Nejstaší klepítkatec - Urokodia 518 miliónů let

Urokodia aequalis je známá z maotchienšanských břidlic z 15 vzorků. Její stáří je 518 milionů let.

Původně byla řazena mezi Mollisoniidae, kteří byli v roce 2019 označeni za bazální cheliceráty. V roce 2024 však byla Urokodia aequalis přeřazena z Mollisoniidae do Artiopoda (kam patří trilobiti). V roce 2026 byla ale znovu překlasifikována.

Po důkladné analýze spojené s CT skenováním byla z Artiopoda vyjmuta. Byla totiž odhalena klepítka se dvěma segmenty, podobně jako je mají klepítkatci. Její hlava má také za očima 6 segmentů, podobně jako u chelicerátů. Urokodia aequalis však nebyla vrácena mezi Mollisoniidae; stojí nyní vývojově ještě před nimi, a je tedy nejstarším známým klepítkatcem (Chelicerata).

pozice Urokodia v evolučním stormu klepítkatců

https://www.sci.news/paleontology/urokodia-aequalis-14887.html 

Proteom Homo naledi

Mezinárodnímu týmu vědců se podařilo analyzovat proteom (bílkoviny v zubní sklovině) 20 jedinců druhu Homo naledi. Získaná data poskytla překvapivé, byť interpretovatelné výsledky:

1. Všechny analyzované ostatky ze systému jeskyní Rising Star byly biologické ženy. Analýza se zaměřila na přítomnost proteinu amelogeninu (AMELX a AMELY). Absence markeru AMELY (který je typický pro Y chromozom) u všech 23 testovaných vzorků naznačuje, že jde výhradně o samice. Vědci spekulují, že by se mohlo jednat o doklad rituálního pohřbívání rozděleného podle pohlaví, případně o jiný zatím neznámý sociální fenomén.

2. Výzkum identifikoval specifické aminokyselinové variace v proteinech (např. v genu COL17A1), které sdílejí Homo naledi s některými jinými primáty, nikoli s neandrtálci, Homo sapiens nebo denisovany. Zdá se tedy, že Homo naledi se oddělil od rodu Homo ještě před společným předkem těchto tří.

https://www.cell.com/cell/fulltext/S0092-8674(26)00644-6

Nový a důležitý hominoid z Egypta

V Egyptě byla nalezena fosilie, stará 17–18 miliónů let, z nadčledi Hominoidea, která má velmi blízko k čeledi Hominidae. Dostala název Masripithecus moghraensis a je to velmi zajímavý nález z několika důvodů.

Dosud byli všichni takto staří Homonoidea z Afriky nacházeni na východě Afriky, jako například slavný Proconsul z Keni. Modernější nálezy Homonoidea, které se více blíží Hominidům pocházely výlučně z Asie nebo z Evropy. 

Předpokládalo se tedy, že Homonoidea vznikli v Africe. Část se jich, zhrubasce před 20 milióny lety, přesunula do Asie, kde došlo k jejich modernizaci směrem k Hominidům (giboni, orangutani). Část asijských hominidů se před zhruba 10 milióny lety vrátila do Afriky jako Homininae (gorily, šimpanzi a lidé). V Africe pak další vývoje vedl až ke vzniku člověka.

Nález Masripithecus moghraensis tento scénář narušuje a vrací do hry Afriku. V její severní části, propojené s Eurasií se mohl odehrát onen stěžejní přechod z Hominoidů na Hominidy, který byl dosud kladen do Asie.

https://www.science.org/doi/10.1126/science.adz4102

https://www.youtube.com/watch?v=37Gf9PCVpk0

Příchod domorodců do Austrálie

Důkladná a komplexní analýza přibližně dvou a půl tisíce vzorků mitochondriální DNA z migračních cest do Austrálie, doplněná ještě vzorky chromozomu Y, odhalila odpověď na dlouho hledanou otázku: Kdy přesně lidé přišli do Austrálie?

Ukazuje se, že jejich příchod lze stanovit na 60 000 let zpět. Zajímavé je, že příchod se zřejmě odehrál v minimálně dvou migračních vlnách. Severní cesta směřovala ze Severních Moluk přes Novou Guineu. Jižní migrační vlna pak šla z Malých Sund přes Timor. Obě migrace se setkaly v Austrálii přibližně ve stejné době.

