Nejstaší klepítkatec - Urokodia 518 miliónů let

Urokodia aequalis je známá z maotchienšanských břidlic z 15 vzorků. Její stáří je 518 milionů let.

Původně byla řazena mezi Mollisoniidae, kteří byli v roce 2019 označeni za bazální cheliceráty. V roce 2024 však byla Urokodia aequalis přeřazena z Mollisoniidae do Artiopoda (kam patří trilobiti). V roce 2026 byla ale znovu překlasifikována.

Po důkladné analýze spojené s CT skenováním byla z Artiopoda vyjmuta. Byla totiž odhalena klepítka se dvěma segmenty, podobně jako je mají klepítkatci. Její hlava má také za očima 6 segmentů, podobně jako u chelicerátů. Urokodia aequalis však nebyla vrácena mezi Mollisoniidae; stojí nyní vývojově ještě před nimi, a je tedy nejstarším známým klepítkatcem (Chelicerata).

pozice Urokodia v evolučním stormu klepítkatců

https://www.sci.news/paleontology/urokodia-aequalis-14887.html 

Proteom Homo naledi

Mezinárodnímu týmu vědců se podařilo analyzovat proteom (bílkoviny v zubní sklovině) 20 jedinců druhu Homo naledi. Získaná data poskytla překvapivé, byť interpretovatelné výsledky:

1. Všechny analyzované ostatky ze systému jeskyní Rising Star byly biologické ženy. Analýza se zaměřila na přítomnost proteinu amelogeninu (AMELX a AMELY). Absence markeru AMELY (který je typický pro Y chromozom) u všech 23 testovaných vzorků naznačuje, že jde výhradně o samice. Vědci spekulují, že by se mohlo jednat o doklad rituálního pohřbívání rozděleného podle pohlaví, případně o jiný zatím neznámý sociální fenomén.

2. Výzkum identifikoval specifické aminokyselinové variace v proteinech (např. v genu COL17A1), které sdílejí Homo naledi s některými jinými primáty, nikoli s neandrtálci, Homo sapiens nebo denisovany. Zdá se tedy, že Homo naledi se oddělil od rodu Homo ještě před společným předkem těchto tří.

https://www.cell.com/cell/fulltext/S0092-8674(26)00644-6

Nový a důležitý hominoid z Egypta

V Egyptě byla nalezena fosilie, stará 17–18 miliónů let, z nadčledi Hominoidea, která má velmi blízko k čeledi Hominidae. Dostala název Masripithecus moghraensis a je to velmi zajímavý nález z několika důvodů.

Dosud byli všichni takto staří Homonoidea z Afriky nacházeni na východě Afriky, jako například slavný Proconsul z Keni. Modernější nálezy Homonoidea, které se více blíží Hominidům pocházely výlučně z Asie nebo z Evropy. 

Předpokládalo se tedy, že Homonoidea vznikli v Africe. Část se jich, zhrubasce před 20 milióny lety, přesunula do Asie, kde došlo k jejich modernizaci směrem k Hominidům (giboni, orangutani). Část asijských hominidů se před zhruba 10 milióny lety vrátila do Afriky jako Homininae (gorily, šimpanzi a lidé). V Africe pak další vývoje vedl až ke vzniku člověka.

Nález Masripithecus moghraensis tento scénář narušuje a vrací do hry Afriku. V její severní části, propojené s Eurasií se mohl odehrát onen stěžejní přechod z Hominoidů na Hominidy, který byl dosud kladen do Asie.

https://www.science.org/doi/10.1126/science.adz4102

https://www.youtube.com/watch?v=37Gf9PCVpk0

Příchod domorodců do Austrálie

Důkladná a komplexní analýza přibližně dvou a půl tisíce vzorků mitochondriální DNA z migračních cest do Austrálie, doplněná ještě vzorky chromozomu Y, odhalila odpověď na dlouho hledanou otázku: Kdy přesně lidé přišli do Austrálie?

Ukazuje se, že jejich příchod lze stanovit na 60 000 let zpět. Zajímavé je, že příchod se zřejmě odehrál v minimálně dvou migračních vlnách. Severní cesta směřovala ze Severních Moluk přes Novou Guineu. Jižní migrační vlna pak šla z Malých Sund přes Timor. Obě migrace se setkaly v Austrálii přibližně ve stejné době.

Severní a jižní migrace s příslušnými haploskupinami mitochondriální DNA a chromozomu Y.

Zdroj: https://www.science.org/doi/10.1126/sciadv.ady9493

Nejstarší druhoústí z Číny

V čínských ediakarských nalezištích v Ťiang-čchuanu v provincii Jün-nan byly objeveny pozůstatky druhoústých (Deuterostomia) staré přibližně 550 milionů let. Jedná se téměř jistě o živočichy patřící do skupiny Ambulacraria (zřejmě příbuzné či podobné skupině Cambroernida). Ti tvoří jednu ze dvou hlavních větví druhoústých; druhou hlavní skupinou jsou strunatci.

Pomineme-li nález druhu Saccorhytus coronarius z Číny, starý 550 milionů let, který bývá sporně řazen mezi druhoústé (novější studie ho řadí spíše k prvoústým), byl dosud nejstarším potvrzeným zástupcem této skupiny strunatec Yunnanozoon lividum, rovněž z Číny. Ten ale pochází ze spodního (raného) kambria a je starý „jen“ 525 milionů let.

https://www.nhm.ac.uk/discover/news/2026/april/origins-of-complex-life-push-back-to-before-the-cambrian.html

Formování expanzivního lidu zvoncových pohárů na dolním Rýnu a Máze

Oblast dolního toku Rýna a Mázy se v neolitu vyvíjela jinak než většina Evropy. Zřejmě díky bohatství zdrojů potravy zdejší lovci a sběrači nepřešli plně na zemědělskou produkci a po několik tisíciletí si na rozdíl od okolí udrželi svůj styl života. Přijímali sice některé zvyky a také geny zemědělců (zejména prostřednictvím žen z farmářských komunit), ale k úplné genetické a kulturní výměně nedošlo.

