Pravěká DNA odhaluje původ Uraliců a Jenisejců

Nová studie, která vycházela ze 180 vzorků archaické DNA z celé severní Eurasie, přináší nové a důkladnější poznatky o původu uralské a také jenisejské jazykové rodiny.

Populace raných severských lovců-sběračů procházely kolem 5. tisíciletí př. n. l. (až do doby bronzové) postupným mísením, které vedlo ke vzniku dvou klíčových populací na východní Sibiři:

• Předbajkalská (Cisbaikal_LNBA): Tato populace získala genetickou příměs zejména od populací z vnitrozemí východní Asie (Inland East Asia), s největší pravděpodobností reprezentuje předky Jenisejců
• Jakutská (Yakutia_LNBA): Tato populace má navíc výraznou příměs od populace z povodi Amuru a je spojována s migracemi pravěkých uralských mluvčích. 

Před zhruba 4000 lety (kolem 2000 př. n. l.) se lidé Jakutské populace (Yakutia_LNBA) přesunuli západním směrem z povodí Leny do oblasti Altaje a Sajanu.

Tento pohyb je spojen s počátečním šířením raných uralských jazyků. Z Altaje se pak tato genetická složka dál šířila na západ prostřednictvím metalurgického fenoménu Seima-Turbino, známého svou pokročilou technikou odlévání bronzu, který kulminoval právě okolo 4000–3700 lety nazpět. To je přesně doba odhadovaná lingvisty na rozpad a rozšíření jednotlivých větví západní uralské jazykové rodiny (bez východní samojedské větve).

https://www.nature.com/articles/s41586-025-09189-3

Lingivstické hypotézy, které lze touto prací potvrdit

Někteří lingvisté upozorňovali na možnou příbuznost jenisejských jazyků se sino-tibetskými. Genetická příměs u populace Cisbaikal_LNBA (předků Jenisejců) od populací z vnitrozemí východní Asie (z oblastí, kde se předpokládá domovine proto-sino-tibetštiny) geneticky spojuje Jenisejce s těmito východními oblastmi a potvrzuje tuto hypotézu.

Příměs, kterou získala populace Yakutia_LNBA (předci Uraliců), pochází z povodi Amuru, kde se nacházeli předci mluvčích Nivchštiny. Ta je některými lingvisty považována z vzdáleně přibuznou uralštiny a eskymáčtiny. Zhruba před 5000 lety, kdy se formovala populace Yakutia_LNBA a přijímala novou genetickou složku, se skutečně v oblasti Sibiře oddělují předci Eskymáků a vydávají se na východ. Tyto výsledky tak podporují dlouhodobou hypotézu lingvistů o vzdálené příbuznosti uralských, eskymácko-aleutských jazyků a teké Nivchštiny.

Vznik neolitu

Před 15 tisíci lety

Před zhruba 15 000 lety prosperovala v Levantě natúfíjská kultura lovců a sběračů. Ti používali takové vymoženosti jako luk a domestikované psy. Co je ale důležité, sklízeli volně rostoucí trávy a jejich zrno před konzumací drtili v ručních hmoždířích. Také zrní ukládali na pozdější spotřebu. Tento způsob života vedl k tomu, že migrující lovci a sběrači měli tendenci přecházet k usazenějšímu způsobu života. Pokud to přírodní podmínky dovolovaly a přísun potravy byl po celý rok z jednoho místa stálý, mohli se usadit natrvalo.

K těmto událostem na různých místech skutečně docházelo. Například na severozápadě dnešní Sýrie se lovci v Tell Abu Hureyra před přibližně 13 000 lety (11 000 př. n. l.) trvale usadili a domestikovali zde žito. Později (kolem doby před 12 000 lety) však toto místo opět opustili.

Před 12 000 tisíci lety

Přibližně ve stejné době, nedaleko odsud, na severu Mezopotámie, žila zcela odlišná populace příbuzná více obyvatelům Kavkazu a íránské vysočiny. Obě skupiny přicházely do styku.

Když lidé z Levanty začali před 12 000 lety stavět první kamenné kruhové stavby (nejstarší v Tell Qaramel), začala se tato „inovace“ šířit i do severní Mezopotámii (například do Körtik Tepe před 12 000 lety, nebo Boncuklu Tarla před 11 000 lety).

Před 11 700 tisíci lety

Před 11 700 lety (9700 př. n. l.) došlo k výrazné změně podnebí. Skončil suchý a chladný tzv. mladší dryas a začalo vlhčí a teplejší období, které poskytovalo lidem více zdrojů potravy. Vesnice v Levantě se zvětšují a vznikají tu první kamenné stavby, jako například hradby a věž v Jerichu. Objevuje se tu také nová technologie výroby nástrojů zvaná khiamská (podle osady El Khiam).

Přestože je celá tato kultura označována jako předkeramický neolit A (PPNA), nejedná se o zemědělce. Lidé této kultury jsou stále plně závislí na lovu a sběru plodin, které aktivně nesejí. Žijí ale trvale na jednom místě.

Na severu Mezopotámie se začínají objevovat až monumentální pilířové kamenné stavby s bohatě zdobenými reliéfy (Karahan Tepe, založeno 9750 př. n. l.). Jejich stavitelé jsou také stále lovci. Své stavby obývají pouze dočasně, nebo jim slouží jako jakési chrámy. Nejslavnějším je Göbekli Tepe (založeno 9500 př. n. l.).

