Lebky z řecké jeskyně Apidima nepatřili moderním lidem ale anteneandrtálcům

Lebky nalezené v řecké jeskyni Apidima nepatřili moderním lidem, jak vyplývalo z práce zvěřejněné v roce 2019 (psali jsme o tome zde).

Podle novější práce z roku 2020 to vypadá spíše na podobnost s ostatními před-neandrtálskými (anteneanderthalensis) lebkami v Evropě a na Blízkém východě. Do rodiny "antenandrtálců" tady patří: španělské nálezy ze Sima de los Huesos (stáří 500-400 tisíc let), anglická lebka Swanscombe (stáří 400 tisíc let), a francouzké nálezy Lazaret a Biache-Saint-Vaast staré přibližně 170 tisíc let, tedy podobně jako lebky z Apidima.

https://www.sciencedirect.com/science/article/abs/pii/S0003552119300974?via%3Dihub

Lebka Omo je starší než se soudilo - 233 tisíc let

Slavná lebka Omo, která byla po dlouho dobu několik desítek let považována za nejstarší lebku Homo sapiens na světě je ještě o něco starší. Nová důkladnější analýza místa nálezu a nové datování vulkanických událostí stanovily nové minimální stáří na 233 +/-22 let. Předchozí datování udávalo stáří okolo 197 tisíci let.

Tato změn však nepomůže k návratu na první místo nejstarší lidské lebky. To stále drží Jebel-Irhoud-1 z Maroka stará 286 tisíc let.

https://www.nature.com/articles/s41586-021-04275-8

Lusitánština - klíč k pochopení šíření indoevropských jazyků.

Lusitánština je jazyk, kterým se mluvilo na severu dnešního Portugalska a v dnešní španělské Galicii v prvním tisíciletí před naším letopočtem. Po obsazení oblasti Římany rychle zanikla. Lusitánština bývá řazena mezi keltské jazyky, i když se od keltských jazyků v mnohém odlišuje (například přítomností hlásky "P"). Novější výzkumy poukazují na to, že lusitánština má ke keltským jazykům stejně daleko jako k latinským. Nejde ovšem o směs keltského a latinského jazyka, lusitánština má blízko k hypotetické proto-italo-keltštině. Ale nejen to. Jak upozorňuje Václav Blažek ve své vynikající analýze, lusitánština si zachovala řadu indoevropských archaismů, které lze najít v germánských či slovanských jazycích. Podle Blažka je lusitánština součástí samostatné větve indoevropských jazyků podobně jako větev germánská, balto-slovanská, či italo-keltská. K italo-keltské má ale zřejmě nejblíže.

Abychom zjistili, proč je tomu tak, je třeba se podívat do kulturní prehistorie Evropy. Před necelými 5000 lety se z dnešní severní Ukrajiny velmi rychle rozšířila po celé severní Evropě Kultura se šňůrovou keramikou. Tato kultura je obecně považována za zdroj severních indoevropských jazyků. Z potomků této kultury vzešli mluvčí zmiňovaných jazykových větví: Italo-keltové na západě, Germáni na severu a Balto-slované na východě.

Expanze Kultury se šňůrovou keramikou do severní Evropy

Od Italo-keltů na západě se brzy oddělili Italikové, kteří se před 4500 lety dostali z jižního Německa a Švýcarska do severní Itálie. Tam se v této době objevuje kultura Polado, kterou lze považovat za předky Italiků. Italo-keltští předci tedy žili v dnešním jižním Německu a Švýcarsku před 5000 - 4500 lety. Jak se ale raní indoevropané dostali na Pyrenejský poloostrov. O žádné migraci podobné té italo-keltské nevíme.

Víme ale, že přibližně z pravlasti Italo-keltů (Německa a Švýcarska) migrovali raní indoevropané na západ přes moře až k anglickému Stonehenge. Tam byl nalezen hrob velmi bohatého bojovníka (označovaný jako král), který podle analýzy zubní skloviny pocházel z jižního Německa či Švýcarska podobně jako předci Italo-keltů.