Severní a jižní migrace s příslušnými haploskupinami mitochondriální DNA a chromozomu Y.

Zdroj: https://www.science.org/doi/10.1126/sciadv.ady9493

Nejstarší druhoústí z Číny

V čínských ediakarských nalezištích v Ťiang-čchuanu v provincii Jün-nan byly objeveny pozůstatky druhoústých (Deuterostomia) staré přibližně 550 milionů let. Jedná se téměř jistě o živočichy patřící do skupiny Ambulacraria (zřejmě příbuzné či podobné skupině Cambroernida). Ti tvoří jednu ze dvou hlavních větví druhoústých; druhou hlavní skupinou jsou strunatci.

Pomineme-li nález druhu Saccorhytus coronarius z Číny, starý 550 milionů let, který bývá sporně řazen mezi druhoústé (novější studie ho řadí spíše k prvoústým), byl dosud nejstarším potvrzeným zástupcem této skupiny strunatec Yunnanozoon lividum, rovněž z Číny. Ten ale pochází ze spodního (raného) kambria a je starý „jen“ 525 milionů let.

https://www.nhm.ac.uk/discover/news/2026/april/origins-of-complex-life-push-back-to-before-the-cambrian.html

Formování expanzivního lidu zvoncových pohárů na dolním Rýnu a Máze

Oblast dolního toku Rýna a Mázy se v neolitu vyvíjela jinak než většina Evropy. Zřejmě díky bohatství zdrojů potravy zdejší lovci a sběrači nepřešli plně na zemědělskou produkci a po několik tisíciletí si na rozdíl od okolí udrželi svůj styl života. Přijímali sice některé zvyky a také geny zemědělců (zejména prostřednictvím žen z farmářských komunit), ale k úplné genetické a kulturní výměně nedošlo.

Výjimečná situace pokračovala i v době, kdy místní populace přijaly kulturu se šňůrovou keramikou. Zatímco ve zbytku Evropy je tato kultura spojena s masivním přílivem stepních genů z východu, obyvatelé nížin v povodí Rýna a Mázy si udrželi svůj původní genetický profil téměř bez stepní příměsi, a to i přes přijetí nového stylu keramiky a pohřebních rituálů.

Změna nastala až s rozšiřováním kultury zvoncových pohárů. Přestože tento kulturní fenomén pochází z povodí iberské řeky Tajo, právě v oblasti dolního Rýna a Mázy došlo k jeho zásadní transformaci. Zde se totiž kultura zvoncových pohárů propojila se stepními geny (původně vlastními lidu šňůrové keramiky) a s geny původních lovců a sběračů, kterých se v této populaci dochovalo 13–18 %.

Právě tato specificky zformovaná populace z dolního povodí Rýna a Mázy se následně stala motorem expanze po velké části západní a střední Evropy. Na Britských ostrovech tito nově příchozí dokonce nahradili tamější neolitickou populaci z 90 až 100 %.

https://www.nature.com/articles/s41586-026-10111-8

Původ Sumerů

Původ nejstarší civilizace světa byl vždy obestřen tajemstvím. Lid, který stvořil nejstarší písmo a vybudoval první města, se podle starších teorií vynořil „odnikud“ a zdánlivě bez vazeb na své okolí. Jsme po staletích výzkumů moudřejší? Podívejme se, co víme dnes.

Lingvistika

Sumerština je izolovaný jazyk bez jasné příbuznosti. Nepotvrzené podobnosti jsou uváděny pro velké množství rodin – od proto-drávidštiny a tibetštiny přes uralské jazyky až po baskičtinu. Faktem zůstává, že sumerštině je vlastní terminologie mořeplavby a obchodu, zatímco mnohé zemědělské termíny jsou pravděpodobně převzaty ze staršího substrátu (tzv. banánových jazyků). Sumerové tedy s vysokou pravděpodobností nepocházejí z kolébky zemědělství na severu Mezopotámie, i když na jejich formování měli lidé z této oblasti nepochybný vliv.

Genetika

Současní obyvatelé oblasti, zejména tzv. Bažinní Arabové, jsou z velké části potomky starověkých mezopotámských populací. Genetické studie u nich potvrzují přítomnost linií (mužských i ženských), které mají původ v Indii a Pákistánu. To naznačuje tisíciletí trvající genetickou výměnu podél pobřeží Perského zálivu.