Před 11 000 tisíci lety

Na středním Eufratu, v místě zvaném Mureybet, žili usedlí lidé, kteří si místo kruhových staveb začali stavět obdélníkové, aby je mohli lépe spojovat k sobě. V takových místnostech žili a skladovali obilí.

Uložená semena už vykazují znaky domestikace. Lidé tedy nesbírají jen to, co vyrostlo v okolí, ale aktivně sejí to, co chtějí sklidit. Tímto způsobem aktivně řídí životní cyklus několika různých plodin. Jedná se o přechod k nové fázi vývoje zvané předkeramický neolit B. Podobný proces jako zde na severu Mezopotámie se odehrál i na jihu Levanty (naleziště Gilgal I).

Před 10 500 lety

Na severu Mezopotámie se k domestikovaným plodinám přidala i domestikovaná zvířata. Před 11 000 lety byly zdomácněny kozy a ovce. Před 10 600 lety pak prasata a skot.

Zemědělské vesnice jsou tak zcela nezávislé na okolní přírodě, lidé mají plně pod kontrolou přísun potravy. To zaručuje nebývalou prosperitu a populační růst. Lidé předkeramického neolitu B expandují a migrují do všech směrů.

Centrem a zdrojem celé této populační exploze zemědělců je jedna z nejstarších osad Çayönü Tepe (8630 až 6800 př. n. l.), kde byla nalezena nejstarší domestikovaná prasata. Nachází se nedaleko od místa, kde roste genetický předek současně pěstované pšenice. S jistou nadsázkou tedy můžeme říci, že ve vesnici Çayönü Tepe žili předci všech zemědělců Eurasie.

Expanze zemědělského lidu ze severní Mezopotámie je velmi rychlá. Před 10 500 lety (8500 př. n. l.) se objevují na Kypru, v jižní Mezopotámii a v celé Levantě.

Před 8 300 lety

Šíření zemědělství se zastavilo zhruba před 8500 lety, když došlo k dalšímu klimatickému zvratu. Podnebí je opět chladnější a sušší. Pokud by existovalo jen několik ojedinělých zemědělských osad, zřejmě by zanikly, ale nový styl života kombinující chov zvířat a pěstování většího množství plodin je mnohem stabilnější než předchozí ojedinělé pokusy a také ho praktikuje velké množství lidí na rozsáhlém území.

Po zhruba 300 letech se podnebí vrací do původního, přívětivějšího stavu a expanze pokračuje ještě rychlejším tempem.

Zemědělci pak začínají osidlovat Evropu, Střední Asii a z Egypta Afriku. Zajímavé je, že u Egypťanů zanechali mezopotámští zemědělci kolem 20 % svých genů, zatímco u prvních neolitických Evropanů tvoří geny ze severní Mezopotámie naprostou většinu.

Po odeznění klimatické změny dochází také k rozvoji výroby keramiky. S keramikou se experimentovalo již dříve, ale až před 8000 lety se začíná vyrábět masově. Archeologové tak mohou začít označovat kultury podle typu keramiky. Na severu Mezopotámie to je chaláfská kultura, v Levantě jarmúcká a ve Středomoří pak kardium keramika (keramika s otisky schránek mlže srdcovky).

Yunxianský člověk je Denisovan

V provincii Chu-pej (anglický přepis: Hubei) byly mezi lety 1989 a 1990 nalezeny dvě deformované pravěké lebky označované jako Yunxianský člověk.

Jejich stáří bylo původně stanoveno na 1 milion let. Již první analýzy upozorňovaly na podobnost s o něco mladší čínskou lebkou člověka z Dali (stáří asi 260 tisíc let).

Kompletní analýza odstraňující deformaci prokázala, že se jedná o lebku Denisovana, kterého známe i podle nálezu tzv. Dračího muže z Číny (označovaného také jako Homo longi) starého 150 tisíc let.

Jak je možné, že tak stará lebka je přiřazena k tomuto mladšímu druhu?

Je třeba si uvědomit, že stáří bylo původně určeno na 400 až 600 tisíc let na základě okolních nálezů. Novější práce ho však stanovily podle geologických faktorů na přibližně 1 milión let.

Je také třeba se zamyslet nad celkovým vývojem předků člověka:

1. Zhruba před 1 milionem let žil genetický předek moderních lidí, neandrtálců a denisovanů. Podle analýzy zubní skloviny víme, že nejblíže k němu měl Homo antecessor, starý asi 800 tisíc let, nalezený ve Španělsku.
2. Zhruba před 600 tisíci lety se objevují předci neandrtálců a denisovanů, označovaní jako Homo heidelbergensis (nálezy staré kolem 600 tisíc let v Evropě). Tito lidé se rozšířili po Evropě a zřejmě i po Asii, zatímco předci moderních lidí žili v Africe.
3. K oddělení Denisovanů od neandrtálců došlo někdy před zhruba 400 tisíci lety. Nejstarší známý neandrtálec je starý asi 250 tisíc let (italská lebka ze Saccopastore). Nejstarší fosilie Denisovana pochází pravděpodobně z čínské jeskyně Hualong a jsou staré kolem 300 tisíc let.

Jaké je tedy vysvětlení vysokého stáří Yunxianského člověka?