Migrace před 4500 lety

Pokud tito indoevropané, příbuzní italo-keltům, oblast ovládli centrum Anglie tak, jako severní Itálii, čemuž bohatý hrob válečníka napovídá, není divu, že se pak v následujícím období Kultury zvoncových pohárů v oblasti severní Francie a Británie hráli hlavní roli. To ostatně napovídá analýza jejich DNA. Lidé Kultury zvoncových pohárů z Británie měli velké množství stepní komponenty stejně jako lidé Kultury se šňůrovou keramikou.

Kultura zvoncových pohárů se před 4000 lety rozpadla na řadu místních kultur, ale před přibližně 3300 lety došlo opět k rozvoji dálkového obchodu a kulturního sjednocení velkých oblastí. Tentokrát se to týkalo atlantského pobřeží od severního Portugalska přes Normandii až po Dánsko.

Atlantská doba bronzová propojila Portugalsko, Normandii a Anglii

Centrální roli takzvané Atlantské doby bronzové hrála právě jižní Anglie a výrazně do ní bylo zapojeno také severní Portugalsko. Oblasti Pyrenejského poloostrova, které byly zapojeny do Atlantské doby bronzové, jsou přesně ty, kde se hned po jejím skončení objevují nápisy v lusitánštině.

Výskyt nápisů v Lusitánštine

Atlantská doba bronzová je kultura, která spojuje severozápadní část Iberského poloostrova s ranými indoevropany a je tedy logicky horkým kandidátem na zdroj staré větve indoevropského jazyka - lusitánštiny. Mohlo se pochopitelně stát, že indoevropané přišli na Pyrenejský poloostrov kratší cestou po zemi přes Francii. O tom ale nemáme žádné doklady a dokud se neobjeví, je námořní trasa přes Anglii logičtějším vysvětlením.

Závěrem lze tedy říci, že před necelými 5000 tisíci lety se ranné indoevropské kmeny rozšřily v západní Evropě a z tohoto rozdělení vzešly minimálně tři dochované jazykové větve, italo-keltská, germánská a lusitánská. 

Italo-keltové se brzy rozdělili na Italiky, kteří se vydali na jih do Itálie (kultura Polada), a předky Keltů, kteří zůstali v jižním Německu.

Předci Germánů žili zřejmě na severu Německa, či na Jutském poloostrově.

Předci Lusitánců byli ti, kteří se dostali nejdále na západ - až do Anglie a později, v době bronzové, jejich potomci ovládli celé evropské pobřeží Atlantiku,

Transeurasijská jazyková rodina

Poslední dobou se objevilo několik zajímavých prací, které objasňují, jak to bylo s vývojem transeuroasijké jazykové rodiny. Shodují se v tom, že původ této jazykové rodiny lze hledat v povodí řeky Liao a expanzi jednotlivých skupin jazyků lze spojovat s rozšířením zemědělství založeném na pěstování prosa.

Domestikace prosa a následná populační exploze v 7 až 5 tisíciletí př. n. l. znamenala rozdělení transeuroasijké jazykové rodiny na severní altajské jazyky a jižní japonsko-korejské.

Altajské jazyky (mongolské, turkické a tunguské) migrovaly na sever před zhruba 7 tisíci lety, zatímco korejské a japonské jazyky mají původ v expanzi na jih, na polostrov Liaodong a Shandong, před přibližně 5 a půl tisíci lety. 

Počátkem doby bronzové je zaznamenán vliv ze Střední Asie, který je patrný na turkických a mongolských jazycích. Před 3300 lety migrovali zemědělci z oblasti Liaodong a Shandong do Koreje a místní zemědělství založené na prosu doplnili o rýži, pšenici a ječmen. 

V prvním tisíciletí př. n. l. pak přichází do Japonska první zemědělci kultury Jajoi, kteří mluvili proto-japonštinou.

https://www.nature.com/articles/s41586-021-04108-8

Nostratické jazyky, geny a archeologie

Skupina jazykových rodin, která bývá označována jako nostratické, obsahuje velkou většinu jazyků, jimiž se mluví v severní části Euroasie. Příbuznost mezi jejími členy je stále předmětem výzkumů, ale i sporů. Pokud tuto hypotézu přijmeme, je třeba hledat původ a vývoj této nadrodiny. Ten bývá často spojován s počátkem zemědělství, což je velmi zjednodušující zkratka ignorující veškerý paleolingvistický výzkum. Pojďme se tady podívat, jaké jsou jiné možnosti jejího původu.

