Nejstarší genom nalezený na Kavkaze pochází z gruzínské jeskyně Dzudzuana a je starý 26 tisíc let. Lidé, kteří tou dobou žili v této jeskyni, byli odlišní od současných kavkazanů. Nejvíce se podobali pozdější populaci slavné mezolitické kultury Natufian z Levanty před 15 až 11 tisíci lety. Byli převážně potomky paleolitického lidu z Evropy, příbuzných lidem Gravettienské kultury.
Ještě před vrcholem doby ledové se ale po západní Asii rozšířila nová populace. Ta vznikla spojením bazálních Euroasiatů (prvních lidí, kteří opustili Afriku a stále žili někde na Blízkém východě, snad v oblastech Íránské vysočiny) a sibiřských lovců kultury Yana genetický profil ANE (Ancient North Eurasian). Tato nová populace se ze Střední Asie přes Iránskou vysočinu dostala na Kavkaz a téměř nahradila tamější domorodce. V genetickém profilu kavkazanů tvořila 80%, zatímco původní obyvatelé z jeskyně Dzudzuana jen 20%. Zajímavé je, že v Anatolii, na západ od Kavkazu, se původního kavkazského profilu Dzudzuana udrželo před 40%. Je vidět, že nově příchozí pocházeli z východu.
Před 9000 - 8000 lety (7000 - 6000 BC)
Před 9000 lety se zemědělci (zřejmě skupina proto-jenisej-burušaskí) objevují až ve střední Asii, tedy skoro 2000 km od místa vzniku zemědělství (Naleziště Jeitun). Ve stejné době se ale pšenice a ječmen původem z jižní Anatolie objevují také v Pákistánu v Mehrgarhu, což je zhruba ještě o tisíc kilometrů dále. Známe pouze genom pozdějších zemědělců z Pákistánu a víme, že se v něm nejsou žádné stopy z Anatolie. Takže buď časem zanikly, nebo se do tak velké vzdálenosti nedostaly vůbec a znalost zemědělství se sem dostala bez genů svých “vynálezců”.
Před 8500 lety západní skupina zemědělců (proto-baskická) konečně vstupuje do pevninské Evropy, konkrétně do dnešního Řecka. Současně se východní skupina (proto-jenisej-burušaskí) dostává až do dnešního Afghánistánu.
V této době první zemědělci přicházejí také do oblastí jižně od Kavkazu. Před 8000 lety tu vzniká neolitická kultura Shulaveri Shomu. Zemědělci této kultury žijí ve 3 hlavních oblastech:
- povodí řeky Kura jižně od Kavkazu
- Nachičevan
- Araratské pláně
Tito zemědělci pochází z jižní Anatolie (z okolí Çayönü) a od původních lovců Kavkazu získali mezi 20 a 30% jejich CHG genomu.
Současně ale přichází do dnešní Gruzie jiná skupina zemědělců. Ti pochází ze středo-západní Anatolie z okolí slavného Çatal Höyük a od původních lovců z Kavkazu získali přes 40% jejich genom. Tento podíl s postupem času ještě vzroste.
Jazyk
Zemědělci na Kavkaze mluví velmi pravděpodobně proto-severo-kavkazským jazykem, který se tak oddělil jako poslední ze Dené-Kavkazského pra-jazyka společného prvním zemědělcům Blízkého východu. Je ale možné, že už v této době byl rozdělený na proto-severozápadní a proto-severovýchodní kavkazský jazyk, protože obě tyto skupiny jsou velmi rozdílné. Zemědělci pocházející ze středozápadní Anatolie mluvili proto-severozápadokavkazským jazykem a usadili se v oblasti dnešní západní Gruzie. Zemědělci kultury Shulaveri Shomu, pocházející z jihovýchodní Anatolie (naleziště Çayönü) pak mluví proto-severovýchodokavkazským jazykem a osídlil oblasti v dnešní Arménii a Ázerbájdžán. Obě tyto skupiny mají řady podobností (velké množství hlásek a řada podobných slov) ale v lecčems se také velmi liší. Ty severozápadní (dále jen západokavkazské) mají velmi komplexní morfologii sloves, na která je přenášena většina gramatických funkcí, podstatná jména pak jsou v gramatice omezena třeba jen na 2 nebo 3 mluvnické pády. U severovýchodních (dále jen východokavkazských) je tomu naopak. Většinu gramatické “zátěže” nesou jména, která mohou mít až 126 gramatických pádů, zatímco slovesa jsou mnohem jednodušší.