Pokud by skutečně platilo stáří 1 milion let, mohlo by se jednat o asijskou větev předků moderních lidí, neandrtálců a denisovanů – podobně jako španělský Homo antecessor. Jeho výrazná podobnost s mladšími nálezy však spíše ukazuje na možnost, že jeho stáří je mezi 400 až 600 tisíci lety. V takovém případě bychom měli co do činění již s raným Denisovanem. 

Morfologie Yunxianského člověka v kontextu s ostatními nálezy

• https://www.science.org/doi/10.1126/science.ado9202 - studie satnovující Yunxianského člověka jako Homo longi (denisovan)
• https://peterbrown-palaeoanthropology.net/Brown2001.pdf - studie stanovující jeho stáří na 400 - 600 tisíc let

evoluční strom rodu homo založený na morfologii lebek

Původ Slovanů

Po nedávno publikovaném článku o původu Keltů se objevila nová studie o původu jiného indoevropského etnika – Slovanů. Na základě genetické analýzy 555 vzorků z různých částí Evropy osídlených Slovany se podařilo rekonstruovat pohyby a původ slovanského etnika.

Byla víceméně potvrzeny teorie vycházející z archeologických a lingvistických dat, které kladly původ Slovanů do bažinaté oblasti mezi dnešním Běloruskem a Ukrajinou.

Zajímavé je, že severní Slované téměř nahradili původní populace v oblastech, do nichž přišli, zatímco jižní Slované – zejména na západě Balkánu – více splynuli s místním obyvatelstvem.

https://www.nature.com/articles/s41586-025-09437-6

Dračí muž je Denisovan

Podařilo se provést analýzu mitochondriální DNA ze zubního kamene harbinské lebky (Dračí muž), která representuje typického Homo longi. Výsledek je takový, jaký jsem předpokládal již před 4 roky. Mitochondriální DNA zapadá mezi satrší populaci denisovanů. Bylo získáno také 95 proteinů, které jsou typické pro denisovany. Není tedy pochyb o tom, že Dračí muž a tedy i Homo longi je denisovan.

Jeho mitochondriální DNA zapadá mezi starší denisovany, kteří žili v době mezi 150 a 200 tisíci lety. Podbné stáří se odhaduje také pro Dračího muže.

pozice Dračího muže mezi ostaními denisovany

https://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0092867425006270

Nově objevená populace amerických Indiánů

Archeogenetická data 21 jedinců z Kolumbie odhalila dosud neznámou linii původních obyvatel Ameriky. Z celé řady předchozích studií víme (psali jsme o tom například zde), že osdilování Ameriky začalo před zhruba 16 tisíci lety. V té době se Indiáni rozdělili na dvě skupiny: severní a jižní. Jižní skupina se pak dále rozvětvila na minimálně tři podskupiny: 

1.  populace spojovaná s kulturou Clovis (reprezentovaná genetický vzorkem Anzick-1)
2.  populace na západě (reprezentovaná genetickými vzorky z kalifornských ostrovů)
3.  populace, která později osídlila Střední a Jižní Ameriku.

Nově objevené vzorky z Kolumbie patří do další čtvrté skupiny, která zůstala v Kolumbijských Andách až do doby před 6000 let. Pak byla nahrazena nově příchozími, velmi pravděpodobně mluvčími současných čibšských jazyků.

https://www.science.org/doi/10.1126/sciadv.ads6284

Genetický a lingvistický vývoj Kavkazu a jeho vliv na široké okolí

Začátek

Nejstarší genom nalezený na Kavkaze pochází z gruzínské jeskyně Dzudzuana a je starý 26 tisíc let. Lidé, kteří tou dobou žili v této jeskyni, byli odlišní od současných kavkazanů. Nejvíce se podobali pozdější populaci slavné mezolitické kultury Natufian z Levanty před 15 až 11 tisíci lety. Byli převážně potomky paleolitického lidu z Evropy, příbuzných lidem Gravettienské kultury.

Ještě před vrcholem doby ledové se ale po západní Asii rozšířila nová populace. Ta vznikla spojením bazálních Euroasiatů (prvních lidí, kteří opustili Afriku a stále žili někde na Blízkém východě, snad v oblastech Íránské vysočiny) a sibiřských lovců kultury Yana genetický profil ANE (Ancient North Eurasian). Tato nová populace se ze Střední Asie přes Iránskou vysočinu dostala na Kavkaz a téměř nahradila tamější domorodce. V genetickém profilu kavkazanů tvořila 80%, zatímco původní obyvatelé z jeskyně Dzudzuana jen 20%. Zajímavé je, že v Anatolii, na západ od Kavkazu, se původního kavkazského profilu Dzudzuana udrželo před 40%. Je vidět, že nově příchozí pocházeli z východu.

graf míšení populací v Evropě a na blízkém východě

Po době ledové

Po konci doby ledové nám už známí “dávní severo-euroasiaté” (ANE) a obohatili populaci Kavkazu ještě o dalších 10% ze svého genomu. Vznikl tak genetický profil CHG (Caucasus hunter gatherers). Kdy přesně k této události došlo nevíme, ale nález z gruzínské jeskyně Satsurbia starý 13 tisíc let už představuje typický genetický profil CHG s příměsí ANE. Lovci žijící před 10 tisíci lety v dnešním Íránu tuto příměs postrádají, jinak jsou CHG velmi podobní. Je tedy pravděpodobné, že lidé s profilem ANE přišli ze severu.