Výjimečná situace pokračovala i v době, kdy místní populace přijaly kulturu se šňůrovou keramikou. Zatímco ve zbytku Evropy je tato kultura spojena s masivním přílivem stepních genů z východu, obyvatelé nížin v povodí Rýna a Mázy si udrželi svůj původní genetický profil téměř bez stepní příměsi, a to i přes přijetí nového stylu keramiky a pohřebních rituálů.

Změna nastala až s rozšiřováním kultury zvoncových pohárů. Přestože tento kulturní fenomén pochází z povodí iberské řeky Tajo, právě v oblasti dolního Rýna a Mázy došlo k jeho zásadní transformaci. Zde se totiž kultura zvoncových pohárů propojila se stepními geny (původně vlastními lidu šňůrové keramiky) a s geny původních lovců a sběračů, kterých se v této populaci dochovalo 13–18 %.

Právě tato specificky zformovaná populace z dolního povodí Rýna a Mázy se následně stala motorem expanze po velké části západní a střední Evropy. Na Britských ostrovech tito nově příchozí dokonce nahradili tamější neolitickou populaci z 90 až 100 %.

https://www.nature.com/articles/s41586-026-10111-8

Původ Sumerů

Původ nejstarší civilizace světa byl vždy obestřen tajemstvím. Lid, který stvořil nejstarší písmo a vybudoval první města, se podle starších teorií vynořil „odnikud“ a zdánlivě bez vazeb na své okolí. Jsme po staletích výzkumů moudřejší? Podívejme se, co víme dnes.

Lingvistika

Sumerština je izolovaný jazyk bez jasné příbuznosti. Nepotvrzené podobnosti jsou uváděny pro velké množství rodin – od proto-drávidštiny a tibetštiny přes uralské jazyky až po baskičtinu. Faktem zůstává, že sumerštině je vlastní terminologie mořeplavby a obchodu, zatímco mnohé zemědělské termíny jsou pravděpodobně převzaty ze staršího substrátu (tzv. banánových jazyků). Sumerové tedy s vysokou pravděpodobností nepocházejí z kolébky zemědělství na severu Mezopotámie, i když na jejich formování měli lidé z této oblasti nepochybný vliv.

Genetika

Současní obyvatelé oblasti, zejména tzv. Bažinní Arabové, jsou z velké části potomky starověkých mezopotámských populací. Genetické studie u nich potvrzují přítomnost linií (mužských i ženských), které mají původ v Indii a Pákistánu. To naznačuje tisíciletí trvající genetickou výměnu podél pobřeží Perského zálivu.

Archeologie

Díky práci archeologů toho víme stále více. Nejstarším městem Sumeru bylo Eridu. V jeho nejstarších vrstvách (cca 5400 př. n. l.) byla nalezena osada lidu, který se živil rybolovem a sběrem v okolních lagunách.

Prehistorický scénář

Kolem roku 6000 př. n. l. došlo v Perském zálivu k finálnímu vzestupu hladiny moře přibližně na dnešní úroveň. V důsledku toho se místní pobřežní populace – předci Sumerů – přesunula na sever, kam se posunula i linie pobřeží. Moře tak oddělilo severní populaci od komunit, které zůstaly v okolí dnešního Kataru a Bahrajnu. Sumerské mýty o stvoření často zmiňují rajskou zemi Dilmun (ztotožňovanou s Bahrajnem a přilehlým pobřežím), odkud prý přišli bohové a moudrost.

Přibližně ve stejné době došlo k domestikaci datlové palmy. Ta vyžaduje „nohy ve vodě“ (vysokou hladinu spodní vody v lagunách), ale zároveň „hlavu v ohni“ (extrémní horko). Nabízí stín a energeticky bohaté plody, což z ní učinilo ideální plodinu pro tuto oblast.

Zatímco zemědělské komunity ze severu Mezopotámie začaly osidlovat náplavové roviny na jihu, dostávaly se do kontaktu s těmito „lidmi moře“. Severní populace se věnovala převážně stavbě zavlažovacích kanálů, jižní předci Sumerů dominovali v rybolovu a dálkovém obchodu.

Kolem roku 5500 př. n. l. tito lidé založili osadu Eridu, která rostla díky obchodu a pěstování datlových palem. Následně se v blízkosti objevuje další centrum – Uruk, které díky své dynamice brzy získalo převahu.

Urbanistická revoluce

K výrazné akceleraci vývoje dochází na počátku 4. tisíciletí př. n. l. Masivně se začíná používat hrnčířský kruh a další technologické inovace. Rostla populace i její sociální komplexita, což vedlo ke vzniku prvních skutečných městských států s administrativou a monumentální architekturou.

Tato urbanistická revoluce byla nastartována na jihu a postupně expandovala na sever. Toto období, nazývané urucké, je již jednoznačně spojené se sumerským etnikem. V této době vrcholí námořní spojení s civilizací v poříčí Indu a vzniká písmo, které se vyvinulo z administrativních pečetí. Nejstarší tabulky s piktografickým písmem byly nalezeny právě v Uruku (cca 3300 př. n. l.).