Migrace do Ameriky z pohledu genů a jazyků od prvních indiánů až po příchod Evropanů

Beringova úžina mezi Asií a Amerikou je místo, přes které přešli všichni předci domorodých obyvatel Ameriky. Díky stále přesnějším genetickým analýzám dnes víme jaké populace a kdy do Ameriky migrovali. Ještě zajímavější vhled ale poskytuje moderní srovnávací lingvistika, ktará tyto populace "nechává promluvit" a dává tak anonymním genům lidský rozměn.

Před zhruba 25 tisíci lety přišla na východ Sibiře nová populace ze západu, z oblasti Bajkalu (DNA vozrek MA-1) a přispěla na východě Sibiře zhruba 30% svých genů do genomu místních východoasiatů (SEA). Tato nová populace ovládla celý severovýchod Sibiře a mluvila zřejmě jazykem, z kterého později vznkly všechny jazyky jižní Ameriky a jihu Severní Ameriky.

Východní Sibiř před 25 tisíci lety

Před 17 tisíci lety odtály ledovce na Aljašce natolik, že se cesta do Ameriky ze Sibiře stala průchozí. Toho hned využili lidé a před 16 tisíci lety se v Severní Americe objevuje řada nalezišť s lidskými nástroji podobnými těm na Sibiři. Jedná se o kulturu Dyuktay. Mikročepelky této kultury jsou rozšířeny na východní Sibiři (Čukotka, Kamčatka) a na Aljašce. Jim podobné nástroje se sporadicky objevují také na některch místech Severní Ameriky.

Východní Sibiř a Severní Amerika před 17 tisíci lety

Skutečně masivní osídlení Ameriky ale nastává až před 13,5 tisíci lety, kdy se na západě Severní Ameriky obejvuje kultura Clovis, jejíž nositelé postupně pronikají do všech koutů kontinentu, jako takzvaní paleoindiáni.

Přibližně ve stejné době se v nejsevernějších oblastech severo-východní Sibiře rozšiřuje nová kultura bez mikročepelek. Ta se rozšiřuje na Čukotku a také na Aljašku, jako kultura Nenana. Jedná se velmi pravděpodobně o předky severních indiánů (později žijících na severu Severní Ameriky), kteří jsou se geneticky odlišní od ostatních domorodých obyvatel Střední a Jižní Ameriky.

Východní Sibiř a Severní Amerika před 13,5 tisíci lety

Jižně od Aljašky byly v jeskyni On Your Knees nalezeny ostatky lidí staré 10,3 tisíce let, které dostaly místní název Shukaa-ka a jejichž DNA odpovídá indiánům žijícím v těchto místech dodnes. Jedná se o předky severních indiánů, kteří přišli do Amerika jako druhá migrační vlna.

Před 11 tisíci lety se ve východní Sibiři rozšiřuje nová kultura Sumnagin, která má původ v povodí Amuru a také 40% DNA lidé této kultury pochází ze stejní oblasti. Zbytek, 60%, je pak z původních amerindiánů. Do povodí Amuru nedlouho před tím dorazila migrační vlna od Bajkalu, a tak oněch 40% obsahuje ještě část ze západní Sibiře. Tito nově příchozí ze západu byli pravděpodobně prvním lidmi na východě Asie, kteří mluví nostratickým jazykem. Konkrétně předci Nivchů a Algokinů (proto-nivch-algic).

Východní Sibiř a Severní Amerika před 11 tisíci lety

Nově příchozí do Ameriky, příbuzní Nivchů se zřejmě velmi brzy rodělili na předky Algokinů a předky Wakašů.

Paleoindiáni, potomci kultury Clovis, dál osidlují americký kontinent, před 9k lety doputovali do And, do dněšního Čile, a také do východní Brazílie.

Východní Sibiř a Severní Amerika před 9 tisíci lety

Před 7 tisici lety začínají pronikat na východ Sibiře noví lidé z transbajkalské oblasti. Ti jako první na severovýchod Sibiře přinesli znalost výroby keramiky a zhruba před 6500 až 5500 lety zde vytvořili kulturu Syalakh. Jedná se velmi pravděpodobně o předky indiánů na-dené, kteří se oddělil od svých příbuzých Jenisejanů (kteří zůstali západně od Bajkalu) a Sinotibeťanů (ti se nachází jihovýchodně od Bajkalu), kteří začali v této době svoji expanzi spolu se zemědělskou kulturou Yanhshao na střední Žluté řece.