Jazyky

Vzhledem k velmi výrazné podobě mezi genomem lidí mluvících kartvelskými jazyky a genomem z jeskyně Satsurbia lze předpokládat, že tak jedinečná jazyková rodina má původ právě v této populaci. Kartvelské jazyky patří mezi jazyky nostratické, které lze spojovat právě s genetickým profilem ANE. Lze tedy předpokládat, že populace ANE na Kavkaz přinesla nostratickou proto-kartvelštinu. Mezioborová komparativní studie prokázala, že kartvelská jazyková rodina skutečně velmi pravděpodobně pochází z jižního Kavkazu z mezolitu.

přísun ANE a vznik proto-kartvelšiny

Před 10 500 lety - začátek zemědělství

Před více než deseti tisíci lety vzniklo na jihovýchodě dnešního Turecka zemědělství. Byl to dlouhodobý proces, ale jeho završením byla fungující a prosperující společnost, pěstující několik plodin a chovající domácí zvířata. Tato společnost se rychle rozrůstala a brzy začala expandovat. Před 10 500 lety se oddělily dvě hlavní skupiny. Západní se vydala do Středomoří, to jsou to předci prvních evropských zemědělců. Východní skupina se dostala na východ, do dnešního severozápadního Íranu.

Geny těchto prvních anatolských zemědělců jsou podobné těm kavkazským, jen mají mnohem více původního “předledového” genomu (až 50% z populace původních kavkazanů z jeskyně Dzudzuana, zatímco u kavkazanů je to méně než 20%) a zcela jim chybí genom populace ANE.

Jazyk

Protože anatolští zemědělci postrádají genetický profil ANE, nemůžeme u nich očekávat nostratický jazyk. U prvních zemědělců ve Středomoří a v Evropě předpokládáme jazyk příbuzný dnešní baskičtině. U těch v Zargosu by to mohl být jazyk spojovaný s dnešním jazykem burušaskí.

Protože mnozí lingvisté upozorňují na příbuznost baskičtiny, burušaskí a severo-kavkazských jazyků, můžeme první zemědělce spojovat právě s tímto společným pra-jazykem. Jeho stáří je odhadováno přibližně do doby, která odpovídá vzniku zemědělství. Východo-anatolští zemědělci tedy před 11 tisíci lety mluvili jazykem proto-bask-burušo-kavkazským a před 10 500 lety se rozdělil na 3 větve: západní proto-baskickou, centrální proto-severo-kavkazskou a východní proto-jenisej-burušaskí.

 

šíření zemědělství před 10 500 lety (8 500 BC)

Před 9000 - 8000 lety (7000 - 6000 BC)

Před 9000 lety se zemědělci (zřejmě skupina proto-jenisej-burušaskí) objevují až ve střední Asii, tedy skoro 2000 km od místa vzniku zemědělství (Naleziště Jeitun). Ve stejné době se ale pšenice a ječmen původem z jižní Anatolie objevují také v Pákistánu v Mehrgarhu, což je zhruba ještě o tisíc kilometrů dále. Známe pouze genom pozdějších zemědělců z Pákistánu a víme, že se v něm nejsou žádné stopy z Anatolie. Takže buď časem zanikly, nebo se do tak velké vzdálenosti nedostaly vůbec a znalost zemědělství se sem dostala bez genů svých “vynálezců”.

Před 8500 lety západní skupina zemědělců (proto-baskická) konečně vstupuje do pevninské Evropy, konkrétně do dnešního Řecka. Současně se východní skupina (proto-jenisej-burušaskí) dostává až do dnešního Afghánistánu.

V této době první zemědělci přicházejí také do oblastí jižně od Kavkazu. Před 8000 lety tu vzniká neolitická kultura Shulaveri Shomu. Zemědělci této kultury žijí ve 3 hlavních oblastech:

• povodí řeky Kura jižně od Kavkazu
• Nachičevan
• Araratské pláně

Tito zemědělci pochází z jižní Anatolie (z okolí Çayönü) a od původních lovců Kavkazu získali mezi 20 a 30% jejich CHG genomu.

Současně ale přichází do dnešní Gruzie jiná skupina zemědělců. Ti pochází ze středo-západní Anatolie z okolí slavného Çatal Höyük a od původních lovců z Kavkazu získali přes 40% jejich genom. Tento podíl s postupem času ještě vzroste.

Jazyk

Zemědělci na Kavkaze mluví velmi pravděpodobně proto-severo-kavkazským jazykem, který se tak oddělil jako poslední ze Dené-Kavkazského pra-jazyka společného prvním zemědělcům Blízkého východu. Je ale možné, že už v této době byl rozdělený na proto-severozápadní a proto-severovýchodní kavkazský jazyk, protože obě tyto skupiny jsou velmi rozdílné. Zemědělci pocházející ze středozápadní Anatolie mluvili proto-severozápadokavkazským jazykem a usadili se v oblasti dnešní západní Gruzie. Zemědělci kultury Shulaveri Shomu, pocházející z jihovýchodní Anatolie (naleziště Çayönü) pak mluví proto-severovýchodokavkazským jazykem a osídlil oblasti v dnešní Arménii a Ázerbájdžán. Obě tyto skupiny mají řady podobností (velké množství hlásek a řada podobných slov) ale v lecčems se také velmi liší. Ty severozápadní (dále jen západokavkazské) mají velmi komplexní morfologii sloves, na která je přenášena většina gramatických funkcí, podstatná jména pak jsou v gramatice omezena třeba jen na 2 nebo 3 mluvnické pády. U severovýchodních (dále jen východokavkazských) je tomu naopak. Většinu gramatické “zátěže” nesou jména, která mohou mít až 126 gramatických pádů, zatímco slovesa jsou mnohem jednodušší.

