajakupovským archeologickým horizontem, který se tu vyskytoval od 9. do 10. století. Zatímco část této populace odešla do Povolží a dále do karpatské kotliny, část tu zůstala až do 14. století.

V starším článku o původu celé ugrofinské rodině jsme uváděli, že její původ je kladen do Jakutské oblasti, odkud se před 4000 lety vydali do oblasti Altaje. Je tedy důležité poznamenat, že Karajakupovský archeologický horizont má vazby na tuto oblast, za pohoří Ural (povodí Irtyše), kde dodnes žijí Mansijci a Chantové, jejichž řeč má k maďarštině nejblíže.

Je tedy vidět, že zatímco většina ugrofinských jazyků expandovala na západ před 4000 a 3700 lety, ugrické jazyky, které se od ostatních oddělily jako první, zůstaly na východě. Migraci na západ část z nich (Maďaři) zvolila až o 3000 let později v 10. století, ale někteří (Chantové a Mansijci) zůstali na východní straně pohoří Uralu.

šíření ugrijské jazykové rodiny

https://www.cell.com/cell/fulltext/S0092-8674(25)01033-5

Lidé Džómon a Denisované

Populace Džómon (anglicky Jomon) má ve srovnání s většinou ostatních východoasijských populací výrazně méně příměsi denisovské DNA. Populace Džómon je blízce příbuzná s jednou z nejstarších populací východní Asie, kterou reprezentuje nález Tian'üanského člověka, jenž má v porovnání s lidem Džómon přibližně 10krát více denisovské DNA.

Jak je to možné? Analýza výsledků několika různých archaických DNA z východní Asie došla k závěru, že existují dvě vysvětlení:

1. Lidé příbuzní Tian'üanskému člověku se oddělili od lidu Džómon předtím, než získali příměs denisovské DNA. Populace Džómon pak získala velmi malou příměs díky jiné migraci východoasijských populací s denisovskými geny na japonské souostroví.
2. Předci Tian'üanského člověka a lidu Džómon získali stejnou malou příměs od denisovanů a poté se rozdělili. Tian'üanská populace po rozdělení získala další, výraznější příměs denisovské DNA.

Není jasné, která z obou variant má blíže pravdě. Pro první možnost hovoří to, že lidé kultury Džómon se formovali pod vlivem raných migrantů z jihu (pobřežní migrace), od nichž získali genetickou složku. Tato složka obsahovala i denisovské geny a je geneticky spřízněna s dnešním kmenem Atayal na Tchaj-wanu.

Druhá možnost se zase zdá pravděpodobnější z toho důvodu, že nejbližší příbuzní lidu Džómon byli pravěcí Tibeťané, kteří měli také velmi málo DNA od Denisovanů - jen půl procenta.

https://www.cell.com/current-biology/fulltext/S0960-9822(25)01117-0

Možné varianty vztahů východoasijských populací a denisovanů

Genetické změny a pohyb obyvatel ve starověké Číně

Naleziště Baligang je významné archeologické naleziště, které bylo kontinuálně osídleno od středního neolitu (přibližně před 8500 lety) až do pozdní doby bronzové (kolem před 2500 lety). Nachází se na severním okraji středního povodí Modré řeky (Jang-c’-ťiang), což je oblast ležící mezi Modrou a Žlutou řekou (Chuang-che). Tato strategická poloha činí z Baligang ideální místo ke studiu vzájemné interakce těchto dvou klíčových civilizačních okruhů starověké Číny.

Nová studie zkoumala archaickou DNA od středního neolitu (kultura Yangshao) až po pozdní dobu bronzovou (dynastie Čou). Po celou dobu si populace v Baligangu udržovala genetickou kontinuitu spojenou se severní populacemi z povodí Žluté řeky. Nicméně, zlomový okamžik nastal kolem 4200 let před současností. V této době došlo k výraznému a jednorázovému přísunu genů od jižních populací z povodí Modré řeky. Tato jižní genetická složka se poté rozšířila i dále na sever, do centrální oblasti povodí Žluté řeky.

Tato událost souvisí s klimatickou změnou, která se odehrála kolem 4200 let BP. V tomto období došlo k šíření pěstování rýže, typického pro povodí Modré řeky, směrem na sever.