První zemědělci v povodí Indu mluvili velmi pravděpodobně drávidským proto-jazykem, který pochází zřejmě od lovců v íránské vysočiny. Ani jazyk ani geny anatolských zemědělců se do povodí Indu nedostaly, pouze tam pronikly znalosti zemědělské produkce.
O zemědělcích na jihu dnešního Turkmenistánu severně od pohoří Kopet Dag toho také moc nevíme. Můžeme pouze předpokládat příbuznost se jenisejsko-burušaskí jazyky.
příchod zemědělců na Kavkaz před 9-8000 lety (6000 BC)
Před 8000 - 7000 lety (6000 - 5000 BC)
Zemědělci se postupně rozšířili do severozápadní části Kavkazu. Jsou to potomci západní skupiny, původem ze středozápadní Anatolie, kteří se původně usadili v dnešní Gruzii. Podíl genů anatolských zemědělců u nich klesá a roste podíl genů původních kavkazských lovců CHG až na 70%.
V dnešní Arménii a Ázerbájdžánu, jižně od Kavkazu, vrcholí kultura Shulaveri Shomu. Lidé této kultury mají původ v jihovýchodní Anatolii. Podíl anatolských genů se u nich pohybuje mezi 60 až 80%, zbytek (20-40%) patří genům původních kavkazských lovců CHG. Jejich příbuzní se dostali do dnešního Dagestánu severovýchodně do Kavkazu, kde se poprvé objevují zemědělské vesnice
Jazyk
Od východokavkazských jazyků se oddělila část takzvaných “nových” jazyků. Těmi se dnes mluví v Dagestánu. Od svých příbuzných mluvící “starými” východokavkazskými jazyky se oddělily zhruba v této době.
rozdělení starých a nových jazyků před 8-7000 lety (5000 BC)
Před 7000 - 6000 lety (5000 - 4000 BC)
Zemědělci na sever od Kavkazu pronikají dále do středoasijských stepí a stávají se z nich pastevci. Už u nich zcela zmizely anatolské geny, zato roste podíl genů z profilu EHG (až na 50%) z východní Evropy a západní Asie, mezi jejichž nositele tito pastevci pronikají. V těchto místech, mezi Kavkazem, dolní Volhou a Donem vzniká nová populace označovaná jako CLV (Caucasus - lower Volha). Lidé této populace se rozrůstají a dostávají se do třech různých míst:
na sever k velkému oblouku Volhy u dnešní Samary. Tam vzniká pastevecká chvalynská kultura. Lidé této kultury mají ještě více genů EHG
na západ, kde mezi Donem a Dněprem vzniká kultura Sredny Stog. Lidé této kultury převzali do svých genů část původních zemědělců z této oblasti.
Na jih přes kavkaz do Arménské vysočiny, kde se objevuje jejich genom v řádech jednotek až desítek procent před 6000 let.
Jižně od Kavkazu končí jednotná neolitická kultura Shulaveri-Shomu a objevuje se nová kultura Leyla-Tepe, jejíž centrum přibližně na východě dnešního Azerbajdžánu. Lidé této kultury pohřbívají své mrtvé v keramických nádobách a začali zpracovávat kovy (dříve než v Mezopotámii). Nejprve měď a později i bronz.
Jazyk
Kavkazští zemědělci na severu mluví zcela jistě západokavkazským jazykem. Udrželi si tak jazyk severo-anatolských zemědělců, přestože už prakticky zcela ztratili jejich geny.
Nově vzniklá populace CLV, která má polovinu svého genomu CHG a polovinu EHG, je nejlepší kandidát na proto-indoevropský jazyk. Ten patří mezi nostratické jazyky a nejvíce podobá nostratickému proto-uralskému jazyku (typický pro profil EHG), má však řadu odlišností, které lze vysvětlit právě vlivem západokavkazského jazyka. Vliv je tak výrazný, že někteří lingvisté spojují indoevropské a západokavkazské jazyky do jedné rodiny zvané pontická.
Brzy po svém zrodu je proto-indoevropština rozdělena na anatolskou větev, která překvapivě rychle proniká na jih až do Arménské vysočiny a východní Anatolie, a ostatní indoevropské jazyky (kultura Sredny Stog).
Co se týká chvalinské kultury, ta se také překvapivě rychle objevuje až v dnešním Bulharska do okolí Varny. Zde vytvořila nejbohatší společnost své doby a později zanikla. Lze spekulovat, že se jedná o další větev odštěpenou od vznikající proto-indoevropštiny - tyrhénskou jazykovou rodinu. Ta má výrazné podobnosti s anatolskými jazyky, ale i řadu odlišností, které lze vysvětlit vlivem předchozích jazyků v oblasti jejich výskytu.
