Negrité na Taiwanu potvrzeni

Lebka stará přes 6000 let nalezená v taiwanské jeskyni Xiaoma vykazuje podobnosti s asijskou populací Negritů. Podle kostí a lebky lze stanovit, že se jednalo o dospělou ženu, která měřila pouhých 130 cm, což odpovídá velikosti Negritů v Asii. Tak další parametry lebky jsou velmi podobné této pravěké asijské populaci.

Několik domorodých kmenů na Taiwanu (potomci prvních Austronésanů, kteří začali přicházet na ostrov před 6000 lety) má ve svých legendách vzpomínky na malé tmavé lidi s kudrnatými vlasy, kteří žili na ostrově před jejich příchodem. Kmen Saisiyat je nazýval Ta'ai.

Nálezem z jeskyně Xiaome se zdá být existence Ta'ai potrvzena.

Na Taiwanu se již dříve našel úlomek lidské lebky starý 20-30 tisíc let. Je ale příliš malý na to, aby se z něj daly vyvodit nějaké závěry.

https://phys.org/news/2022-10-year-old-skull-cave-taiwan-possibly.html

https://www.iflscience.com/skull-confirms-taiwanese-legends-of-ancient-peoples-who-preceded-the-austronesians-65710

Původ Hunů a kmenový svaz Siungnů

Hledání původ Hunů a jejich etnolingvistické identity vždy vypdalo jako problém, u kterého nelze nikdy najít uspokojivou odpověď. Nové poznatky z genetických analýz poskytly informace, o kterých by se nám dříve ani nezdálo. Více informací však neznámená jasnější odpověď. Situace je stále velmi komplikovaná. 

Podle kulturních a historických souvislostí se zdálo být pravděpodobné, že Hunové pochází z kemnového svazu Siungnu, který se objevují ve třetím století př.n.l. Vytvořili mocný stát na hranici s Čínou a rychle se s ní dostali do mocenského střetu. V roce 127 BC byli poraženi a vytěsněni z Ordosu. Následoval upadek a vnitřní rozkoly. Kmenový svaz se rozpadl a jeho část (snad i jádro) se přesunula na západ, kde, jak se předpokládá, vystořila základ pro zformování Hunů a později Avarů.

Celý příběh má slabinu v tom, že Hunové po sobě nezanechali žádné jazykové pomátky, a tak nevíme jakou řečí mluvili. U vládců svazu Siungnu se předpokládá, že mluvili jazykem příbuzným para-mongolštině podobně jako kmeny Sianbei, které se nacházely blíže k čínskému státu. Jisté to však není.

Genetické analýzy hunských hrobů zcela jasně ukázaly, že evropští Hunové skutečně byli potomky Siungnů, ale cestou na západ přibrali řadu genů ze Střední Asie a východní Evropy (https://www.cell.com/current-biology/pdf/S0960-9822(22)00732-1.pdf).

Otázka jejich jazyka zůstává nezpodpovězena. Pravděpodobnost, že patřili mezi para-mongolské jazyky je vysoká, ale cestou na západ mohli přjmout jazyk jiný.

Nedávno se objevil zajímavý poznatek. Byl přečten krátký text kmene Jie ze svazu Siungnu. Jeho jazyk totiž patží mezi jenisejské. Byli tedy Siungnu a potažno Hunové také jenisejané, jak se nekteří domnívají? 

To je velmi nepravděpodobné. Kmen Jie se objevuje až ve druhém století našeho letopočtu, když vrací Siungnu jeich původné slávu. Navíc jazyk, kterým byl text zapsán se velmi podobá jazyku Pumpokol, který se jasně odlišuje od severních jenisejských jazyků, od kterých se oddělil určitě až po zlomu letopočtu a nemohl se tak uplatnit v první fázi exitence Siungnu (2. století př.n.l.), kdy došlo k migraci na západ. Cestou na západ se pochopitelně předci Hunů mohli setkat s jenisejany a začít používat jejich řeč, ale to samé se mohlo stát s celou řadou jiných jazyků a etnik. 