Současně se na severu Severní Ameriky začala rozšiřovat algická jazykové rodina, do Kalifornie se dostávají předci Wijotů a Yuroků. Vzhledem ke jejich životnímu stylu, se sem pravděpodobně dostali podél pobřeží v kánoích.

Východní Sibiř a Severní Amerika před 7 tisíci lety

Následná a někde i současná kultura Belkachy ke starší kultuře Syalakh ve východní Sibiři, před 6000 až 4000 lety, už zcela jistě představuje přímé předky eskymo-aleuťanů. Belkachy se totiž rozšiřuje i na Aljašku a její nositelé pronikají jako tzv Paeloeskymáci do arktických oblastí Severní Ameriky. 

Eskymo-aleuťané a indiáni na-dené si zvájemně si vyměnily geny, nejpraděpodobněji na Aljašce, kde se setkali předci obou skupin. Mohlo k tomu ale dojít dříve a to několikrát, třeba i na Sibiři. Od původních obyvatel na jižní Aljašce se proto-eskymoaleuťané na jihu Aljašky naučili, jak lovit mořské savce.

Východní Sibiř a Severní Amerika před 5500 tisíci lety

Zhruba před 4 500 proto-eskymo-aleuťané z jižní Aljašky expandují na západ a rozdělují se tak na Aleuťany žijící dodnes na Aleutách a na Eskymáky, jejich původní domovinou je západní Aljaška.

V této době se také Paeloeskymáci (potomci původních Proto-eskymo-aleuťané) dostávají až do Grónska, kde se objevují kultury Saqqaq a Independence I.

Přibližně ve stejné době začíná i expanze indiánů na-dené, kteří se rozšiřují podél pobřeží západní
Kanady. Od  Tlingitů se oddělují Ejakové. 

Ve východní Sibiři se rozšiřuje kultura Ymyyakhtakh, jejími nositely jsou podle DNA analýz zřejmě předci Nganasanů, kteří dnes žijí na Tajmyru. Řeč Nganasanů je hodně odlišná od ostatních Samojedů a obsahuje řadu cizích elementů, které zřejmě pochází právě od lidu kultury Ymyyakhtakh.

Východní Sibiř a Severní Amerika před 4000 tisíci lety

Proto-eskymo-aleuťané, kteří zůstali na východní Sibiři, se zde setkali s potomky kultury Sumnagin a postupně přejali jejich řeč. Vznikla tak kultura Ust-Belskaya, která navazuje na pradávnou kulturu Sumnagin, ale přibírá velivy od kutury. Nositelé této kultury jsou zřejmě předci Čukčů a Itelmenů, kteří hovoří jazykem příbuzným Nivchům (kultura Sumnagin), ale jsou geneticky příbuzní Paeloeskymákům (kultury Belkachy a Ymyyakhtakh).

Před 3000 lety začíná období růstu pro předky Eskymáků, kteří žijí na západě Aljašky (kultury Choris, Norton). Část se jich dostává na pobřeží Čukotky a Kamčatky a dokonce až do ochotského moře, kde vzniká kultura Tokarev.

Kultura Ymyyakhtakh je nahrazena novou kulturou Ust-Mil, která na ni navazuje. Nositelé této kultury jsou velmi pravděpodobně předci Jukagirů, kteří dodnes žijí na severu Jakutské oblasti.

Východní Sibiř a Severní Amerika před 3000 tisíci lety

Před 2500 lety vytváří Eskymáci v Beringově moři kulturu Old Bering sea a osidlují břehy Čukotky a Kamčatky. Současně Athabaskové, kteří se oddělili od ostatních na-dené, začínají osidlovat vnitrozemí Aljašky a severozápadní Kanady. Na východ a jihovýchod migrují z pobřeží západní Kanady Algonkinové, kteří osídlují vělkou část severní Ameriky.

