Původ Sumerů

Původ nejstarší civilizace světa byl vždy obestřen tajemstvím. Lid, který stvořil nejstarší písmo a vybudoval první města, se podle starších teorií vynořil „odnikud“ a zdánlivě bez vazeb na své okolí. Jsme po staletích výzkumů moudřejší? Podívejme se, co víme dnes.

Lingvistika

Sumerština je izolovaný jazyk bez jasné příbuznosti. Nepotvrzené podobnosti jsou uváděny pro velké množství rodin – od proto-drávidštiny a tibetštiny přes uralské jazyky až po baskičtinu. Faktem zůstává, že sumerštině je vlastní terminologie mořeplavby a obchodu, zatímco mnohé zemědělské termíny jsou pravděpodobně převzaty ze staršího substrátu (tzv. banánových jazyků). Sumerové tedy s vysokou pravděpodobností nepocházejí z kolébky zemědělství na severu Mezopotámie, i když na jejich formování měli lidé z této oblasti nepochybný vliv.

Genetika

Současní obyvatelé oblasti, zejména tzv. Bažinní Arabové, jsou z velké části potomky starověkých mezopotámských populací. Genetické studie u nich potvrzují přítomnost linií (mužských i ženských), které mají původ v Indii a Pákistánu. To naznačuje tisíciletí trvající genetickou výměnu podél pobřeží Perského zálivu.

Archeologie

Díky práci archeologů toho víme stále více. Nejstarším městem Sumeru bylo Eridu. V jeho nejstarších vrstvách (cca 5400 př. n. l.) byla nalezena osada lidu, který se živil rybolovem a sběrem v okolních lagunách.

Prehistorický scénář

Kolem roku 6000 př. n. l. došlo v Perském zálivu k finálnímu vzestupu hladiny moře přibližně na dnešní úroveň. V důsledku toho se místní pobřežní populace – předci Sumerů – přesunula na sever, kam se posunula i linie pobřeží. Moře tak oddělilo severní populaci od komunit, které zůstaly v okolí dnešního Kataru a Bahrajnu. Sumerské mýty o stvoření často zmiňují rajskou zemi Dilmun (ztotožňovanou s Bahrajnem a přilehlým pobřežím), odkud prý přišli bohové a moudrost.

Přibližně ve stejné době došlo k domestikaci datlové palmy. Ta vyžaduje „nohy ve vodě“ (vysokou hladinu spodní vody v lagunách), ale zároveň „hlavu v ohni“ (extrémní horko). Nabízí stín a energeticky bohaté plody, což z ní učinilo ideální plodinu pro tuto oblast.

Zatímco zemědělské komunity ze severu Mezopotámie začaly osidlovat náplavové roviny na jihu, dostávaly se do kontaktu s těmito „lidmi moře“. Severní populace se věnovala převážně stavbě zavlažovacích kanálů, jižní předci Sumerů dominovali v rybolovu a dálkovém obchodu.

Kolem roku 5500 př. n. l. tito lidé založili osadu Eridu, která rostla díky obchodu a pěstování datlových palem. Následně se v blízkosti objevuje další centrum – Uruk, které díky své dynamice brzy získalo převahu.

Urbanistická revoluce

K výrazné akceleraci vývoje dochází na počátku 4. tisíciletí př. n. l. Masivně se začíná používat hrnčířský kruh a další technologické inovace. Rostla populace i její sociální komplexita, což vedlo ke vzniku prvních skutečných městských států s administrativou a monumentální architekturou.

Tato urbanistická revoluce byla nastartována na jihu a postupně expandovala na sever. Toto období, nazývané urucké, je již jednoznačně spojené se sumerským etnikem. V této době vrcholí námořní spojení s civilizací v poříčí Indu a vzniká písmo, které se vyvinulo z administrativních pečetí. Nejstarší tabulky s piktografickým písmem byly nalezeny právě v Uruku (cca 3300 př. n. l.).

Stručná historie rodu Homo

Před 3 miliony lety 

Z australopitéků (zřejmě z druhu Australopithecus afarensis) vznikají první zástupci rodu Homo. Nejstarší nález (LD 350-1) pochází z Etiopie a je starý přibližně 2,8 milionu let. Jedná se o část spodní čelisti, která se již více podobá rodu Homo než australopitékům. O málo starší jsou zuby nalezené v Keni, které odpovídají etiopské čelisti.