Míšení severní a jižní populace v Baligangu v průběhu prehistorie

https://www.nature.com/articles/s41467-025-63743-1

Jak vystavení toxickému olovu vedlo k dominanci lidstva

Varianta genu NOVA1, která se objevila u moderního člověka (Homo sapiens) po jeho oddělení od Neandertálců a Denisovanů, poskytuje ochranu před neurotoxickými účinky olova. Expozice olovu byla totiž v prehistorii překvapivě častá a srovnatelná s 20. stoletím. Tato genetická změna vedla k odlišnému (pomalejšímu) vývoji a zapojení neuronů v lidském mozku, což se však zjevně evolučně vyplatilo. Bez moderní varianty by totiž mozek vystavený olovu nedokázal plně rozvinout komplexní řeč, jelikož archaická verze NOVA1 v kombinaci s olovem narušuje expresi klíčového genu FOXP2. Zdá se tedy, že negativní vliv olova na rozvoj mozku hrál významnou, dosud netušenou roli při evoluci člověka.

https://www.science.org/doi/10.1126/sciadv.adr1524

Vznik mutace se odhaduje na 500 tisíc let. V té době se v jižní Africe začaly objevovat první horty oštěpů. Je to výrazná inovace lovných zbraní, která dokládá vysokou inteligenci výrobců.

Pravěká DNA odhaluje původ Uraliců a Jenisejců

Nová studie, která vycházela ze 180 vzorků archaické DNA z celé severní Eurasie, přináší nové a důkladnější poznatky o původu uralské a také jenisejské jazykové rodiny.

Populace raných severských lovců-sběračů procházely kolem 5. tisíciletí př. n. l. (až do doby bronzové) postupným mísením, které vedlo ke vzniku dvou klíčových populací na východní Sibiři:

• Předbajkalská (Cisbaikal_LNBA): Tato populace získala genetickou příměs zejména od populací z vnitrozemí východní Asie (Inland East Asia), s největší pravděpodobností reprezentuje předky Jenisejců
• Jakutská (Yakutia_LNBA): Tato populace má navíc výraznou příměs od populace z povodi Amuru a je spojována s migracemi pravěkých uralských mluvčích. 

Před zhruba 4000 lety (kolem 2000 př. n. l.) se lidé Jakutské populace (Yakutia_LNBA) přesunuli západním směrem z povodí Leny do oblasti Altaje a Sajanu.

Tento pohyb je spojen s počátečním šířením raných uralských jazyků. Z Altaje se pak tato genetická složka dál šířila na západ prostřednictvím metalurgického fenoménu Seima-Turbino, známého svou pokročilou technikou odlévání bronzu, který kulminoval právě okolo 4000–3700 lety nazpět. To je přesně doba odhadovaná lingvisty na rozpad a rozšíření jednotlivých větví západní uralské jazykové rodiny (bez východní samojedské větve).

https://www.nature.com/articles/s41586-025-09189-3

Lingivstické hypotézy, které lze touto prací potvrdit

Někteří lingvisté upozorňovali na možnou příbuznost jenisejských jazyků se sino-tibetskými. Genetická příměs u populace Cisbaikal_LNBA (předků Jenisejců) od populací z vnitrozemí východní Asie (z oblastí, kde se předpokládá domovine proto-sino-tibetštiny) geneticky spojuje Jenisejce s těmito východními oblastmi a potvrzuje tuto hypotézu.

Příměs, kterou získala populace Yakutia_LNBA (předci Uraliců), pochází z povodi Amuru, kde se nacházeli předci mluvčích Nivchštiny. Ta je některými lingvisty považována z vzdáleně přibuznou uralštiny a eskymáčtiny. Zhruba před 5000 lety, kdy se formovala populace Yakutia_LNBA a přijímala novou genetickou složku, se skutečně v oblasti Sibiře oddělují předci Eskymáků a vydávají se na východ. Tyto výsledky tak podporují dlouhodobou hypotézu lingvistů o vzdálené příbuznosti uralských, eskymácko-aleutských jazyků a teké Nivchštiny.

Vznik neolitu

Před 15 tisíci lety

Před zhruba 15 000 lety prosperovala v Levantě natúfíjská kultura lovců a sběračů. Ti používali takové vymoženosti jako luk a domestikované psy. Co je ale důležité, sklízeli volně rostoucí trávy a jejich zrno před konzumací drtili v ručních hmoždířích. Také zrní ukládali na pozdější spotřebu. Tento způsob života vedl k tomu, že migrující lovci a sběrači měli tendenci přecházet k usazenějšímu způsobu života. Pokud to přírodní podmínky dovolovaly a přísun potravy byl po celý rok z jednoho místa stálý, mohli se usadit natrvalo.

K těmto událostem na různých místech skutečně docházelo. Například na severozápadě dnešní Sýrie se lovci v Tell Abu Hureyra před přibližně 13 000 lety (11 000 př. n. l.) trvale usadili a domestikovali zde žito. Později (kolem doby před 12 000 lety) však toto místo opět opustili.

Před 12 000 tisíci lety

Přibližně ve stejné době, nedaleko odsud, na severu Mezopotámie, žila zcela odlišná populace příbuzná více obyvatelům Kavkazu a íránské vysočiny. Obě skupiny přicházely do styku.