Základní jádro nostratických jazyků tvoří jazykové rodiny indoevropská, uralská (nebo obecněji uralsko-jukagirská), altajské jazyky (nověji transeuroasijské), eskymo-aleutská, čukotsko-kamčatská a východsibiřský jazyk nivchština. Původ indoevropské jazykové rodiny je dnes díky intezivnímu výzkumu lingvistů, genetiků a archeologů zcela jasný. Proto-indoevropštinou mluvili lidé kultury Stredny Stog a Khvalynsk na dnešní Ukrajině a v Rusku před 7 000-5 500 lety. První odštěpenou větví před 6 000 lety byly dnes již vymřelé anatolské jazyky. Jádro proto-indoevropštiny pak přejala o něco východnější Jámová kultura (před 5 300–4 600 lety).

Odkud se vzali lidé kultury Stredny Stog a Khvalynsk? Jejich geny jsou tvořeny směsí dvou různých populací: kavkazských lovců a sběračů a východevropských lovců a sběračů. Stejně tak raná proto-indoevropština je podle lingvistů tvořena jazykem příbuzným proto-uralštině se silným vlivem severokavkazských jazyků (1). Právě severokavkazské jazyky jsou spojovány s expanzí zemědělství do Evropy. Není tedy pochyb o tom, kterou genetickou komponentu lze spojit s kterým jazykem. Současně také vidíme, že proto-indoevropština se zformovala v průběhu 5. tisíciletí př. n. l. z jazyka, který byl blízký proto-uralštině. Samotné stáří proto-uralštiny není tak přesně stanoveno, ale zhruba někdy v 5. tisíciletí př. n. l. už mohla existovat zřejmě severovýchodně od Ukrajiny.

Situace v západní Eurasii před 6 500 lety

Podívejme se blíže na uralskou jazykovou rodinu. Ta je velmi zajímavá tím, že bývá spojována s celou řadou dalších jazykových rodin ze severní Sibiře do uralsko-sibiřské rodiny. Do této skupiny patří již zmíněné jukagirské, eskymácko-aleutské a čukotsko-kamčastské jazyky. Někdy se celá skupina nazývá paleosibiřské jazyky. Nejtěsnější vazba se zdá být s jukagirskými jazyky, které mají k uralským geograficky nejblíže. Společný původ celé této skupiny je odhadován na téměř 10 000 let.

Další zajímavá skupina jazyků jsou nivchština, čukotsko-kamčatské jazyky (ty jsou obě řazeny také mezi paleosibiřské jazyky) a algonkinsko-wakašské jazyky severoamerických indiánů. Mnoho lingvistů poukazuje na podobnosti mezi těmito třemi skupinami. Problém algonkinsko-wakašské rodiny je, že jsou zřejmě mixem původních amerindiánských jazyků s nově příchozími nostratickými (či pod jejich silným vlivem). Jejich příbuznost s nostratickými jazyky je zpochybňována, protože není tak výrazná. Také nivchština byla velmi silně ovlivněna a to japonskou ainštinou, ale nostratický původ či vliv je u ní výraznější než u algonkinsko-wakašských jazyků. Je ale zřejmé, že všechny tyto 3 jazykové rodiny mají společný původ na východě Sibiře.

