Nostratické jazyky, geny a archeologie

Skupina jazykových rodin, která bývá označována jako nostratické, obsahuje velkou většinu jazyků, jimiž se mluví v severní části Euroasie. Příbuznost mezi jejími členy je stále předmětem výzkumů, ale i sporů. Pokud tuto hypotézu přijmeme, je třeba hledat původ a vývoj této nadrodiny. Ten bývá často spojován s počátkem zemědělství, což je velmi zjednodušující zkratka ignorující veškerý paleolingvistický výzkum. Pojďme se tady podívat, jaké jsou jiné možnosti jejího původu.

Základní jádro nostratických jazyků tvoří jazykové rodiny indoevropská, uralská (nebo obecněji uralsko-jukagirská), altajské jazyky (nověji transeuroasijské), eskymo-aleutská, čukotsko-kamčatská a východsibiřský jazyk nivchština. Původ indoevropské jazykové rodiny je dnes díky intezivnímu výzkumu lingvistů, genetiků a archeologů zcela jasný. Proto-indoevropštinou mluvili lidé kultury Stredny Stog a Khvalynsk na dnešní Ukrajině a v Rusku před 7 000-5 500 lety. První odštěpenou větví před 6 000 lety byly dnes již vymřelé anatolské jazyky. Jádro proto-indoevropštiny pak přejala o něco východnější Jámová kultura (před 5 300–4 600 lety).

Odkud se vzali lidé kultury Stredny Stog a Khvalynsk? Jejich geny jsou tvořeny směsí dvou různých populací: kavkazských lovců a sběračů a východevropských lovců a sběračů. Stejně tak raná proto-indoevropština je podle lingvistů tvořena jazykem příbuzným proto-uralštině se silným vlivem severokavkazských jazyků (1). Právě severokavkazské jazyky jsou spojovány s expanzí zemědělství do Evropy. Není tedy pochyb o tom, kterou genetickou komponentu lze spojit s kterým jazykem. Současně také vidíme, že proto-indoevropština se zformovala v průběhu 5. tisíciletí př. n. l. z jazyka, který byl blízký proto-uralštině. Samotné stáří proto-uralštiny není tak přesně stanoveno, ale zhruba někdy v 5. tisíciletí př. n. l. už mohla existovat zřejmě severovýchodně od Ukrajiny.

Situace v západní Eurasii před 6 500 lety

Podívejme se blíže na uralskou jazykovou rodinu. Ta je velmi zajímavá tím, že bývá spojována s celou řadou dalších jazykových rodin ze severní Sibiře do uralsko-sibiřské rodiny. Do této skupiny patří již zmíněné jukagirské, eskymácko-aleutské a čukotsko-kamčastské jazyky. Někdy se celá skupina nazývá paleosibiřské jazyky. Nejtěsnější vazba se zdá být s jukagirskými jazyky, které mají k uralským geograficky nejblíže. Společný původ celé této skupiny je odhadován na téměř 10 000 let.

Další zajímavá skupina jazyků jsou nivchština, čukotsko-kamčatské jazyky (ty jsou obě řazeny také mezi paleosibiřské jazyky) a algonkinsko-wakašské jazyky severoamerických indiánů. Mnoho lingvistů poukazuje na podobnosti mezi těmito třemi skupinami. Problém algonkinsko-wakašské rodiny je, že jsou zřejmě mixem původních amerindiánských jazyků s nově příchozími nostratickými (či pod jejich silným vlivem). Jejich příbuznost s nostratickými jazyky je zpochybňována, protože není tak výrazná. Také nivchština byla velmi silně ovlivněna a to japonskou ainštinou, ale nostratický původ či vliv je u ní výraznější než u algonkinsko-wakašských jazyků. Je ale zřejmé, že všechny tyto 3 jazykové rodiny mají společný původ na východě Sibiře.

Co na to všechno říká genetika? Jak již bylo uvedeno, uralská komponenta indoevropského proto-jazyka je spojována s východoevropskými lovci a sběrači (EHG). Jejich původ genetici stanovili do doby před zhruba 10 000 lety, kdy starověcí severní euroasiaté ze západní Sibiře migrovali na západ a promíchávali se z místními evropskými lovci. EHG jsou tvořeni z 25 % z evropských lovců a ze 75 % ze starověkých severních euroasiatů ANE. Vidíme, že to je velmi podobné vztahu mezi indoevropskými a uralskými jazyky, který odhalili lingvisté. Lidé proto-uralsko-sibiřského jazyka jsou zcela jistě lidé s genetickým profilem ANE. Z bajkalské oblasti se přesouvali na západ a postupně se od nich oddělovaly jednotlivé skupiny, které se vydávaly na sever. Přesun na východ v době kolem 10 000 př. n. l. není tak dobře geneticky zmapován. Existuje vzorek archaické DNA Dzyhlinda-1, starý 8 500 let, který se velmi podobá dnešním Čukčům, Itelmenům a Eskymákům, ale ještě se nachází nedaleko Bajkalu (2). Také známe několik genetických haploskupin, které ukazují na přesun genů v této době od Bajkalu na východ. Například haploskupina X2a je rozšířená právě mezi Algonkiny a její původ je ve střední Sibiři či Střední Asii zhruba před 14 000 lety. 

