Na počátku 21. století se výrazně zdokonalila analýza DNA z ostatků starých tisíce let, takže se objevily zcela nové vědecké obory, které naprosto zásadním způsobem upřesnily naše představy o změnách a pohybech pravěkých populací. Je třeba dodat, že této vědecké revoluci (propojení genetiky a archeologie) předcházela jiná revoluce, o něco méně exaktní a neprávem opomíjená. Ta spojovala archeologii a srovnávací lingvistiku a dosáhla podobných (ne-li větších) úspěchů jako později "genetická revoluce", jen nebudí takovou důvěru. Většina lingvistických teorií o pohybech různých kultur byla potvrzena genetickými analýzami.
Dnes už máme nepřeberné množství informací z obou oborů, které mohou přinést pozoruhodné informace z dějin lidstva, pokud jsou správně interpretovány. Podívejme se na jednu z nejzajímavějších událostí Evropské prehistorie: neolitickou revoluci. Dnes už víme, že za příchodem prvních zemědělců do Evropy (před necelými 9 tisíci lety) nebylo rozšíření indoevropských jazyků. Ty se do Evropy dostaly až později koncem eneolitu. Na etnicitě a jazyku prvních zemědělců se vědci stále neshodnou, nicméně celkem důvěryhodné teorie existují.
Podívejme se podrobně na celou situaci. Začneme v Africe, kde je situace nejpřehlednější. Pastevci a zemědělci se začali šířit z dolního Nilu před 8 tisíci lety (1). Rychle se dostali na jih až do Etiopie, na jihozápad k Čadskému jezeru a na západ až k Maroku. Stejně tak lze vidět rozpad Afroasijské jazykové rodiny na jižní kušitské jazyky, jihozápadní čadské a západní berberské. Egyptština zůstala na dolním Nilu a na východ, do Mezopotámie, se vydali předci Semitů. Stáří oddělení těchto jazykových rodin odpovídá přibližně době expanze pastevců z údolí Nilu a je velmi dobře doloženo genetickou analýzou u příslušníků čadské větve (2). Semitské jazyky jsou také doloženy v nejstarších záznamech Mezopotámie (3).
V Anatolii to však bylo jinak, tam je nejstarším zaznamenaným jazykem kromě indoevropské chetitštiny také churritština. Churritštna je jazyk, který bývá řazen mezi severovýchodokavkazské jazyky (4). Slovní podobnost je zřejmá, ale někteří lingvisté takové spojení odmítají kvůli několika gramatickým odlišnostem. Právě severovýchodokavkazské jazyky nebo ještě obecněji severokavkazské jazyky bývají spojovány s expanzí zemědělců z Anatolie do Evropy. Zemědělská terminologie v indoevropských jazycích (logicky přejatá od prvních zemědělců) je podobná té ze severokavkazské rodiny. Obě jazykové rodiny ji však mohli přijmout z cizího zdroje. Ovšem severokavkazská rodina má řadu paralel (kromě zemědělských termínů) také s baskičtinou a jejich nebližším spojením se zdá být právě expanze zemědělců (5, 6).
Navíc genetika potvrdila spojitost mezi prvními zemědělci v Evropě a současnými obyvateli Kavkazu (7). Zdá se tedy, že první zemědělci v Anatolii mluvili jakýmsi severokavkazsko-baskickým jazykem.
Lingvisté ale k této skupině připojují další skupiny jazyků a to jenisejské a burušaskí, které se nachází v Asii. Jejich odlišnost od severokavkazských lze přirovnat k baskičtině, takže je velmi pravděpodobné, že se do střední Asie rozšířily také s prvními zemědělci před 9 tisíci lety (8, 9). Vypadá to tedy, že anatolští zemědělci mluvili jakýmsi baskicko-severokavkazským-burušo-jenisejským jazykem, který se rozdělil na minimálně tyto 4 větve před necelými 10 tisíci lety.
Tato skupina jazyků patří mezi dené-kavkazské jazyky, kam se řadí ještě sinotibetské jazyky a na-dené jazyky v Severní Americe. Původ sinotibetských jazyků leží někde na horním toku Chuang-che před téměř 7 tisíci lety (10), ale s expanzí zemědělců z Anatolie docela určitě nesouvisí, protože tou dobou ještě není pšenice (nejvýraznější plodina anatolských zemědělců) doložena ani v Turkmenistánu, tam se objevuje až o tisíc let později (11).
Zemědělské plodiny a zvířata domestikovaná v Anatolii se do Číny dostaly až mnohem později, kdy už místní zemědělství a neolitická revoluce spojované se sinotibetskými jazyky vzkvétaly. Spojitost mezi sinotibesko-na-dené a anatolskou větví dené-kavkazské jazykové nadrodiny musí být tedy ještě starší, než expanze zemědělců z Anatolie.