První zemědělci v povodí Indu mluvili velmi pravděpodobně drávidským proto-jazykem, který pochází zřejmě od lovců v íránské vysočiny. Ani jazyk ani geny anatolských zemědělců se do povodí Indu nedostaly, pouze tam pronikly znalosti zemědělské produkce.

O zemědělcích na jihu dnešního Turkmenistánu severně od pohoří Kopet Dag toho také moc nevíme. Můžeme pouze předpokládat příbuznost se jenisejsko-burušaskí jazyky.

příchod zemědělců na Kavkaz před 9-8000 lety (6000 BC)

Před 8000 - 7000 lety (6000 - 5000 BC)

Zemědělci se postupně rozšířili do severozápadní části Kavkazu. Jsou to potomci západní skupiny, původem ze středozápadní Anatolie, kteří se původně usadili v dnešní Gruzii. Podíl genů anatolských zemědělců u nich klesá a roste podíl genů původních kavkazských lovců CHG až na 70%.

V dnešní Arménii a Ázerbájdžánu, jižně od Kavkazu, vrcholí kultura Shulaveri Shomu. Lidé této kultury mají původ v jihovýchodní Anatolii. Podíl anatolských genů se u nich pohybuje mezi 60 až 80%, zbytek (20-40%) patří genům původních kavkazských lovců CHG. Jejich příbuzní se dostali do dnešního Dagestánu severovýchodně do Kavkazu, kde se poprvé objevují zemědělské vesnice

Jazyk

Od východokavkazských jazyků se oddělila část takzvaných “nových” jazyků. Těmi se dnes mluví v Dagestánu. Od svých příbuzných mluvící “starými” východokavkazskými jazyky se oddělily zhruba v této době.

rozdělení starých a nových jazyků před 8-7000 lety (5000 BC)

Před 7000 - 6000 lety (5000 - 4000 BC)

Zemědělci na sever od Kavkazu pronikají dále do středoasijských stepí a stávají se z nich pastevci. Už u nich zcela zmizely anatolské geny, zato roste podíl genů z profilu EHG (až na 50%) z východní Evropy a západní Asie, mezi jejichž nositele tito pastevci pronikají. V těchto místech, mezi Kavkazem, dolní Volhou a Donem vzniká nová populace označovaná jako CLV (Caucasus - lower Volha). Lidé této populace se rozrůstají a dostávají se do třech různých míst:

na sever k velkému oblouku Volhy u dnešní Samary. Tam vzniká pastevecká chvalynská kultura. Lidé této kultury mají ještě více genů EHG

na západ, kde mezi Donem a Dněprem vzniká kultura Sredny Stog. Lidé této kultury převzali do svých genů část původních zemědělců z této oblasti.

Na jih přes kavkaz do Arménské vysočiny, kde se objevuje jejich genom v řádech jednotek až desítek procent před 6000 let.

Jižně od Kavkazu končí jednotná neolitická kultura Shulaveri-Shomu a objevuje se nová kultura Leyla-Tepe, jejíž centrum přibližně na východě dnešního Azerbajdžánu. Lidé této kultury pohřbívají své mrtvé v keramických nádobách a začali zpracovávat kovy (dříve než v Mezopotámii). Nejprve měď a později i bronz.

Jazyk

Kavkazští zemědělci na severu mluví zcela jistě západokavkazským jazykem. Udrželi si tak jazyk severo-anatolských zemědělců, přestože už prakticky zcela ztratili jejich geny.

Nově vzniklá populace CLV, která má polovinu svého genomu CHG a polovinu EHG, je nejlepší kandidát na proto-indoevropský jazyk. Ten patří mezi nostratické jazyky a nejvíce podobá nostratickému proto-uralskému jazyku (typický pro profil EHG), má však řadu odlišností, které lze vysvětlit právě vlivem západokavkazského jazyka. Vliv je tak výrazný, že někteří lingvisté spojují indoevropské a západokavkazské jazyky do jedné rodiny zvané pontická.

Brzy po svém zrodu je proto-indoevropština rozdělena na anatolskou větev, která překvapivě rychle proniká na jih až do Arménské vysočiny a východní Anatolie, a ostatní indoevropské jazyky (kultura Sredny Stog).

Co se týká chvalinské kultury, ta se také překvapivě rychle objevuje až v dnešním Bulharska do okolí Varny. Zde vytvořila nejbohatší společnost své doby a později zanikla. Lze spekulovat, že se jedná o další větev odštěpenou od vznikající proto-indoevropštiny - tyrhénskou jazykovou rodinu. Ta má výrazné podobnosti s anatolskými jazyky, ale i řadu odlišností, které lze vysvětlit vlivem předchozích jazyků v oblasti jejich výskytu.