Lidé kultury Lyela-Tepe mluví pravděpodobně proto-lezginským jazykem. Společný předek všech lezginských jazyků je starý minimálně 5000 let a nachází se zhruba v oblasti výskytu kultury Lyela-Tepe. Staré východokavkazské jazyky se tak rozdělují na lezginské na východě a druhou skupinu na západě, kterou budeme označovat jako nachsko-darginské.
obr: před 7-6000 lety (4000 BC)
Před 6000 - 5000 lety (4000 - 3000 BC)
Před 6000 lety dochází k významnému přísunu genů ze severozápadu íránské vysočiny (ze Zargosu) do Arménské vysočiny a východní Anatolie a dále na Kavkaz. Následně tu vznikají dvě kultury. Kura-arakská kultura rozprostírající se v Arménské vysočině a Maykopská kultura na severozápadě Kavkazu. Kultura Leyla-Tepe v Azerbajdžánu končí a výrobky z bronzu jsou pod vlivem Kura-arakská kultury méně časté a méně propracované. Příchod nové kultury znamená celkový úpadek v řemeslné a umělecké výrobě.
Kura-arakská kultura je geneticky homogení a nese 42% genů ze Zargozu, 41% tvoří kavkazský eneolit (zemědělci původem ze severu Anatolie smíšení s kavkazskými lovci) a jen 17 % pochází od lidu kultury Shulaveri Shomu. Maykopská kultura je naopak docela heterogenní, je v ní 5 geneticky odlišných populací. V jejím centru, v okolí dnešního města Novosvobodnaja, je ale geneticky zcela totožná s Kura-arakskou. Ve stepních oblastech na severu převládají geny EHG avšak se stále významným podílem CHG od západokavkazských zemědělců.
Ve stepích v okolí dolního Donu vzniká nejprve kultura Repin, která navazuje na Sterny Stog a později jámová kultura. Ta se s využitím koní rozšiřuj po celých stepích, proniká na západě až do střední Evropy a na východě až k Altaji.
Jazyk
Víme, že do oblasti severozápadního Íránu přišli před 10 000 lety zemědělci, kteří mluvili jazykem proto-jenisej-burušaskí. Jejich potomci jsou teď ti, kteří tvoří 42% genomu Kura-arakské kultury a jádra Maykopské. Můžeme se domnívat, že jejich jazyk také vychází z proto-jenisej-burušaskí. A skutečně Churritština, o které máme z této oblasti doklady o necelých 1000 let později, když ještě doznívá Kura-arakská kultura, byla po důkladné statistické analýze shledána nejpodobnější jazykům burušo-jenisejským. U Maykopské kultury je situace složitější. V jejím jádru lze předpokládat jazyk příbuzný churritštině, ale v okolních stepích se zřejmě mluvilo západokavkazským jazykem (ten většina vědecké obce přiřazuje této kultuře), nebo snad jazykem blízkým proto-indo-evropštině, tedy směsí západokavkazského a nostratického jazyka.
Proto-churrité tedy přišly do oblasti jižně od Kavkazu, kde se tou dobou nacházeli nachsko-darginské jazyky. Zřejmě došlo k tomu, že se část této původní populace přesunula přes kavkazský hřeben na severovýchod do dnešního Dagestánu. To jsou předci darginských národů. Druhá skupina - předci nachských národů zůstali v dnešní východní Gruzii a jejich jazyky byly silně ovlivněny churritštinou. Vliv je výrazný u slov týkajících se náboženství. Nachské jazyky přejaly z churritštiny také číslovky a ergativ.
Podobný, i když ne tak výrazný vliv churritštiny, se týkal také avaro-andijských jazyků, které se už pravděpodobně nacházely na severní straně kavkazského hřebene. Je tady možné, že tento vliv nemá původ v kura-arakské kultuře, ale v maykopské, jejíž nositelé byli, jak víme, byli s kura-arakskou spřízněni.
Na jihozápadních svazích Kavkazu se udržela nostratická proto-kartvelština z před-zemědělských dob. Její mluvčí v horách přešli z lovu a sběru na pastevectví.
Jámovou kutury tvoří předci všech indoevropanů (vyjma anatolské větve). Tajemný jazyk tocharština z Tarimské pánve je zřejmě dokladem nejvýchodnější expanze této indoevropské kultury. Naopak na západě, lze tuto nejstarší indoevropskou expanzi do Evropy spojovat s následnou bádenskou kulturou, která může státa za liburnštinou, známou z antiky ze severodalmáckého pobřeží.
obr: před 6-5 000 lety (4-3 000 BC)
Před 5000 - 4200 lety (3000 - 2200 BC)
V tomto období jižně od Kavkazu vrcholí Kura-arakská kultura a rozšiřuje se spolu s předky Churrito-Urartejců až do Levanty, východní Anatolie a sevorozápadního Íránu.