Co na to všechno říká genetika? Jak již bylo uvedeno, uralská komponenta indoevropského proto-jazyka je spojována s východoevropskými lovci a sběrači (EHG). Jejich původ genetici stanovili do doby před zhruba 10 000 lety, kdy starověcí severní euroasiaté ze západní Sibiře migrovali na západ a promíchávali se z místními evropskými lovci. EHG jsou tvořeni z 25 % z evropských lovců a ze 75 % ze starověkých severních euroasiatů ANE. Vidíme, že to je velmi podobné vztahu mezi indoevropskými a uralskými jazyky, který odhalili lingvisté. Lidé proto-uralsko-sibiřského jazyka jsou zcela jistě lidé s genetickým profilem ANE. Z bajkalské oblasti se přesouvali na západ a postupně se od nich oddělovaly jednotlivé skupiny, které se vydávaly na sever. Přesun na východ v době kolem 10 000 př. n. l. není tak dobře geneticky zmapován. Existuje vzorek archaické DNA Dzyhlinda-1, starý 8 500 let, který se velmi podobá dnešním Čukčům, Itelmenům a Eskymákům, ale ještě se nachází nedaleko Bajkalu (2). Také známe několik genetických haploskupin, které ukazují na přesun genů v této době od Bajkalu na východ. Například haploskupina X2a je rozšířená právě mezi Algonkiny a její původ je ve střední Sibiři či Střední Asii zhruba před 14 000 lety. 

Podívejme se na archeologické nálezy, které mohou expanzi Uralo-sibiřanů stanovit ještě přesněji. Původ lidu s genetickým profilem ANE sahá až do lovcům mamutů kultury Mal'ta–Buret' (před 24 000 - 15 000 lety) na horní Angaře, západně od Bajkalu. Tito lovci postupně osídlili celou západní Sibiř. Přibližně před 13 000 lety potomci těchto lidí v oblasti Bajkalu začali vyrábět keramické nádoby (3). Tou dobou lze již mluvit o Proto-uralo-sibiřanech. Přibližně před 8 000 - 7 000 lety se keramika, podobná té od Bajkalu, objevuje dále na západ, u řeky Volhy, jako kultura Elšanka. Její výrobci mluvili bezpochyby proto-indo-uralským jazykem. Genetické analýzy odhalily, že EHG (tedy Uralo-sibiřané) v mnoha vlnách pronikají do západní Evropy a dostávají se velmi brzy až do Norska. Známá kultura hřebenové keramiky, která vzkvétala na celém severu východní Evropy od doby před 6000 lety, byla tvořena převážně východoevropskými lovci s profilem ANE. Ti bezpochyby mluvili indo-uralským jazykem, avšak lidé mluvící současnými uralskými jazyky v této oblasti (finsko-permskými) přišli až později.

Co se týká sibiřské archeologie, příchod paleosibiřské populace (Proto-čukotko-kamčatů, Nivchů a Eskymáků) by šel nejlépe přiřadit k mezolitické kultuře Sumnagin v Jakutsku, která se v oblasti nacházela zhruba před 10 000 - 6 000 lety. Není však doložen její přesun na americký kontinent a tedy spojitost s algonkinskými indiány.

Altajské (transeuroasijské) jazyky mají původ před přibližně 7 000 lety v údolí řeky Liao a jsou spojovány s neolitickými kulturami Xinle (5 500 – 4 800 př. n. l.) či Hongshan (4 700 - 2 900 př. n. l.), které v této oblasti domestikovaly proso (4). Jejich spojitost s ostatními nostratickými jazyky může souviset také s expanzí na východ z bajkalské oblasti době před 10 000 lety, není však nijak kulturně ani geneticky doložena.

Situace v Euarasii před 10 000 lety

K nostratickým jazykům bývají řazeny také afroasijské a drávidské jazyky. Pokud k nim skutečně patřily, k jejich oddělení došlo dříve než u ostatních jazyků. Afroasijské jazyky pochází velmi pravděpodobně z Levanty a jsou spojovány s kulturou Natúfien (před 13 000 až 10 000 lety). Drávidské jazyky jsou pak spojovány a neolitickými kulturami povodí Indu a jejich původ lze hledat ve východní oblasti Íránské vysočiny. 

Tyto dvě kultury a oblasti může se západosibiřskými lovci mamutů spojovat středosibiřská kultura Tutkaulian z doby před 20 000 - 13 000 lety (5). Tato kultura se vzájemně ovlivňovala s levantským Natúfienem a kulturou Zarzian v Íránu. Otázkou je, jakým směrem se lidé a myšlenky pohybovaly. Jako odpověď může opět posloužit genetika. Genetický profil ANE ze západní Sibiře je zaznamenán u lidí íránského neolitu (stáří vzorku 8 500 let) a také u kavkazských lovců a sběračů v Gruzii (stáří 13 000 let), chybí však u lidí Natúfienu. Zato se u potomků Natúfienu v severní Africe objevuje nám už známá haploskupina X2a původem ze střední Sibiře, která má překvapivě nejbližší příbuzné v Severní Americe mezi algonkinskými indiány. Kromě této haploskupiny jsou to ještě například haploskupina W, rozšířená hlavně v západní Evropě a jižní Asii, ale také v severní Africe a ve východní Sibiři.               