Lidé kultury Lyela-Tepe mluví pravděpodobně proto-lezginským jazykem. Společný předek všech lezginských jazyků je starý minimálně 5000 let a nachází se zhruba v oblasti výskytu kultury Lyela-Tepe. Staré východokavkazské jazyky se tak rozdělují na lezginské na východě a druhou skupinu na západě, kterou budeme označovat jako nachsko-darginské.

obr: před 7-6000 lety (4000 BC)

Před 6000 - 5000 lety (4000 - 3000 BC)

Před 6000 lety dochází k významnému přísunu genů ze severozápadu íránské vysočiny (ze Zargosu) do Arménské vysočiny a východní Anatolie a dále na Kavkaz. Následně tu vznikají dvě kultury. Kura-arakská kultura rozprostírající se v Arménské vysočině a Maykopská kultura na severozápadě Kavkazu. Kultura Leyla-Tepe v Azerbajdžánu končí a výrobky z bronzu jsou pod vlivem Kura-arakská kultury méně časté a méně propracované. Příchod nové kultury znamená celkový úpadek v řemeslné a umělecké výrobě.

Kura-arakská kultura je geneticky homogení a nese 42% genů ze Zargozu, 41% tvoří kavkazský eneolit (zemědělci původem ze severu Anatolie smíšení s kavkazskými lovci) a jen 17 % pochází od lidu kultury Shulaveri Shomu. Maykopská kultura je naopak docela heterogenní, je v ní 5 geneticky odlišných populací. V jejím centru, v okolí dnešního města Novosvobodnaja, je ale geneticky zcela totožná s Kura-arakskou. Ve stepních oblastech na severu převládají geny EHG avšak se stále významným podílem CHG od západokavkazských zemědělců.

Ve stepích v okolí dolního Donu vzniká nejprve kultura Repin, která navazuje na Sterny Stog a později jámová kultura. Ta se s využitím koní rozšiřuj po celých stepích, proniká na západě až do střední Evropy a na východě až k Altaji.

Jazyk

Víme, že do oblasti severozápadního Íránu přišli před 10 000 lety zemědělci, kteří mluvili jazykem proto-jenisej-burušaskí. Jejich potomci jsou teď ti, kteří tvoří 42% genomu Kura-arakské kultury a jádra Maykopské. Můžeme se domnívat, že jejich jazyk také vychází z proto-jenisej-burušaskí. A skutečně Churritština, o které máme z této oblasti doklady o necelých 1000 let později, když ještě doznívá Kura-arakská kultura, byla po důkladné statistické analýze shledána nejpodobnější jazykům burušo-jenisejským. U Maykopské kultury je situace složitější. V jejím jádru lze předpokládat jazyk příbuzný churritštině, ale v okolních stepích se zřejmě mluvilo západokavkazským jazykem (ten většina vědecké obce přiřazuje této kultuře), nebo snad jazykem blízkým proto-indo-evropštině, tedy směsí západokavkazského a nostratického jazyka.

Proto-churrité tedy přišly do oblasti jižně od Kavkazu, kde se tou dobou nacházeli nachsko-darginské jazyky. Zřejmě došlo k tomu, že se část této původní populace přesunula přes kavkazský hřeben na severovýchod do dnešního Dagestánu. To jsou předci darginských národů. Druhá skupina - předci nachských národů zůstali v dnešní východní Gruzii a jejich jazyky byly silně ovlivněny churritštinou. Vliv je výrazný u slov týkajících se náboženství. Nachské jazyky přejaly z churritštiny také číslovky a ergativ.

Podobný, i když ne tak výrazný vliv churritštiny, se týkal také avaro-andijských jazyků, které se už pravděpodobně nacházely na severní straně kavkazského hřebene. Je tady možné, že tento vliv nemá původ v kura-arakské kultuře, ale v maykopské, jejíž nositelé byli, jak víme, byli s kura-arakskou spřízněni.

Na jihozápadních svazích Kavkazu se udržela nostratická proto-kartvelština z před-zemědělských dob. Její mluvčí v horách přešli z lovu a sběru na pastevectví.

Jámovou kutury tvoří předci všech indoevropanů (vyjma anatolské větve). Tajemný jazyk tocharština z Tarimské pánve je zřejmě dokladem nejvýchodnější expanze této indoevropské kultury. Naopak na západě, lze tuto nejstarší indoevropskou expanzi do Evropy spojovat s následnou bádenskou kulturou, která může státa za liburnštinou, známou z antiky ze severodalmáckého pobřeží.

obr: před 6-5 000 lety (4-3 000 BC)

Před 5000 - 4200 lety (3000 - 2200 BC)

V tomto období jižně od Kavkazu vrcholí Kura-arakská kultura a rozšiřuje se spolu s předky Churrito-Urartejců až do Levanty, východní Anatolie a sevorozápadního Íránu. 

Na severních svazích Kavkazu existuje svébytná bronzová kajakentská kultura v místech dnešní Čečny.

Ještě dále na sever, v pontských stepích, vzkvétá Majkopská kultura, která na severu sousedí s prvními Indoevropany. Ty reprezentují kultury jámová a pozdější katakombová. Ta se rozšířila až na Balkán a do Řecka, ale také na jih Kavkazu. Genetika lidu těchto dvou kultur je naprosto identická - jedná se o typické indoevropské pastevce.

Na severovýchodním pobřeží Černého moře, pod svahy západního Kavkazu se dnes nachází Abcházie. Před 5000 lety se tu objevuje Dolmenová kultura, která navazuje na stavby hrobek prvních indoevropanů. O genech lidu této kultury mnoho nevíme.

Jazyk

Kajakentská kultura může reprezentovat populaci, proto-darginsko-lakských jazyků, které se rozšířily na severu Kavkazu a před 4200 lety. 