Kulturní výraz Hunů byl tak podobný Siungnům, že je velmi pravděpodobné, že si kromě něj uchovali i svoji řeč a ta pravděpodobně patří mezi para-mongolské jazyky podobně jako celá řada dalších nomádů útočících ze severních stepí na Čínu v tomto období.

Genetický vývoj Blízkého východu od raného neolitu

Nově analyzované vzorky starověké DNA přinesly další střípky do poznání populačního vývoje centra vzniku zemědělství. Z analýzy vyplývá několik zajímavých závěrů:

• Lidé předkaramického neolitu na Kypru mají blíže k Anatolii než k Levantě.
• Během keramického neolitu došlo k přísunu genů z Levanty do Anatolie, nemuselo nutně jít o migraci, ale o propojení obou regionů. Přesun genů byl totiž obousměrný. Geny z Levanty se pak objevují také na jižním Kavkazu.
• Zhruba před 6 tisíci lety, během chalkolitu, došlo k výraznému přísunu genů z Kavkazu do Levanty, podíl těchto genů později vzrostl až na 40%. 
• Neolitičtí lidé střední Anatolie mají příměs genů kavkazských lovců a sběračů (CHG), zatímco severozápadní Anatolie jí postrádá.
• Zemědělci severní Mezopotámie mají nejblíže zemědělcům Íránského Zargosu. Nic však nevíme o jejich předchůdcích v této oblasti.

Z těchto nových poznatků a z toho, co již víme, lze sestavit přibližný scénář vývoje na Blízkém východě.

Zemědělství vzniklo na jihu Anatolie. První zemědělci se šířili převážně na západ (předkeramický neolit), ale částečně i na jih, kde byli v kontaktu s vyspělým obyvatelstvem Levanty - tam začíná fáze B předkeramického Neolitu.

Levanta se pak stala dalším centrem vývojem. První keramická kultura Mezopotámie Halafan, má zřejmě původ právě zde. Každopádně v této době se geny z Levaty šírily na sever i na východ.

V následujím období převzali iniciativu lidé původem z Kavkazu, jejichž geny se šířily po celém Blízkém východě. Odrazem těchto změn je zřejmě kultura Samarra, která se objevuje na severu Mezpotámie. Lze spekulovat, že se jednalo o předky Churritů (jeiichž jazyk patří do kavkazské jazykové rodiny). Přibližně v této době (před 5 tisíci lety) se kavkazské geny objevují také v Řecku (přibližně 20%). Zajímavé je, že mnozí lingvisté poukazují na to, že substrátem řečtiny mohl být jazyk podobný churritštině.

https://www.science.org/doi/10.1126/science.abm4247

Lidé z Jelení jeskyně byly moderní lidé

V roce 2008 bylo v Jelení jeskyni (Red deer cave) v čínské provincii Yunnan nalezeno několik lidských lebek, které  byly označeny za archaické. Jejich stáří je relativně nedávné (18 - 11 tisíc) na to, že měly řadu rysů připomínající lebky erektů.

Nyní byla proveden analýza DNA, která přinesla velké překvapení. Mitochondriální DNA patří do linie moderních lidí (konkrétně  M9, jedné z nejstarších linií v Asii). Autosomální DNA také patří moderním lidem (i když autoři studie nevylučují, že části geneomu, který se nepodařilo rekonstruovat, by mohly pocházet ze starších nesapientních populací). Lidé z Jelení jeskyně patří k nejstarší větvi moderní populace jihovýchodní Asie a jejich nejbližší příbuzní začali v této oblasti provozovat zemědělství. 

https://doi.org/10.1016%2Fj.cub.2022.06.016

Ainština neboli ainu

Jazykem ainu na Hokaidu dnes mluví jen několik starších lidí a zdá se, že tento jazyk brzy vymře.To je škoda o to víc, že se jedná o naprosto unikátní jazyk, který lze spojovat s nejstaršími obyvateli Asii.