Když lidé z Levanty začali před 12 000 lety stavět první kamenné kruhové stavby (nejstarší v Tell Qaramel), začala se tato „inovace“ šířit i do severní Mezopotámii (například do Körtik Tepe před 12 000 lety, nebo Boncuklu Tarla před 11 000 lety).

Před 11 700 tisíci lety

Před 11 700 lety (9700 př. n. l.) došlo k výrazné změně podnebí. Skončil suchý a chladný tzv. mladší dryas a začalo vlhčí a teplejší období, které poskytovalo lidem více zdrojů potravy. Vesnice v Levantě se zvětšují a vznikají tu první kamenné stavby, jako například hradby a věž v Jerichu. Objevuje se tu také nová technologie výroby nástrojů zvaná khiamská (podle osady El Khiam).

Přestože je celá tato kultura označována jako předkeramický neolit A (PPNA), nejedná se o zemědělce. Lidé této kultury jsou stále plně závislí na lovu a sběru plodin, které aktivně nesejí. Žijí ale trvale na jednom místě.

Na severu Mezopotámie se začínají objevovat až monumentální pilířové kamenné stavby s bohatě zdobenými reliéfy (Karahan Tepe, založeno 9750 př. n. l.). Jejich stavitelé jsou také stále lovci. Své stavby obývají pouze dočasně, nebo jim slouží jako jakési chrámy. Nejslavnějším je Göbekli Tepe (založeno 9500 př. n. l.).

Před 11 000 tisíci lety

Na středním Eufratu, v místě zvaném Mureybet, žili usedlí lidé, kteří si místo kruhových staveb začali stavět obdélníkové, aby je mohli lépe spojovat k sobě. V takových místnostech žili a skladovali obilí.

Uložená semena už vykazují znaky domestikace. Lidé tedy nesbírají jen to, co vyrostlo v okolí, ale aktivně sejí to, co chtějí sklidit. Tímto způsobem aktivně řídí životní cyklus několika různých plodin. Jedná se o přechod k nové fázi vývoje zvané předkeramický neolit B. Podobný proces jako zde na severu Mezopotámie se odehrál i na jihu Levanty (naleziště Gilgal I).

Před 10 500 lety

Na severu Mezopotámie se k domestikovaným plodinám přidala i domestikovaná zvířata. Před 11 000 lety byly zdomácněny kozy a ovce. Před 10 600 lety pak prasata a skot.

Zemědělské vesnice jsou tak zcela nezávislé na okolní přírodě, lidé mají plně pod kontrolou přísun potravy. To zaručuje nebývalou prosperitu a populační růst. Lidé předkeramického neolitu B expandují a migrují do všech směrů.

Centrem a zdrojem celé této populační exploze zemědělců je jedna z nejstarších osad Çayönü Tepe (8630 až 6800 př. n. l.), kde byla nalezena nejstarší domestikovaná prasata. Nachází se nedaleko od místa, kde roste genetický předek současně pěstované pšenice. S jistou nadsázkou tedy můžeme říci, že ve vesnici Çayönü Tepe žili předci všech zemědělců Eurasie.

Expanze zemědělského lidu ze severní Mezopotámie je velmi rychlá. Před 10 500 lety (8500 př. n. l.) se objevují na Kypru, v jižní Mezopotámii a v celé Levantě.

Před 8 300 lety

Šíření zemědělství se zastavilo zhruba před 8500 lety, když došlo k dalšímu klimatickému zvratu. Podnebí je opět chladnější a sušší. Pokud by existovalo jen několik ojedinělých zemědělských osad, zřejmě by zanikly, ale nový styl života kombinující chov zvířat a pěstování většího množství plodin je mnohem stabilnější než předchozí ojedinělé pokusy a také ho praktikuje velké množství lidí na rozsáhlém území.

Po zhruba 300 letech se podnebí vrací do původního, přívětivějšího stavu a expanze pokračuje ještě rychlejším tempem.

Zemědělci pak začínají osidlovat Evropu, Střední Asii a z Egypta Afriku. Zajímavé je, že u Egypťanů zanechali mezopotámští zemědělci kolem 20 % svých genů, zatímco u prvních neolitických Evropanů tvoří geny ze severní Mezopotámie naprostou většinu.

Po odeznění klimatické změny dochází také k rozvoji výroby keramiky. S keramikou se experimentovalo již dříve, ale až před 8000 lety se začíná vyrábět masově. Archeologové tak mohou začít označovat kultury podle typu keramiky. Na severu Mezopotámie to je chaláfská kultura, v Levantě jarmúcká a ve Středomoří pak kardium keramika (keramika s otisky schránek mlže srdcovky).