Na severních svazích Kavkazu existuje svébytná bronzová kajakentská kultura v místech dnešní Čečny.
Ještě dále na sever, v pontských stepích, vzkvétá Majkopská kultura, která na severu sousedí s prvními Indoevropany. Ty reprezentují kultury jámová a pozdější katakombová. Ta se rozšířila až na Balkán a do Řecka, ale také na jih Kavkazu. Genetika lidu těchto dvou kultur je naprosto identická - jedná se o typické indoevropské pastevce.
Na severovýchodním pobřeží Černého moře, pod svahy západního Kavkazu se dnes nachází Abcházie. Před 5000 lety se tu objevuje Dolmenová kultura, která navazuje na stavby hrobek prvních indoevropanů. O genech lidu této kultury mnoho nevíme.
Jazyk
Kajakentská kultura může reprezentovat populaci, proto-darginsko-lakských jazyků, které se rozšířily na severu Kavkazu a před 4200 lety.
Katakombová kultura reprezentuje s největší pravděpodobností lid mluvící paleobalkánskými jazyky, mezi které dnes zahrnujeme řečtinu, albánštinu, ale teké arménštinu. Po anatolské a tocharské větvi je paleo-balkánská tou další, které se oddělila od indoevropského jádra. rozšíření katakombvé kultury se také kryje s pozdějším výskytem paleo-balkánských jazyků.
Lidé dolmenové kultury pravděpodobně mluvili proto-západokavkazským jazykem, jehož stáří je odhadované na tuto dobu a do těchto míst.
obr: před 5000 lety (3000 BC)
Před 4200 - 3500 lety (2200 - 1500 BC)
Před 4200 lety došlo k jedné z nejvýraznějších klimatických událostí holocénu - dramatickému suchu, které trvalo téměř celé století a znamenalo kolaps mnoha tehdejších říší: starého království v Egyptě, Akkadské říše v Mezopotámii a civilizace v povodí Indu. Tyto změny způsobily přesuny celých populací a následné konflikty. V Mezopotámii máme dobře doložené útoky Amoritů ze západu, či Gutejců z východu. Na sever od Kavkazu skončila Katakombová kultura, nahradila ji nová kultura Lola, s kterou přišli noví lidé ze střední Asie. Jednalo se pastevce ovcí s mimořádně násilným chováním. Tato kultura je však kolem roku 1800 BC vytlačena Srubovou kulturou pronikající i na jižní stranu hor. V této době dochází také, zřejmě kvůli suchu, k vylidnění stepí severně od Kavkazu.
Na jihu střední Asie vzniká Baktrijsko-margiánský archeologický komplex (BMAC). Vyspělá kultura, budující pevnosti a města, která výrazně přispěla ke kultuře pozdějších idno-íránců. Pro další vývoj je také důležitá kultura andronovská kultura, která se rozprostírala na východě střední Asie a navázala na indoevropskou kulturu Sintašta ze severu Střední Asie. Lidé andronovské kultury stále více pronikají na jih mezi BMAC až ho zcela ovládli.
Na jihozápadě Kavkazu vznikla proto-kolchidská kultura, která využívá přírodní zdroje hor k výrobě kovových nástrojů a zbraní. Východněji se objevuje trialetská kultura. Jižně od ní pak nachičevanská. Ta je zajímavá tím, že používá řadu symbolů podobných s Lullibejci, kteří ve 3. tisíciletí žili jižněji v dnešním Šahrizoru. Obě kultury navazují na Kura-arakskou. U trialetské je ale evidentní, že elitu tvořili indoevropané spříznění s katakombovou kulturou.
V Anatolii se objevují Chetité, kteří v tomto období vynalezly, jak zpracovávat železo. Z jejich pozdějších záznamů víme, že tu před nimi tu žili Kaškové a Chattijci.
Jazyk
Etnicita kultury Lola je nejasná, může ale nemusí být indoevropská. U Srubové kultury jsme si téměř jistý, že se jedná o předky Íránců.
Lidé BMAC mluvili zřejmě burušo-jenisjským jazykem, ale později byl jejich jazyk zcela změněn na indo-arijštinu pod vlivem Andronovské kultury. Ta v polovině 2. tisíciletí př. n. l. expanduje až na sever Indie - tak se oddělují proto-indové a také do íránské vysočiny a dále na západ do okolí Kavkazu, to jsou předci árjů (íránců).