Ponechme stranou důvody těchto změn a podívejme se na to, jak vývoj rodu Homo pokračoval.

Před 2,4 miliony lety

Přibližně z této doby známe první konkrétnější zástupce rodu Homo: Homo rudolfensis a Homo habilis. Tělem se ještě dost podobají australopitékům, ale mají o něco větší mozkovnu a méně masivní čelisti.

Před 1,8 miliony lety

Objevují se rané formy člověka vzpřímeného (Homo erectus). Ten už má tělo podobné člověku (zřejmě bez ochlupení) a větší mozkovnu. Nejstarší zástupci pocházejí z Gruzie (Homo georgicus) a nesou ještě některé znaky starších forem Homo habilis či australopitéků. Nejstarší lebka erekta (DNH-134) z Jižní Afriky je stará 2 miliony let, ta ale patřila velmi mladému jedinci ve věku 2–3 let. Hned v těchto raných dobách se erectus rozdělil na africkou populaci (označovanou jako Homo ergaster) a asijskou, která představuje typické Homo erectus.

Před 1,6 miliony lety

Z této doby známe dva reprezentanty druhu Homo erectus. Jednoho z Asie (lantianský člověk) a druhého z Afriky (Keňa). Africký jedinec se od asijského lišil a je typickým reprezentantem poddruhu Homo ergaster – africké varianty člověka vzpřímeného, která má jemnější a modernější rysy než robustnější asijská forma.

Před 1,4 milionem let

V africké Tanzanii se objevuje lebka OH-9 (Chellean Man, někdy také Homo louisleakeyi), která se podobá asijským erektům. Vypadá to, jako by asijští erekti přišli zpět do Afriky. Genetická analýza skutečně potvrdila, že před 1,5 milionu let došlo k takzvané „zpětné migraci“ z Asie do Afriky. Naši afričtí předci tak přejali geny od asijských erektů a, jak se ukazuje, také částečně jejich podobu http://www.sciencedaily.com/releases/2006/02/060209184558.htm.

Ještě předtím se ale africká populace Homo ergaster dostala do Evropy. Nejstarší doklady jejich přítomnosti pocházejí z jihu Španělska (před 1,4 milionu let) a o 200 tisíc let později máme i nálezy jejich fosilií, které jsou podobné druhu Homo ergaster. Jsou ale popisovány jako nový druh – Homo antecessor. Další africká lebka stará 1,5 milionu let, svědčící o migraci erektů z Asie do Afriky, byla nedávno analyzována: https://www.nature.com/articles/s41467-025-66381-9

Před 1 milionem let

Z Etiopie pochází nález podobný OH-9 označovaný jako Dakka.

Před 800 tisíci lety

Z Maroka pocházejí lebky, které svým tvarem spojují druh Homo erectus s následujícími modernějšími druhy, jako jsou neandrtálec, denisovan a moderní člověk. Není náhoda, že právě v této době měl podle genetiků žít společný předek všech těchto tří hominidů. Nálezy z Maroka k nim mají skutečně blízko. https://www.nature.com/articles/s41586-025-09914-y

Před 500–600 tisíci lety

Z této doby už známe jednotlivé potomky marockého společného předka. V Africe jsou to nálezy Ndutu z Tanzanie a Bodo z Etiopie, které už reprezentují archaického moderního člověka označovaného jako Homo rhodesiensis. Z Evropy je to Homo heidelbergensis, předek neandrtálců nalezený v německém Maueru. Z Číny pak pochází yunxianský člověk, nejstarší denisovan, který byl nedávno předatován z původních 400–600 tisíc let na 1 milion let, ale jeho podoba odpovídá spíše 500 tisícům.

Před 300 tisíci lety

Poprvé se objevuje Homo sapiens. Jedná se o marocké nálezy Jebel Irhoud 1–5.

Homo floresiensis

Tento malý hominid z ostrova Flores je velmi pravděpodobně potomkem nejstarší migrační vlny erektů do Asie. Snad je potomkem těch, kteří byli nalezeni v Gruzii, nebo možná existovala ještě starší migrační vlna spojená s nejstaršími zástupci rodu Homo, protože Homo floresiensis má řadu archaických rysů odkazujících k Homo habilis a australopitékům. Na ostrově Flores přežil až do doby před 50 tisíci lety.