Katakombová kultura reprezentuje s největší pravděpodobností lid mluvící paleobalkánskými jazyky, mezi které dnes zahrnujeme řečtinu, albánštinu, ale teké arménštinu. Po anatolské a tocharské větvi je paleo-balkánská tou další, které se oddělila od indoevropského jádra. rozšíření katakombvé kultury se také kryje s pozdějším výskytem paleo-balkánských jazyků.

Lidé dolmenové kultury pravděpodobně mluvili proto-západokavkazským jazykem, jehož stáří je odhadované na tuto dobu a do těchto míst.

obr: před 5000 lety (3000 BC)

Před 4200 - 3500 lety (2200 - 1500 BC)

Před 4200 lety došlo k jedné z nejvýraznějších klimatických událostí holocénu - dramatickému suchu, které trvalo téměř celé století a znamenalo kolaps mnoha tehdejších říší: starého království v Egyptě, Akkadské říše v Mezopotámii a civilizace v povodí Indu. Tyto změny způsobily přesuny celých populací a následné konflikty. V Mezopotámii máme dobře doložené útoky Amoritů ze západu, či Gutejců z východu. Na sever od Kavkazu skončila Katakombová kultura, nahradila ji nová kultura Lola, s kterou přišli noví lidé ze střední Asie. Jednalo se pastevce ovcí s mimořádně násilným chováním. Tato kultura je však kolem roku 1800 BC vytlačena Srubovou kulturou pronikající i na jižní stranu hor. V této době dochází také, zřejmě kvůli suchu, k vylidnění stepí severně od Kavkazu.

Na jihu střední Asie vzniká Baktrijsko-margiánský archeologický komplex (BMAC). Vyspělá kultura, budující pevnosti a města, která výrazně přispěla ke kultuře pozdějších idno-íránců. Pro další vývoj je také důležitá kultura andronovská kultura, která se rozprostírala na východě střední Asie a navázala na indoevropskou kulturu Sintašta ze severu Střední Asie. Lidé andronovské kultury stále více pronikají na jih mezi BMAC až ho zcela ovládli.

Na jihozápadě Kavkazu vznikla proto-kolchidská kultura, která využívá přírodní zdroje hor k výrobě kovových nástrojů a zbraní. Východněji se objevuje trialetská kultura. Jižně od ní pak nachičevanská. Ta je zajímavá tím, že používá řadu symbolů podobných s Lullibejci, kteří ve 3. tisíciletí žili jižněji v dnešním Šahrizoru. Obě kultury navazují na Kura-arakskou. U trialetské je ale evidentní, že elitu tvořili indoevropané spříznění s katakombovou kulturou.

 

V Anatolii se objevují Chetité, kteří v tomto období vynalezly, jak zpracovávat železo. Z jejich pozdějších záznamů víme, že tu před nimi tu žili Kaškové a Chattijci.

Jazyk

Etnicita kultury Lola je nejasná, může ale nemusí být indoevropská. U Srubové kultury jsme si téměř jistý, že se jedná o předky Íránců.

Lidé BMAC mluvili zřejmě burušo-jenisjským jazykem, ale později byl jejich jazyk zcela změněn na indo-arijštinu pod vlivem Andronovské kultury. Ta v polovině 2. tisíciletí př. n. l. expanduje až na sever Indie - tak se oddělují proto-indové a také do íránské vysočiny a dále na západ do okolí Kavkazu, to jsou předci árjů (íránců). 

Po jihozápadních svazích Kavkazu se rozšiřují proto-kartvelští pastevci, kteří se tak rozdělují na západní Svany a východní Karto-zany.

Proto-kolchidskou kulturu tvořili zřejmě západokavkazané. Zřejmě už došlo na rozdělení na abchazsko-ubychšské a čerkeské jazyky. Zatímco čerkesové žijí v horách, proto-kolchidskou kulturu tvoří předci abchazsko-ubychšských jazyků.

Trialetská kultura byla s nejvyšší pravděpodobností indoevropská, přesněji proto-arménská. Předcházely jí kurgany podobné těm řeckým z katakombové kultury, která reprezentuje paleo-balkánce, tedy předky Řeků i Arménů. Chetité v oblasti dnešní Arménie, kde se Trialetská kultura nacházela, popsali konfederaci kmenů Hayasa-Azzi. Hay je arménsky Armén.

Kaškejština a chattijština, kterými se mluvilo v centru Anatolie před příchodem Chetitů mají jisté podobnosti se západo-kavkazskými jazyky. To je další argument pro to, že k rozdělení západních a východních kavkazských jazyků došlo už v Anatolii, ještě předtím, než se první zemědělci dostaly do oblasti Kavkazu (viz výše - před 9-8 tisíci lety).

obr.před 4200-3500 lety (2200-1500 BC)

Před 3500 - 2700 lety (1500 - 700 BC)

Už jsem se dostali do období historických záznamů. Začněme tedy v království Mitani na severu Mezopotámie, které v této době dominovalo celé oblasti a zastínilo i Chetity. Tvořili ho Churrité, ale řada slov týkajících se koní a bohů pochází z proto-iránského či proto-indo-árijského jazyky. Ve 13. století churritská říše končí a její místo postupně přebírá království Urartu z centrem v okolí jezera Van.

Severně of Mitani, v oblasti dnešní Arménie existuje kultura Lchashen–Metsamor (1500-700 BC), která navazuje na Trialetskou.