Situace v Euarasii před zhruba 15 000 lety

Největší záhadou z celé nostratické jazykové nadrodiny jsou kartvelské jazyky. Jejich problém spočívá v tom, že byly ovlivněny celou řadou jazyků z jiných nadrodin, ale také ze svojí nostratické nadrodiny. Třeba ranou indoevropštinou. Zdá se však, že jejich primární původ je podobný jako u drávidských a afroasijských jazyků, a leží hluboko v mezolitu před více než 13 000 lety.

Nejstarší stopy hominida

Zkamenělé stopy lidí u řecké pláže Trachilos jsou o něco starší než se dříve soudilo. Původně bylo jejich stáří odhadováno na 5,75 miliónu let. Nyní bylo stáří upřesněno po mocí tří různých datovacích metod na 6 miliónů let.

https://www.nature.com/articles/s41598-021-98618-0

Kdo mohl takové stopy po sobě zanechat? Pokud to byl hominid (vpodstatě ani jiné vysvětlení neexistuje), nejlogičtější volba padá na druh Graecopithecus freybergi, jehož jediný nález pochází z Řecka z doby před 7,2 milióny lety. Bohužel známe pouze jeho spodní čelist, takže nevíme nic o jeho pohybových schopnostech a případné bipedii. Jeho zuby jsou více podobné lidským než šimpanzím. To ovšem neznamená, že byl přímým předkem člověka. Podobné zuby se mohou vyvinout nezávisle vícekrát. Jejich tvar je závislý na typu potravy a jejím zpracování.

Dené-kavkazská jazyková rodina

Na počátku 21. století se výrazně zdokonalila analýza DNA z ostatků starých tisíce let, takže se objevily zcela nové vědecké obory, které naprosto zásadním způsobem upřesnily naše představy o změnách a pohybech pravěkých populací. Je třeba dodat, že této vědecké revoluci (propojení genetiky a archeologie) předcházela jiná revoluce, o něco méně exaktní a neprávem opomíjená. Ta spojovala archeologii a srovnávací lingvistiku a dosáhla podobných (ne-li větších) úspěchů jako později "genetická revoluce", jen nebudí takovou důvěru. Většina lingvistických teorií o pohybech různých kultur byla potvrzena genetickými analýzami.

Dnes už máme nepřeberné množství informací z obou oborů, které mohou přinést pozoruhodné informace z dějin lidstva, pokud jsou správně interpretovány. Podívejme se na jednu z nejzajímavějších událostí Evropské prehistorie: neolitickou revoluci. Dnes už víme, že za příchodem prvních zemědělců do Evropy (před necelými 9 tisíci lety) nebylo rozšíření indoevropských jazyků. Ty se do Evropy dostaly až později koncem eneolitu. Na etnicitě a jazyku prvních zemědělců se vědci stále neshodnou, nicméně celkem důvěryhodné teorie existují.

Podívejme se podrobně na celou situaci. Začneme v Africe, kde je situace nejpřehlednější. Pastevci a zemědělci se začali šířit z dolního Nilu před 8 tisíci lety (1). Rychle se dostali na jih až do Etiopie, na jihozápad k Čadskému jezeru a na západ až k Maroku. Stejně tak lze vidět rozpad Afroasijské jazykové rodiny na jižní kušitské jazyky, jihozápadní čadské a západní berberské. Egyptština zůstala na dolním Nilu a na východ, do Mezopotámie, se vydali předci Semitů. Stáří oddělení těchto jazykových rodin odpovídá přibližně době expanze pastevců z údolí Nilu a je velmi dobře doloženo genetickou analýzou u příslušníků čadské větve (2). Semitské jazyky jsou také doloženy v nejstarších záznamech Mezopotámie (3). 