Podívejme se na archeologické nálezy, které mohou expanzi Uralo-sibiřanů stanovit ještě přesněji. Původ lidu s genetickým profilem ANE sahá až do lovcům mamutů kultury Mal'ta–Buret' (před 24 000 - 15 000 lety) na horní Angaře, západně od Bajkalu. Tito lovci postupně osídlili celou západní Sibiř. Přibližně před 13 000 lety potomci těchto lidí v oblasti Bajkalu začali vyrábět keramické nádoby (3). Tou dobou lze již mluvit o Proto-uralo-sibiřanech. Přibližně před 8 000 - 7 000 lety se keramika, podobná té od Bajkalu, objevuje dále na západ, u řeky Volhy, jako kultura Elšanka. Její výrobci mluvili bezpochyby proto-indo-uralským jazykem. Genetické analýzy odhalily, že EHG (tedy Uralo-sibiřané) v mnoha vlnách pronikají do západní Evropy a dostávají se velmi brzy až do Norska. Známá kultura hřebenové keramiky, která vzkvétala na celém severu východní Evropy od doby před 6000 lety, byla tvořena převážně východoevropskými lovci s profilem ANE. Ti bezpochyby mluvili indo-uralským jazykem, avšak lidé mluvící současnými uralskými jazyky v této oblasti (finsko-permskými) přišli až později.

Co se týká sibiřské archeologie, příchod paleosibiřské populace (Proto-čukotko-kamčatů, Nivchů a Eskymáků) by šel nejlépe přiřadit k mezolitické kultuře Sumnagin v Jakutsku, která se v oblasti nacházela zhruba před 10 000 - 6 000 lety. Není však doložen její přesun na americký kontinent a tedy spojitost s algonkinskými indiány.

Altajské (transeuroasijské) jazyky mají původ před přibližně 7 000 lety v údolí řeky Liao a jsou spojovány s neolitickými kulturami Xinle (5 500 – 4 800 př. n. l.) či Hongshan (4 700 - 2 900 př. n. l.), které v této oblasti domestikovaly proso (4). Jejich spojitost s ostatními nostratickými jazyky může souviset také s expanzí na východ z bajkalské oblasti době před 10 000 lety, není však nijak kulturně ani geneticky doložena.

Situace v Euarasii před 10 000 lety

K nostratickým jazykům bývají řazeny také afroasijské a drávidské jazyky. Pokud k nim skutečně patřily, k jejich oddělení došlo dříve než u ostatních jazyků. Afroasijské jazyky pochází velmi pravděpodobně z Levanty a jsou spojovány s kulturou Natúfien (před 13 000 až 10 000 lety). Drávidské jazyky jsou pak spojovány a neolitickými kulturami povodí Indu a jejich původ lze hledat ve východní oblasti Íránské vysočiny. 

Tyto dvě kultury a oblasti může se západosibiřskými lovci mamutů spojovat středosibiřská kultura Tutkaulian z doby před 20 000 - 13 000 lety (5). Tato kultura se vzájemně ovlivňovala s levantským Natúfienem a kulturou Zarzian v Íránu. Otázkou je, jakým směrem se lidé a myšlenky pohybovaly. Jako odpověď může opět posloužit genetika. Genetický profil ANE ze západní Sibiře je zaznamenán u lidí íránského neolitu (stáří vzorku 8 500 let) a také u kavkazských lovců a sběračů v Gruzii (stáří 13 000 let), chybí však u lidí Natúfienu. Zato se u potomků Natúfienu v severní Africe objevuje nám už známá haploskupina X2a původem ze střední Sibiře, která má překvapivě nejbližší příbuzné v Severní Americe mezi algonkinskými indiány. Kromě této haploskupiny jsou to ještě například haploskupina W, rozšířená hlavně v západní Evropě a jižní Asii, ale také v severní Africe a ve východní Sibiři.               

Situace v Euarasii před zhruba 15 000 lety

Největší záhadou z celé nostratické jazykové nadrodiny jsou kartvelské jazyky. Jejich problém spočívá v tom, že byly ovlivněny celou řadou jazyků z jiných nadrodin, ale také ze svojí nostratické nadrodiny. Třeba ranou indoevropštinou. Zdá se však, že jejich primární původ je podobný jako u drávidských a afroasijských jazyků, a leží hluboko v mezolitu před více než 13 000 lety.