Tunguské kmeny z Mandžuska migrují na sever na Sibiř a u břehů Ochotského moře se setkávají s příbuznými Eskymáků z kultury Tokarev. Přijímají nekterá jejich slova, která jsou dodnes patrná v jazyce severních Tunguzů.

Předci lidí mluvící dnes známými jenisejskými jazyky expandovali ze své domoviny, které ležela někde mezi dnešními městy Krasnojarsk a Norosibirsk, na východ a později i na sever do transbajkalské oblasti.

Východní Sibiř a Severní Amerika před 2500 tisíci lety

Před necelými 1000 lety část Athabasků odchází z Kanady na jih až do pouští u Mexika, kde žijí jako Apačové, Navahové a jim příbuzní.

Eskymáci z východu Čukostkého moře migrují na do Arktických oblastí Kanady a Grónska (kultura Thule) a nahrazují zdejší Paeloeskymáky. Současně z Islandu přijíždějí Vikingové a osidlují jih Grónska.

Odakzy:

1. https://www.researchgate.net/publication/363833583_Ancient_Cultures_and_Migrations_in_Northeastern_Siberia - archeologické kultury východní Sibiře

2. https://www.biorxiv.org/content/10.1101/2020.10.12.336628v1.full - osidlování Ameriky, analýza DNA prokazující vztah mezi indiány a obyvateli povodí Amuru.

3. https://www.cell.com/cell/fulltext/S0092-8674(18)31380-1 - rekonstrukce vnitřního osidlování Ameriky na základě analýz DNA. 

4. https://www.science.org/doi/10.1126/sciadv.abc4587 - genetická analýza řady vzorků Sibiře a scénáře migrací.

5. https://www.biorxiv.org/content/10.1101/203018v1.full - genetika paleoeskymáků

6. https://www.science.org/doi/10.1126/sciadv.aar5040 - ústup ledovců po poslední době ledové v Sverní Americe

7. https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/37138779/ genetika pravěkých lidí severozápadního pobřeží a jeji srovnání se současnými indiány.

Statistické potvrzení příbuznosti různých jazyků polárních oblastí

Vynikající statistická analýza ruských lingvistů potvrdila příbuznost nivchštiny a čukotsko-kamčatských jayzků. Na tuto příbuznost bylo upozorňováno již dříve, tato práce jí víceméně potvrdila. Problém nivchšitny totiž spočívá v tom, že je silně ovlivněna sousedním jazykem ainu, který s ní příbuzný není.

Poznamennejme, že podobnost vyhodnocoval číselný index, jehož hodnota byla v tomto případě menší než desetitisícina. Čím více se index blížil k nule, tím více byly jazyky příbuzné. Zcela nepříbuzné jazyky měly index blížící se číslu 1.

Dalším zajímavým objevem je spojitost mezi jukagirskými a samojedskými jazyky. Nemusí se nutně jednat o příbuznost, která je v některých pracích zpochybňvána, ale o velké množství vzájemných výměn mezi obema jazykovými rodinami. Podobnosti se ale týkají osobních zájmen a sloves, které jsou vůči výměnám nejvíce odolné. Je tedy možné, že se jedná skutečně o příbuznost. Tento závěr však naráží na další problém: samojedské jazyky patří do uralské jazykové rodiny, se kterou toho jukagirské jazyky nemají příliš společného. Je vidět, že situace u těchto dvou skupin jazyků je velmi složitá a pořád čeká na rozluštění.

Třetí nejbližší podobnost byla spočtena mezi jenisejskými a na-dené jazyky ze Severní Ameriky - nic překvapivého.

Poslední vazbou, na kterou je třeba upozornit je vztah mezi eksymáckými a jukagirskými jazyky. Práce na tento vztah již neupozorňuje, protože jeho hodnota není tak výrazná jako u předchozích dvou, nicméně se dost liší od jazykových rodin, které si příbuzné vůbec nejsou. Eksymácké jazyky pochází ze severovýchodní Sibiře, kde se později nacházeli jukagirské jazyky, a tak je pravděpobné, že minimálně ke kontaktu mezi nimi někdy v průběhu historie došlo.