Homo naledi

Další, ještě zajímavější „trpasličí člověk“ pochází z Jižní Afriky. Dostal název Homo naledi a jeho stáří se pohybuje mezi 230 a 330 tisíci lety. Tvar jeho mozku připomíná rod Homo, ale velikost vůči tělu odpovídá spíše australopitékům. Podobně je to se zbytkem kostry – má řadu moderních rysů podobných neandrtálcům či moderním lidem, ale také řadu archaických prvků odkazujících na Homo habilis či dokonce australopitéky. Je možné, že je to potomek raných erektů (Homo ergaster či Homo habilis), který se částečně vrátil zpět na stromy (morfologie ruky). Spekuluje se také, že by to mohl být kříženec archaických moderních lidí (Homo rhodesiensis) s posledními přežívajícími australopitéky.

Prototaxites není houba

Podle nové molekulární analýzy nepatřil rod Prototaxites mezi houby, jak se dosud podle jeho struktury a dalších náznaků myslelo. Nová studie potvrdila, že se tento oraganismus živil rozkládající hmotou, podobně jako houby, ale chyběl mu chitin, který mají všechny současné i tehdejší houby. Naopak, ve fosíliích byl detekován lignin, který se vyskutuje v cévnatých rostlinách a dává jim oporu. 

Jaká jsou tedy možná zařazení:

• Prototaxites je sesterskou skupinou cévnatých rostlin a na rozdíl od nich nevytváří z ligninu souvislou tkáň ale jakousi síť. Společným předkem pak můžou být mechy nebo možná ještě starší játrovky.
• Prototaxites si lignin vytvořil nezávisle na rostlinách a vznikl buď z jiných zelených řas než cévnaté rostliny nebo z úplně jiných řas (například s hnědých řas, které vytváří podobné struktury).
• Prototaxites vůbec není rostlina, ale nějaký jiný eukaryot, třeba příbuzný hlenkám.

https://www.science.org/doi/10.1126/sciadv.aec6277

Předek Homo sapiens, neandrtálců a denisovanů z Maroka

Archeologické naleziště Thomas Quarry v Maroku vydalo několik zásadních nálezů lidských fosilií. Jejich stáří bylo nově a přesně stanoveno na 773 000 let. Anatomickými rysy kombinují znaky starších forem (jako Homo erectus) a modernější prvky typické pro pozdější hominidy. Ačkoliv jsou časově srovnatelné s nálezy druhu Homo antecessor ze Španělska, morfologicky se od nich liší, což naznačuje existenci samostatných linií v Evropě a Africe. Právě tyto marocké nálezy jsou nyní považovány za kandidáty na společného předka moderních lidí, neandrtálců a denisovanů, čímž posilují teorii o hlubokých afrických kořenech našeho druhu.

Vzhledem k tomu, že z Maroka pochází i nejstarší známá lebka Homo sapiens (lokalita Jebel Irhoud), řadí se tato země k nejzajímavějším lokalitám spojeným s vývojem lidstva.

https://www.nature.com/articles/s41586-025-09914-y#Sec1

Nově identifikovaná populace jižní Ameriky

V roce 2018 vyšla velká studie, která zkoumala řadu archaických vzorků DNA z Ameriky a na základě nich vyhodnocovala, jak probíhalo osidlování tohoto světadílu. Jedním z klíčových vzorků byl jedinec označený jako Arroyo Seco 2 z argentinské pampy, starý 7 700 let. Původně byl přiřazen k širší populaci Jižního kužele (Southern Cone).

Nyní se objevila nová a rozsáhlejší studie, která analyzovala další starověké vzorky DNA z Jižní Ameriky. Ukázalo se, že vzorek Arroyo Seco 2 je ve skutečnosti součástí hluboké a dříve nepoznané genetické linie ze střední Argentiny (především v oblasti Pampy a pohoří Córdoba). V nové studii je reprezentován vzorkem Jesus Maria, starým 8500 let

Tato nově identifikovaná genetická populace byla extrémně stabilní a přežila s minimálním přítokem genů po dobu 8 500 let, až do novověku (koloniální éry). Neoddělila se sice natolik brzy, aby byla považována za jednu z pěti primárních zakladatelských skupin Jižní Ameriky (tato klasifikace je složitější a nejednotná), ale představuje zásadní, dlouhodobě izolovanou regionální linii, která geneticky doplňuje obraz osídlení kontinentu (vedle And, Amazonie a Patagonie).