Expanze afroasijských jazyků spojená s šířením zemědělství, hlavně pastevectví. Verze podle V. Blažka, který zvažuje přesun Kušitů přes Arabský poloostrov a ne údolím Nilu.

V Anatolii to však bylo jinak, tam je nejstarším zaznamenaným jazykem kromě indoevropské chetitštiny také churritština. Churritštna je jazyk, který bývá řazen mezi severovýchodokavkazské jazyky (4). Slovní podobnost je zřejmá, ale někteří lingvisté takové spojení odmítají kvůli několika gramatickým odlišnostem. Právě severovýchodokavkazské jazyky nebo ještě obecněji severokavkazské jazyky bývají spojovány s expanzí zemědělců z Anatolie do Evropy. Zemědělská terminologie v indoevropských jazycích (logicky přejatá od prvních zemědělců) je podobná té ze severokavkazské rodiny. Obě jazykové rodiny ji však mohli přijmout z cizího zdroje. Ovšem severokavkazská rodina má řadu paralel (kromě zemědělských termínů) také s baskičtinou a jejich nebližším spojením se zdá být právě expanze zemědělců (5, 6).

Expanze zemědělců z jižní Anatolie před 10 tisíci lety.

Navíc genetika potvrdila spojitost mezi prvními zemědělci v Evropě a současnými obyvateli Kavkazu (7). Zdá se tedy, že první zemědělci v Anatolii mluvili jakýmsi severokavkazsko-baskickým jazykem.

Lingvisté ale k této skupině připojují další skupiny jazyků a to jenisejské a burušaskí, které se nachází v Asii. Jejich odlišnost od severokavkazských lze přirovnat k baskičtině, takže je velmi pravděpodobné, že se do střední Asie rozšířily také s prvními zemědělci před 9 tisíci lety (8, 9). Vypadá to tedy, že anatolští zemědělci mluvili jakýmsi baskicko-severokavkazským-burušo-jenisejským jazykem, který se rozdělil na minimálně tyto 4 větve před necelými 10 tisíci lety. 

Tato skupina jazyků patří mezi dené-kavkazské jazyky, kam se řadí ještě sinotibetské jazyky a na-dené jazyky v Severní Americe. Původ sinotibetských jazyků leží někde na horním toku Chuang-che před téměř 7 tisíci lety (10), ale s expanzí zemědělců z Anatolie docela určitě nesouvisí, protože tou dobou ještě není pšenice (nejvýraznější plodina anatolských zemědělců) doložena ani v Turkmenistánu, tam se objevuje až o tisíc let později (11).

Zemědělské plodiny a zvířata domestikovaná v Anatolii se do Číny dostaly až mnohem později, kdy už místní zemědělství a neolitická revoluce spojované se sinotibetskými jazyky vzkvétaly. Spojitost mezi sinotibesko-na-dené a anatolskou větví dené-kavkazské jazykové nadrodiny musí být tedy ještě starší, než expanze zemědělců z Anatolie.

V tomto směru nám může pomoci opět genetika, která dobře zanalyzovala pohyb obyvatel v jihovýchodní Evropě a na Blízkém východě v průběhu posledních 20 tisíc let. Víme, že po konci doby ledové byla Anatolie osídlena stejnou populací jako Levanta a Íránská vysočina, ale od doby před 19 tisíci lety je zaznamenán přísun nových obyvatel z jihovýchodní Evropy (z Balkánu). Pozdější anatolští zemědělci jsou pak populace vzniklá míšením blízkovýchodních obyvatel právě s těmito balkánskými imigranty. To koresponduje také s archeologií (12), protože v této době se v západní Anatolii objevuje evropský epigravettien, který proniká až do východní Evropy k Volze a na Kavkaz.