Poslední spojitost, kterou práce opět nezmiňuje, ale její hodnota je výrazná (menší než 0.1) je spojitost mezi eksymáckými a athabaskými jazyky. Tyto dvě jazykové rodiny, které nejsou považovány za příbuzné, žili vedle sebe po staletí a athabaskové přijali geny eskymáků při jejich příchodu do Ameriky.

https://www.jbe-platform.com/content/journals/10.1075/jhl.00014.kas

Genetický důkaz migrace uto-aztecků z Mexika na sever před 5 a půl tisíci lety

Nově bylo analyzováno několik desítek starověkých genomů jedinců ze severního Mexika a Kalifornie starých 7400 - 200 let. Byla prokázána genetická kontinuita obyvatel Normanských ostrovů Kalifornie a Čumašů žijících na přilehlém pobřeží trvající minimálně od doby před 7 400 lety. Před 5 200 lety se v jižní a střední Kalifornii začínají objevovat lidé genticky spříznění se severozápadním Mexikem. Jsou to zřejmě mluvčí uto-aztéckých jazyků, kteří do Kalifornie přišli ještě před zemědělci pěstujícími kukuřici. Jedinci z Baja California sdílejí více genemu s nejstaršími jedinci ze střední Kalifornie než s pozdějšími jedinci ze střední Kalifornie.

Genetická příbuznost původních obyvatel Mexika a Kalifornie.

zdroj: https://www.nature.com/articles/s41586-023-06771-5.epdf

Fosilizované molekuly odhalují ztracený eukaryotický svět

Existují doklady o eukaryotických organismech starých 1 miliardu let (možná až 1.2 miliardy let). Podobně staré jsou i fosilní doklady o existenci lipidových molekul, které tvořily buněčnou membránu nejstarších buněk.

Dosud však bylo záhadou, proč nemáme alspoň žádné molekulární důkazy o existenci těchto molekul starší než 1 miliardu let. Eukaryotické buňky totiž vznikly podle molekulárních hodin mnohem dříve - před 1,6 miliardou let.

Zdá se, že tuto záhadu vyřešil tým vědců z Australské národní Univerzity. Organismy starší než 1 miliardu let totiž vytvářely jednodušší steroidní molekuly, než jaké známe dnes. Vědci je nazvali protosteroidy a skutečně se jim podařilo najít jejich fosilizované ostatky ve starých horninách. Dokonce zaznamenaly dvoufázový vývoj z těchto jednoduchých molekul na dnešní složitejší.

https://www.quantamagazine.org/fossilized-molecules-reveal-a-lost-world-of-ancient-life-20231023

Stopy lidí v Americe staré přes 20 tisíc let

Zkamenělé stopy lidí v národním parku White Sands v Novém Mexiku jsou staré skutečně 20-23 tisíc let. a ne 13-16 tisíc, jak se díve soudilo. Je to tedy další z mnoha nálezů, které posouvají příchod lidí do Ameriky do doby před kulturu Clovis (před 13 500 lety). 

O dalších jsme psali například zde a zde

https://www.science.org/doi/10.1126/science.adh5007

Míšení neandrtálců a moderních lidí

Nová práce, která srovnávala genom lidí a neandrtálců zjisitila, že neandrtálci obahují přibližně 6% genů z populace moderních lidí. Tato část genomu pochází z archaické populace, která se odděla od současných moderních lidí před 270 tisíci lety a před 250 tisíci lety opustila Afriku.

https://penntoday.upenn.edu/news/neanderthals-carried-genes-acquired-ancient-interactions-cousins-modern-humans

V této souvislosti je dobré připomenout jinou studii, která srovnávala chromozm Y denisovanů, neandrtálců a moderních lidí: zde. Její závěr byl, že nenadrtálci získali chromozom Y, který se odděli od chromozomu moderních lidí před 350 tisíci let.

Na první pohled je zde rozpor rozdělení 350 tisíc let podle chromozomu Y versus 270 tisíc let od rozdělení genenomu podle nové studie. Je třeba si ale uvědomit, že rozdělení linie chromzomu Y neznamená rozdělení populace. Znamená to populační růst. Každá populace má pochopitelně řadu linií chromozomu Y, které mohou být od sebe oddělení desítky tisíc let. 