Původ zdokumentovaných nářečí ainu, nebo spíše větví jazykové rodiny ainu (stáří této jazykové rodiny lze srovnat se stářím slovanských jazyků) sahá do poloviny prvního tisíciletí. Tehdy se na severu ostrova Hokaido zformovala proto-ainština, která se brzy rozdělila na sachalinskou a hokaidskou větev tak, jak se jeho mluvčí rozšiřovali na ostrovy Sachalin a Hokaido.

Polovina prvního tisíciletí je právě doba, kdy se na ostrově Hokaido střetávají dvě odlišné kultury. Ze severu přichází pobřežní rybáři a lovci mořských savců, kteří vyznávají kult medvěda. Je to takzvaná Ochotská kultura, která má jasné spojitosti s dnešními Itelmeny a Čukči. Z jihu, z východního Honšů, se na Hokaido šíří Satsumonská kultura, která je pokračovatelkou mezolitické kultury Džómon ovlivněné japonským neolitem.

Ainština má řadu podobností s nivchštinou, kterou se mluví okolo ustí Amuru na asijské pevnině. Ainština s nichvštinou se vzájemně ovlivňovali, ale nemají společný původ. A protože nichština bývá spojována s čukotsko-kamčatskými jazyky (stejná skupina, která se podobá Ochotské kultuře), zdá se velmi pravděpodobné, že lidé ochotské kultury byli právě předci Nivchů. Respektive jazyk podobný proto-nivchštině byl ten, který se dostal na Hokaido v polovině prvního století a ovlivnil vznik proto-ainštiny.

Tou druhou složkou musl být jazyk, který tvořil jádro proto-ainštiny a ten evidentně pochází ze Satsumonské kultury. Odkud se tedy vzal? Jsou poze dvě možnosti, z kultury Džómon nebo z kultury Jajoi. Protože příchod kultury Jajoi naprosto přešně souhlasí se vznikem japonštiny a souvisí tedy s tímto jazykem pre-proto-ainštinu lze téměř s jistotou spojit s kulturou Džómon.

Ainština byla dříve řazena mezi altajské jazyky, kam patří korejština a japonština. Ukázalo se však, že patří spíše mezi širokou nadrodinu austrických jazyků (https://www.academia.edu/6158955). To je velmi zajímavé a poměrně přesvědčivé tvrzení. Podívejme se, jak by se mohlo zrcadlit v prehistorii východní Asie.

Kutura Džómon se v Japonsku objevuje před 16 tisíci lety spolu s první keramikou. Od té doby je Japonsko izolované až do příchodu prvních zemědělců mluvících proto-japonštinou. Je tedy velmi pravděpodobné, že odtržení pre-proto-ainštiny od austrické nadrodiny souvisí s příchodem kultury Džómon a první keramiky do Japonska. Protože se v té době karamika rozšířila po celé východní Asii od provincie Hunan na jihu až po dolní povodí Amuru na severu, je velmi pravděpodobné, že rozpad austrické nadrodiny souvisí právě s touto technologickou inovací. Lingvistické souvislosti lze tedy vystopovat až do doby před 16-18 tisíci lety.

https://www.academia.edu/38388622/Ainu_AustricJLR2009_pdf?email_work_card=view-paper

Záhadný jazyk kusunda

Jazykem kusunda se mluví v Nepálu. Je to umírající jazyk, protože rodilí mluvčí, původem lovci a sběrači nepálských pralesů, už tento jazyk neučí své deti.

V posledních letech se podařilo shromáždit nová data o tomto jazyce a proběhlo několik pokusů o jeho klasfikaci. Slovní zásoba se zcela vymyká všem jazykům jihovýchodní Asie. Nepatří mezi indoevropské, sinotibetské ani austroasijské jazyky.

Nejlákavější vypadá hypotéza o příbuznosti se sinotibetskými jazyky, ale u vetšiny podobných slov se zřejme jedná o výpujčky a tato teorie byla silně kritizována.

Kromě slovní zásoby má kusundu ješte řadu dalších neobvyklých vlastností. Obsahuje například uvulární souhlásky, které se vyskytují pouze na Kavkazu, na severovýchodě Severní Ameriky a také v arabštině. To by molo nahrávat souvislosti s dené-kavkazskou nadrodinou, ale nelze se opírat pouze o jednu skupinu hlásek.