Přesun populací mezi Evropou a Malou Asií v mezolitu

S epigravettienem lze také spojit haploskupinu chromozomu Y R1b. Její nejstarší vzorek pochází ze severovýchodní Itálie z místního epigravettienu a je starý 14 tisíc let (13). Nejstarší větve této haploskupiny se rychle rozšířily na Kavkaz a do jižní Anatolie, do severovýchodní Evropy a do střední Asie a západní Sibiře. Velmi podobně jako epigravettien sám jen vždy o něco dále. Dostaly se skoro přesně do míst, kde poději předpokládáme hlavní větve dochovaných dené-kavkazských jazyků.

Šíření epigravettienu doprovázené pozdějšími nálezy haploskupiny R1b chromozomu Y v místech výskytu jazyků nadrodiny dené-kavkazských jazyků

Podívejme se ještě na jazyky na-dené. Ty se podle všech indicií dostaly do Severní Ameriky spolu s kulturou Syalakh z východní Sibiře před 5 tisíci lety. Tuto kulturu vytvořili migranti z transbajkalské oblasti v 5. tisíciletí př. n. l. Genetická analýza vypovídá pouze o příměsi asi 20% DNA, kterou získali Atabaskové (jen část na-dené) o tisíc let později od předků aleutských Eskymáků. Jinak se na-dené neliší od ostatních amerických indiánů (13).

O sino-tiběťanech máme ještě méně informací. Víme jen, že tyto jazyky začaly expandovat z horního povodí Chuang-che před 6 tisíci lety (14). Předchozí pohyb archeologických kultur nebo genů není pro severní Čínu příliš známý. Musíme se tady spokojit se studií mezolitu Střední Asie, která konstatovala, že pohyb lidí a technologií v této oblasti v době okolo 10 tisíc př. n. l. byl tak rychlý, že ho nelze spolehlivě zmapovat (15).

Pokud tedy existuje spojení mezi východní skupinou (sinotibetské jazyky a jazyky na-dené, případně jenisejštinou) a západními anatolsko-neolitickými jazyky, lze pouze předpokládat nejpravděpodobnější scénář - pohyb populace pocházející z epigravettienu jihovýchodní Evropy směrem na východ až do transbajkalské oblasti a dále na jih až k horní Chuang-che, někdy před, a nebo kolem 10 tisíc př. n. l. Tento pohyb zanechal genetické stopy v podobě haploskupiny R1b chromozomu Y.

Problém jenisejských jazyků

Zdokumentované jenisejské jazyky mají původ v 1. tisíciletí př. n. l. východně od Bajkalu. Jedná se zřejmě o pouhou odnož kdysi větší skupiny, která byla (podle názvů řek) zřejmě rozšířena po celé severovýchodní Sibiři a cis-bajkalské oblasti. Otázkou zůstává, jestli je proto-jenisejština bližší proto-na-dené a Jenisejané pochází více ze Sibiře (jak tvrdí E. Vajda). Nebo má jenisejština blíže jazyku burušaskí a Jenisejané byli původně zemědělci, kteří se přesunem do tajgy stali lovci a sběrači? Podle této studie to vypadá, že druhá možnost je správně. Možné je také to, že proto-jenisejština vznikla smícháním obou větví. Tím pádem by oba názory byly pravdivé.

Dené-kavkazské jazyky

Z předchozího vyprávění to vypadá, že dené-kavkazské jazyky (pokud kdy jejich společný předek existoval) pochází z východní Evropy z počátku mezolitu a dobu jejich rozšíření lze odhadnout na 15-10 tisíc let.

Většinou se ale uvádí jiná teorie. Ta klade původ do jižní Sibiře, odkud se na konci doby ledové rozšířily na západ. Pokud tomu skutečně tak bylo, příchod do Anatolie by mohl souviset s kulturou Trialeti ze severozápadní Anatolie a Kavkazu, což není úplně místo, kde začalo zemědělství. Také časový horizont 20 tisíc let se zdá být příliš velký na zanechání stop v podobnosti příbuzných jazyků.

Zajímavost

Kultura Botai ze severního Kazachstánu jako první na světě domestikovala koně (o tisíc let dříve než Indoevropané). Avšak lidé této kultury mají geneticky blízko k indiánům na-dené a Jenisejanům. V. Blažek se domnívá, že indoevropské slovo pro koně *H1ek̂u̯os pochází právě od této kultury a z proto-jenisejského jazyka.