Potomky této populace lze spojovat s indiány Comechingón, kteří žili v argentinské provincii Córdoba a jejichž genetický základ tato hluboká linie s největší pravděpodobností tvořila. Vyprávění o tom, že se Comechingones lišili od ostatních indiánů svými zvyky a vzezřením (hustými vousy a zelenýma očima), jsou etnohistorické popisy zaznamenané španělskými kronikáři.

Příbuznost jihoamerických populací včetně té nově identifikované ve střední Argentině (zde jako Jesus Maria - oranžově)

Původ ugrijské jazykové rodiny

Před nedávnem jsme psali o původu celé ugrofinské jazykové rodiny. Nyní vyšla detailní studie věnující se převážně ugrijské větvi této rodiny, hlavně maďarštině.

Tato nová studie poukazuje na to, že Maďaři pochází z Uralské oblasti a jejich vznik souvisí s takzvaným Karajakupovským archeologickým horizontem, který se tu vyskytoval od 9. do 10. století. Zatímco část této populace odešla do Povolží a dále do karpatské kotliny, část tu zůstala až do 14. století.

V starším článku o původu celé ugrofinské rodině jsme uváděli, že její původ je kladen do Jakutské oblasti, odkud se před 4000 lety vydali do oblasti Altaje. Je tedy důležité poznamenat, že Karajakupovský archeologický horizont má vazby na tuto oblast, za pohoří Ural (povodí Irtyše), kde dodnes žijí Mansijci a Chantové, jejichž řeč má k maďarštině nejblíže.

Je tedy vidět, že zatímco většina ugrofinských jazyků expandovala na západ před 4000 a 3700 lety, ugrické jazyky, které se od ostatních oddělily jako první, zůstaly na východě. Migraci na západ část z nich (Maďaři) zvolila až o 3000 let později v 10. století, ale někteří (Chantové a Mansijci) zůstali na východní straně pohoří Uralu.

šíření ugrijské jazykové rodiny

https://www.cell.com/cell/fulltext/S0092-8674(25)01033-5

Lidé Džómon a Denisované

Populace Džómon (anglicky Jomon) má ve srovnání s většinou ostatních východoasijských populací výrazně méně příměsi denisovské DNA. Populace Džómon je blízce příbuzná s jednou z nejstarších populací východní Asie, kterou reprezentuje nález Tian'üanského člověka, jenž má v porovnání s lidem Džómon přibližně 10krát více denisovské DNA.

Jak je to možné? Analýza výsledků několika různých archaických DNA z východní Asie došla k závěru, že existují dvě vysvětlení:

1. Lidé příbuzní Tian'üanskému člověku se oddělili od lidu Džómon předtím, než získali příměs denisovské DNA. Populace Džómon pak získala velmi malou příměs díky jiné migraci východoasijských populací s denisovskými geny na japonské souostroví.
2. Předci Tian'üanského člověka a lidu Džómon získali stejnou malou příměs od denisovanů a poté se rozdělili. Tian'üanská populace po rozdělení získala další, výraznější příměs denisovské DNA.

Není jasné, která z obou variant má blíže pravdě. Pro první možnost hovoří to, že lidé kultury Džómon se formovali pod vlivem raných migrantů z jihu (pobřežní migrace), od nichž získali genetickou složku. Tato složka obsahovala i denisovské geny a je geneticky spřízněna s dnešním kmenem Atayal na Tchaj-wanu.

Druhá možnost se zase zdá pravděpodobnější z toho důvodu, že nejbližší příbuzní lidu Džómon byli pravěcí Tibeťané, kteří měli také velmi málo DNA od Denisovanů - jen půl procenta.

https://www.cell.com/current-biology/fulltext/S0960-9822(25)01117-0

Možné varianty vztahů východoasijských populací a denisovanů