Zajímavejší je práce, která našla podobnosti mezi jazykem kusunda a indo-pacifickou jazykovou rodinou. Nejvýraznejší podobnosti jsou u osobních a přivlastňovacích zájmen s andamanským jazykem juwoi.

Je taková souvislost vůbec možná? 

Původ Andamanců byl důkladně zkoumán genetiky. Podle jejich analýzy byly Andamnské ostrovy osídleny na vrcholu doby ledové (před 20 tisíci lety), kdy byly spojeny s pevninou. To je přibližně také doba, kdy se předci Andamanců oddělili od obyvatel dnešního Myanmaru. Mitochondriální DNA  napovídá, že existuje příbuznost mezi obyvateli Nepálu, severovýchodní Indie, Myanamaru a původními obyvateli Malajského poloostrova. Tato příbuznost má původ v ústupu původních obyvatel jihovýchodního Tibetu na jih během vrcholu doby ledové. Podobně jsou na tom i Andamnci, jejich mitochondriální DNA vypovídá o příbuznosti s nepálským kmenem Tharu a celou oblastí severovýchodní Indie (genetickou analýzu kmene Kusunda neznáme, ale Tharu, přestože mluví indoevrsopkým jazykem, mají ve svých genech dost z původnéch obyvatel Nepálu, kterými jsou velmi pravděpodobně Kunsunda, což je patré i na jejich jazykovém substrátu jazyka tharu).

Původ Andamanců, Kusunda a také Tharu je tedy společný a je třeba ho hledat v ústupu původních jihovýchodních tibeťanů před vrcholem doby ledové na jih do nížin severovýchodní Indie, Myanmaru a Nepálu. Zatímco kmeny Tharu přijali indoevropský jazyk (ale stále lze u nich identifikovat některá původní neindoevropská slova) Andamanci a Kusunda si uchovali svůj původní jazyk, jehož podobnost je rozpoznatelná i po neuvěřitelných 20 tisíci letech.

Pro zajímavost ještě dodojme, že v nedostupných místech ohybu Brahmaputry žijí kmeny mluvící jazyky Sinagic, které také, podobně jako Tharu, mají řadu slov neznámého původu, která nezapadají do jazyké rodiny, do které jsou řazany. Siangic na rozdíl do Tahru patří do sinotibetské jazykové rodiny, ale někteří lingvisté je považují za zcela samostatnou rodinu. Bylo by zajímavé provést jejich srovnání s jazyky kusunda a andamanskými jazyky.

Nález Denisovana v jihovýchodní Asii

Denisované byli poprvé popsáni v roce 2010 podle mitochondtiální DNA z článku prstu nalezeného v altajské jaskyni Denisova. Od té doby bylo na Sibiři nalezeno několik jejich zubů. V letch 2018-2019 pak byla popsána celá spodní čelist patřící denisovanovi. Tento nález pochází ze severovýchodu tibetské náhorní plošiny.

Nejvíce denisovanské krve dnes koluje překvapivě mezi Papuánci, kteří žijí tisíce kilometrů jižně od popsaných nálezů denisovanů. Proto se předpokládalo, že denisované nežili jen na Sibiři a v Tibetu, ale také jižněji v pralesích jižní a jihovýchdoní Asie. To se nyní se konečně potvrdilo nálezem zubů denisovanů v jeskyni v severním Laosu. Jejich stáří je přibližně 160-130 tisíc let.

Více zde: https://www.nature.com/articles/s41467-022-29923-z

Zajímavé je, že Papuánci mají dvě různé genetické příměsi od dvou různých populací denisovanů. Východoasiaté mají také dvě různé příměsi, jendu sdílejí s Papuánci, ale druhá patří ještě zcela jiní populaci denisovanů. Včetně té sibiřské existovaly tedy celkem 4 různé populace denisovanů, které se různě mísily s různými populacemi moderních lidí, jak je vidět na obrázku:

Více zde: https://www.pnas.org/doi/10.1073/pnas.2020803118