V tomto směru nám může pomoci opět genetika, která dobře zanalyzovala pohyb obyvatel v jihovýchodní Evropě a na Blízkém východě v průběhu posledních 20 tisíc let. Víme, že po konci doby ledové byla Anatolie osídlena stejnou populací jako Levanta a Íránská vysočina, ale od doby před 19 tisíci lety je zaznamenán přísun nových obyvatel z jihovýchodní Evropy (z Balkánu). Pozdější anatolští zemědělci jsou pak populace vzniklá míšením blízkovýchodních obyvatel právě s těmito balkánskými imigranty. To koresponduje také s archeologií (12), protože v této době se v západní Anatolii objevuje evropský epigravettien, který proniká až do východní Evropy k Volze a na Kavkaz.
S epigravettienem lze také spojit haploskupinu chromozomu Y R1b. Její nejstarší vzorek pochází ze severovýchodní Itálie z místního epigravettienu a je starý 14 tisíc let (13). Nejstarší větve této haploskupiny se rychle rozšířily na Kavkaz a do jižní Anatolie, do severovýchodní Evropy a do střední Asie a západní Sibiře. Velmi podobně jako epigravettien sám jen vždy o něco dále. Dostaly se skoro přesně do míst, kde poději předpokládáme hlavní větve dochovaných dené-kavkazských jazyků.
Podívejme se ještě na jazyky na-dené. Ty se podle všech indicií dostaly do Severní Ameriky spolu s kulturou Syalakh z východní Sibiře před 5 tisíci lety. Tuto kulturu vytvořili migranti z transbajkalské oblasti v 5. tisíciletí př. n. l. Genetická analýza vypovídá pouze o příměsi asi 20% DNA, kterou získali Atabaskové (jen část na-dené) o tisíc let později od předků aleutských Eskymáků. Jinak se na-dené neliší od ostatních amerických indiánů (13).
O sino-tiběťanech máme ještě méně informací. Víme jen, že tyto jazyky začaly expandovat z horního povodí Chuang-che před 6 tisíci lety (14). Předchozí pohyb archeologických kultur nebo genů není pro severní Čínu příliš známý. Musíme se tady spokojit se studií mezolitu Střední Asie, která konstatovala, že pohyb lidí a technologií v této oblasti v době okolo 10 tisíc př. n. l. byl tak rychlý, že ho nelze spolehlivě zmapovat (15).
Pokud tedy existuje spojení mezi východní skupinou (sinotibetské jazyky a jazyky na-dené, případně jenisejštinou) a západními anatolsko-neolitickými jazyky, lze pouze předpokládat nejpravděpodobnější scénář - pohyb populace pocházející z epigravettienu jihovýchodní Evropy směrem na východ až do transbajkalské oblasti a dále na jih až k horní Chuang-che, někdy před, a nebo kolem 10 tisíc př. n. l. Tento pohyb zanechal genetické stopy v podobě haploskupiny R1b chromozomu Y.
Problém jenisejských jazyků
Zdokumentované jenisejské jazyky mají původ v 1. tisíciletí př. n. l. východně od Bajkalu. Jedná se zřejmě o pouhou odnož kdysi větší skupiny, která byla (podle názvů řek) zřejmě rozšířena po celé severovýchodní Sibiři a cis-bajkalské oblasti. Otázkou zůstává, jestli je proto-jenisejština bližší proto-na-dené a Jenisejané pochází více ze Sibiře (jak tvrdí E. Vajda). Nebo má jenisejština blíže jazyku burušaskí a Jenisejané byli původně zemědělci, kteří se přesunem do tajgy stali lovci a sběrači? Podle této studie to vypadá, že druhá možnost je správně. Možné je také to, že proto-jenisejština vznikla smícháním obou větví. Tím pádem by oba názory byly pravdivé.
Dené-kavkazské jazyky
Z předchozího vyprávění to vypadá, že dené-kavkazské jazyky (pokud kdy jejich společný předek existoval) pochází z východní Evropy z počátku mezolitu a dobu jejich rozšíření lze odhadnout na 15-10 tisíc let.
Většinou se ale uvádí jiná teorie. Ta klade původ do jižní Sibiře, odkud se na konci doby ledové rozšířily na západ. Pokud tomu skutečně tak bylo, příchod do Anatolie by mohl souviset s kulturou Trialeti ze severozápadní Anatolie a Kavkazu, což není úplně místo, kde začalo zemědělství. Také časový horizont 20 tisíc let se zdá být příliš velký na zanechání stop v podobnosti příbuzných jazyků.
Zajímavost
Kultura Botai ze severního Kazachstánu jako první na světě domestikovala koně (o tisíc let dříve než Indoevropané). Avšak lidé této kultury mají geneticky blízko k indiánům na-dené a Jenisejanům. V. Blažek se domnívá, že indoevropské slovo pro koně *H1ek̂u̯os pochází právě od této kultury a z proto-jenisejského jazyka.
Žádné komentáře:
Okomentovat