Shrněme si tedy, co se kdy stalo:

• Před 350 tisíci lety tedy došlo k populačnímu růstu (rozdělili se linie chromozomu Y) předků moderních lidí v Africe (před 320 tisíci lety vrcholilo příznivé klima doby meziledové). 
• Před 270 tisíci lety se populace zcela odělili (zřejmě kvůli ochlazení se skupiny lidí v Africe separovali a jedna z nich se ocitla více na severu), 
• Před 250 tisíc lety tato skupina pronikla na Blízký východ, kde se setkala s předky nenadrtálců a částečně se s nimi křížila.
• Nejstarší nález neandrtálce pochází z Itálie a starý příbližně 250 tisíc let. O zmínění populaci archických moderních lidí pak už nemáme žádní sotpy, pouze nálezy nástrojů na Blízkém východě.

Původ indoevropských jazyků a ještě něco navíc

Původ indoevropských jazyků souvisí s Jámovou kulturou, která se rozprostírala ve eurasijských stepích od řeky Prut až po řeku Ural na přelomu 4. a 3. tisíciletí před naším letopočtem. Z Invaze této kultury do Evropy a Asie pochází všechny dnes známé indoevropské jazyky.  

Jenže mezi indoevropské jazyky patřila dnes již mrtvá jazyková rodina anatolských jazyků. Tato skupina má starší původ než je stáří Jámové kultury. Nejstarší zápis v anatolském jazyce (chetitštině) pochází z 18 století před naším letopočtem (je to vůbec nejstarší indoevropský text).

Archeologické doklady o přítomnosti společnosti, která tento text vytvořila (chetité) máme z přelomu 3. a 2. tisíciletí. Celá jazyková rodina je však ještě starší, podle odhadu lingvistů lze klást původ proto-anatolského jazyka do doby přibližně 3000 let před naším letopočtem.

Přibližně o dalších tisíc let dříve musel tedy existovat společný předek proto-anatolštiny a ostatních proto-idnoevropských jazyků, někdy označovaný jako proto-indo-chetitština. Poroto-indo-chetitština tedy pochází z nějaké starší kultury než je Jámová, ale ta z ní musela vzniknout.

Má se za to, že původ anatolských jazyků souvisí s kulturou Cernavoda (4000 - 3200 BC) nebo s následnou kultury Ezero (3300 – 2700 BC). Obě tyto kultury sídlily na západním pobřeží Černého moře, ale druhá z nich má prokazatelný vliv v Anatolii. Ostatně i doba rozdělení anatolských jazyků odpovídá spíše druhé kultuře - Ezero.

Předpokládejme tedy, že proto-anatolské jazyky souvisí s kulturou Ezero. Její původ je v předchozí kultuře Cernavoda, která zase navazuje na ukrajinskou kulturu Sredny Stog  (4500 – 3500 BC).

Anatolské jazyky se tedy odtrhly od proto-indo-evropských 4000 BC (v té době vznikla kultura Cernavoda na západním pobřeží Černého moře) a expandovaly do Anatolie v průběhu existence kultury Ezero (cca 3000 BC). To celkem dobře odpovídá také jazykovým analýzám.

Také z toho celkem logicky vychází, že proto-indoevropštinou (nebo také proto-indo-chetitštinou) mluvili lidé kultury Sredy Stog rozprostírající se podél spodního Dněpru v letech 4500 - 3500 BC. Na Stredny Stog navazuje o něco východnější kultura Repin (3900–3300 BCE), která je označována jako první fáze Jámové kultury - indoevropani bez anatolských jazyku.

Když si to shrneme, je to celkem jednoduché:

• 4500-3500 BC: proto-indoevropština (Sredny stog)
• 4000 BC: rozpad proto-indoevropanů na anatolské (kultura Cernavoda) a ostatní Indoevropské jazyky (kultura Repin a následná Jámová)
• 3000 BC: expanze anatolských jazyků do Anatolie a současně expanze Jámové kultury (současných indoevropských jazyků) do Eurasie.