V dnešní západní Gruzii vrcholí přechází Proto-kolchidská kultura na kolchidskou (1600 -700 BC), která vyniká mistrovskou výrobou zdobených kovových předmětů. Kolchidská kultura přejímá znalost výroby železa z Anatolie

Kobanská kultura (1200 - 350 BC) navazuje na kolchidskou, ale v oblastech na severozápadních svazích Kavkazu. Tato kultura začala poprvé zpracovávat železo.

Jazyk

Urartejci mluví urartejštinou, která je blízce příbuzná churritšině.

Kultura Lchashen–Metsamor, která navazuje na trialetskou je bezpochyby proto-arménská. Od 7. století BC se známe z oblasti této kultury první zmínky o Arménii a Arménech.

Za změnou proto-kolchidské kultury na kolchidskou je zřejmě přísun nové populace. V této době se už oddělily gruzínské a zanské jazyky. A Zanové jsou právě ti, kteří přicházejí do západní Gruzie, kde se dodnes nachází. Z 8. století před naším letopočtem známe jméno kolchidského krále Kuji-Kainabi, které zní kartvelsky.

Kobanská kultura se považuje za nachskou, tvořili ji předci dnešních Čečenců, Ingušů a Batsů. Právě v této době došlo k oddělení nejstarší větve těchto jazyků batsbijštiny, která jako jediná zůstala na jižní straně Kavkazu. Ostatní se vydali na sever a ovládli celý střed a západ severního Kavkazu. Její konec přišel s invazí Skýtů. Z historických pramenů skutečně víme, že Dzurdzukové (jak byli nachové označování) byli na severu Kavkazu zprvu spojenci Skýtů, ale později se proti nim postavili a spolu s Gruzínci je porazili. Poté byli dominantní silou na severu Kavkazu. V oblastech výskytu Kobanské kultury na severozápadě Kavkazu existovaly dnes již nežijící nachská etnika jako Dvalové a Malchové. Vliv nachských jazyků je parný v místním názvosloví a vlivu na svanštinu, která s kobanskou kulturou dříve sousedila.

V této době také došlo k růstu a rozdělení avarsko-andijských jazyk, které se nacházeli v dnešním dagestánu. Avarsko-andijské jazyky jsou nejvíce ovlivněny íránskými jazyky. Přes jejich domovinu totiž většinou přicházeli invaze těchto etnik ze Střední Asie a to od 1500 BC až do příchodu Skýtů kolem 700 BC.

před 4200-3500 lety (2200-1500 BC)

Před 2700 lety a dále

Zhruba před 2700 lety (700 BC) vtrhli na Kavkaz Skýtové. Od té doby celá oblast zažívala řadu invazí, nájezdů a následných dynamických změn, jejich důkladný popis je zcela mimo rámec tohoto textu. Proto shrneme následující změny jen v bodech.

Sever

• 9. st BC - přichází Skýtové, kteří obsazují celé stepy na severu a zřejmě vytlačují předky avaro-andijských jazyků z dagestánu na západ do hor.
• konec 2. století BC - Médové vyhání Skýty ze západní Asie, stahují se do pontských stepí
• přelom letopočtu: Skýtští Sarmati a Alanové měli velké království mezi Donem a Volhou. Dzurdzukové (nachové) na severních svazích Kavkazu jsou jejich spojenci 
• 350 AD - Hunové vytlačili Alany (Oseti) na jih a rozdrtili Dzurdzuky.
• v 7. až 9. století ovládali pontské stepi Chazaři, s nimi přišli i mongolští Kumykové, kteří se usadili v dnešním Dagestánu a postupně a od té doby mu dominují.
• 8. stol. Alanie - Království íránských Alanů v dnešní Čerkesii a Osetii
• 8. století Abcházci vytváří stát na pobřeží Černého moře a 1008 se spojují s Gruzínskou Iberií
• ve 13. stoleti Oseti (Skýtové) ustupují před Mongoly více do hor a vytlačují Dzurdzuky (Dvaly). Ti jsou poraženi Mongoly a přijímají islám.
• od 14. století následuje postupné obsazování Čerkesie Čerkesi a Adygenci jejich společným svazem Ubychie. Vytlačují Abcházce a nachské Malchy.

Jih

• 7. st BC - Skýtové pronikají na jihovýchod Kavkazu a do Arménské vysočiny, zasazují tak ránu státu Urartu. Následná invaze Médů tento stát zcela zničila. V oblasti pak začínají převládat Arméni.
• od 3. století BC v dnešní Gruzii vzniká království kavkazské Ibérie. To ve 4. století přijalo křesťanství a rostlo v mocný stát, ve kterém od 10. století dominuje východní Gruzínština.
• východně od Gruzie se snad už od 7. století BC nachází kavkazská Albánie - nárazníkový stát achaimenovské říše proti invazím ze severu. V ní hrají hlavní roli lezginské jazyky hlavně udinština. Od 1. století BC je pod silným vlivem Arménie a arménštiny.
• v 7. století došlo k dobytí oblasti Araby a islamizaci Albánie. Následně se tu střídaly různé vlády. V 11 století to byli poprvé turci. Ti se v oblasti usadili a po krátkém období mongolské invaze ve 13. století, v dnešním Azerbajdžánu postupně začali převládat.
• Dominance Arménů ve východní Anatolii ukončila invaze Mongolů ve 13. stoletím. Po ní došlo k rozpadu měst a místní správy. Od té doby tu roste počet pasteveckých Kurdů Arméni se udrželi jen v Arménské vysočině.