Po jihozápadních svazích Kavkazu se rozšiřují proto-kartvelští pastevci, kteří se tak rozdělují na západní Svany a východní Karto-zany.
Proto-kolchidskou kulturu tvořili zřejmě západokavkazané. Zřejmě už došlo na rozdělení na abchazsko-ubychšské a čerkeské jazyky. Zatímco čerkesové žijí v horách, proto-kolchidskou kulturu tvoří předci abchazsko-ubychšských jazyků.
Trialetská kultura byla s nejvyšší pravděpodobností indoevropská, přesněji proto-arménská. Předcházely jí kurgany podobné těm řeckým z katakombové kultury, která reprezentuje paleo-balkánce, tedy předky Řeků i Arménů. Chetité v oblasti dnešní Arménie, kde se Trialetská kultura nacházela, popsali konfederaci kmenů Hayasa-Azzi. Hay je arménsky Armén.
Kaškejština a chattijština, kterými se mluvilo v centru Anatolie před příchodem Chetitů mají jisté podobnosti se západo-kavkazskými jazyky. To je další argument pro to, že k rozdělení západních a východních kavkazských jazyků došlo už v Anatolii, ještě předtím, než se první zemědělci dostaly do oblasti Kavkazu (viz výše - před 9-8 tisíci lety).
obr.před 4200-3500 lety (2200-1500 BC)
Před 3500 - 2700 lety (1500 - 700 BC)
Už jsem se dostali do období historických záznamů. Začněme tedy v království Mitani na severu Mezopotámie, které v této době dominovalo celé oblasti a zastínilo i Chetity. Tvořili ho Churrité, ale řada slov týkajících se koní a bohů pochází z proto-iránského či proto-indo-árijského jazyky. Ve 13. století churritská říše končí a její místo postupně přebírá království Urartu z centrem v okolí jezera Van.
Severně of Mitani, v oblasti dnešní Arménie existuje kultura Lchashen–Metsamor (1500-700 BC), která navazuje na Trialetskou.
V dnešní západní Gruzii vrcholí přechází Proto-kolchidská kultura na kolchidskou (1600 -700 BC), která vyniká mistrovskou výrobou zdobených kovových předmětů. Kolchidská kultura přejímá znalost výroby železa z Anatolie
Kobanská kultura (1200 - 350 BC) navazuje na kolchidskou, ale v oblastech na severozápadních svazích Kavkazu. Tato kultura začala poprvé zpracovávat železo.
Jazyk
Urartejci mluví urartejštinou, která je blízce příbuzná churritšině.
Kultura Lchashen–Metsamor, která navazuje na trialetskou je bezpochyby proto-arménská. Od 7. století BC se známe z oblasti této kultury první zmínky o Arménii a Arménech.
Za změnou proto-kolchidské kultury na kolchidskou je zřejmě přísun nové populace. V této době se už oddělily gruzínské a zanské jazyky. A Zanové jsou právě ti, kteří přicházejí do západní Gruzie, kde se dodnes nachází. Z 8. století před naším letopočtem známe jméno kolchidského krále Kuji-Kainabi, které zní kartvelsky.
Kobanská kultura se považuje za nachskou, tvořili ji předci dnešních Čečenců, Ingušů a Batsů. Právě v této době došlo k oddělení nejstarší větve těchto jazyků batsbijštiny, která jako jediná zůstala na jižní straně Kavkazu. Ostatní se vydali na sever a ovládli celý střed a západ severního Kavkazu. Její konec přišel s invazí Skýtů. Z historických pramenů skutečně víme, že Dzurdzukové (jak byli nachové označování) byli na severu Kavkazu zprvu spojenci Skýtů, ale později se proti nim postavili a spolu s Gruzínci je porazili. Poté byli dominantní silou na severu Kavkazu. V oblastech výskytu Kobanské kultury na severozápadě Kavkazu existovaly dnes již nežijící nachská etnika jako Dvalové a Malchové. Vliv nachských jazyků je parný v místním názvosloví a vlivu na svanštinu, která s kobanskou kulturou dříve sousedila.
V této době také došlo k růstu a rozdělení avarsko-andijských jazyk, které se nacházeli v dnešním dagestánu. Avarsko-andijské jazyky jsou nejvíce ovlivněny íránskými jazyky. Přes jejich domovinu totiž většinou přicházeli invaze těchto etnik ze Střední Asie a to od 1500 BC až do příchodu Skýtů kolem 700 BC.