Genetický profil expanze indoevropanů známý z analýz archaických DNA také odpovídá genetickému profilu nálezů ostatků lidí kultury Sredny Stog. Tohle všechno je víceméně dobře známé a obecně přijímané (některé teorie se drobně liší). My ale budeme pokračovat hlouběji do minulosti. Narazíme tak na předka kultury Sredny Stog - kulturu Chvalynsk (c. 4900 – 3500 BC), která se nacházela v okolí Samarského ohybu řeky Volhy.

Lidem této kultury chyběla v genetickém profilu příměs prvních evropských zemědělců, kterou mají všichni první indoevropané i kultura Sredny Stog. Co je však ještě zajímavější, koncem 5. tisíciletí se lidé kultury Chvalynsk (podle testů archaické DNA) objevují na Balkáně na několika různých místech a zřejmě zde fungují jako elita.

Pokud bychom neměli lingvistické odhady expanze Indoevropských jazyků, vypadalo by to, že právě lidé kultury Chvalynsk stojí za jejich rozšířením. Ale expanze lidu kultury Chvalynsk je starší o více než 1000 let než expanze indoevropských jazyků.

Nicméně lidé kultury Chvalynsk byli příbuznými proto-indoevropanů z kultury Sredny Stog, dokonce byli jejich předky a zřejmě mluvili jazykem který se proto-indoevropštině podobal. Známe jazyk, který je na tom podobně. Je to jakýsi sestereský jazyk proto-indoevropštiny. Jedná se o dnes již vymřelou etruštinu. Etruština má většinu slov podobných proto-indoevropštině. Dokonce 90% jejích slov je podobných anatolským jazykům. (Zatímco indoevropské jazyky mají 3 rody, anatolské mají pouze 2: pohyblivý (živý) a nepohyblivý. Etruština má 2 rody stejné jako anatolské jazyky.)

Jsem přesvědčen, že expanze kultury Chvalynsk do Evropy před více než 6000 lety znamenala příchod proto-etruštiny (tyrhénské jazykové rodiny), která reprezentuje jakousi sesterskou jazykovou rodinu k proto-indoevropštině.

Rozpad živého rodu na ženský a mužský je jasnou ukázkou vlivu severovýchodní kavkazské jazykové rodiny bohaté na rody, jejímiž jazyky mluvili první zemědělci v Evropě, jejichž geny proto-indoevropané přijali v době po odtržení anatolských jazyků (4000 BC), u kterých se ještě zachovaly původní 2 rody (tak jako u etruštiny).

Pohled na osobní zájmena v etruštině odhaluje větší podobnost s uralskou jazykovou rodinou. Není divu. U indoevropských jazyku se předpokládá dávná příbuznost s uralskými. Etruština a indoevropské jazyky se oddělily zřejmě ještě v době (4500 BC), kdy podobnost s uralskými jazyky byla zřejmější a u etruštiny se zachovala.

Scénář je tedy (podle mne) následující:

• 7. tisíciletí BC: kultura Elshanka na střední Volze (první keramika v Evropě) - proto-indo-uralština, genetický profil EHG.
• 6. tisíciletí BC: rozpad Elshanka na kulturu Kama (severně) - proto-uralština a kulturu střední Volhy (proto-indo-etruština)
• 5. tisíciletí BC: na kulturu střední Volhy navazuje Samarská a následně Chvalynská kultura, lidé Chvalynské kultury přijaly geny z jihu příchozích kavkazanů (CHG) pak expandují na západ do Evropy a tím se odděluje etruština (kultura Varna) od proto-indo-chetistštiny (kultura Sredny Stog)
• 4. tisíciletí BC, rozpad proto-indo-chetitština (Sredny stog) na anatolské jazyky (Cerna voda) a proto-indoevropany (kultura Repin) - přijetí genů od prvních zemědělců (přijali profil EEF a tím byl dokončen vznik profilu WSH typických indoevrpanů, současně vznikly 3 gramatické rody). Proto-etruskové se z pobřeží Egejského moře vydávají do Itálie za nalezišti mědi, v Itálii vzniká kultura Rinaldone, jejímiž nositely jsou předci Etrusků.
• 3. tisíciletí BC, expanze indoevropských jazyků do Evropy, Střední Asie a Jižní Sibiře (řada kultur)