Archeologie

Díky práci archeologů toho víme stále více. Nejstarším městem Sumeru bylo Eridu. V jeho nejstarších vrstvách (cca 5400 př. n. l.) byla nalezena osada lidu, který se živil rybolovem a sběrem v okolních lagunách.

Prehistorický scénář

Kolem roku 6000 př. n. l. došlo v Perském zálivu k finálnímu vzestupu hladiny moře přibližně na dnešní úroveň. V důsledku toho se místní pobřežní populace – předci Sumerů – přesunula na sever, kam se posunula i linie pobřeží. Moře tak oddělilo severní populaci od komunit, které zůstaly v okolí dnešního Kataru a Bahrajnu. Sumerské mýty o stvoření často zmiňují rajskou zemi Dilmun (ztotožňovanou s Bahrajnem a přilehlým pobřežím), odkud prý přišli bohové a moudrost.

Přibližně ve stejné době došlo k domestikaci datlové palmy. Ta vyžaduje „nohy ve vodě“ (vysokou hladinu spodní vody v lagunách), ale zároveň „hlavu v ohni“ (extrémní horko). Nabízí stín a energeticky bohaté plody, což z ní učinilo ideální plodinu pro tuto oblast.

Zatímco zemědělské komunity ze severu Mezopotámie začaly osidlovat náplavové roviny na jihu, dostávaly se do kontaktu s těmito „lidmi moře“. Severní populace se věnovala převážně stavbě zavlažovacích kanálů, jižní předci Sumerů dominovali v rybolovu a dálkovém obchodu.

Kolem roku 5500 př. n. l. tito lidé založili osadu Eridu, která rostla díky obchodu a pěstování datlových palem. Následně se v blízkosti objevuje další centrum – Uruk, které díky své dynamice brzy získalo převahu.

Urbanistická revoluce

K výrazné akceleraci vývoje dochází na počátku 4. tisíciletí př. n. l. Masivně se začíná používat hrnčířský kruh a další technologické inovace. Rostla populace i její sociální komplexita, což vedlo ke vzniku prvních skutečných městských států s administrativou a monumentální architekturou.

Tato urbanistická revoluce byla nastartována na jihu a postupně expandovala na sever. Toto období, nazývané urucké, je již jednoznačně spojené se sumerským etnikem. V této době vrcholí námořní spojení s civilizací v poříčí Indu a vzniká písmo, které se vyvinulo z administrativních pečetí. Nejstarší tabulky s piktografickým písmem byly nalezeny právě v Uruku (cca 3300 př. n. l.).

Stručná historie rodu Homo

Před 3 miliony lety 

Z australopitéků (zřejmě z druhu Australopithecus afarensis) vznikají první zástupci rodu Homo. Nejstarší nález (LD 350-1) pochází z Etiopie a je starý přibližně 2,8 milionu let. Jedná se o část spodní čelisti, která se již více podobá rodu Homo než australopitékům. O málo starší jsou zuby nalezené v Keni, které odpovídají etiopské čelisti.

Ponechme stranou důvody těchto změn a podívejme se na to, jak vývoj rodu Homo pokračoval.

Před 2,4 miliony lety

Přibližně z této doby známe první konkrétnější zástupce rodu Homo: Homo rudolfensis a Homo habilis. Tělem se ještě dost podobají australopitékům, ale mají o něco větší mozkovnu a méně masivní čelisti.

Před 1,8 miliony lety

Objevují se rané formy člověka vzpřímeného (Homo erectus). Ten už má tělo podobné člověku (zřejmě bez ochlupení) a větší mozkovnu. Nejstarší zástupci pocházejí z Gruzie (Homo georgicus) a nesou ještě některé znaky starších forem Homo habilis či australopitéků. Nejstarší lebka erekta (DNH-134) z Jižní Afriky je stará 2 miliony let, ta ale patřila velmi mladému jedinci ve věku 2–3 let. Hned v těchto raných dobách se erectus rozdělil na africkou populaci (označovanou jako Homo ergaster) a asijskou, která představuje typické Homo erectus.

Před 1,6 miliony lety

Z této doby známe dva reprezentanty druhu Homo erectus. Jednoho z Asie (lantianský člověk) a druhého z Afriky (Keňa). Africký jedinec se od asijského lišil a je typickým reprezentantem poddruhu Homo ergaster – africké varianty člověka vzpřímeného, která má jemnější a modernější rysy než robustnější asijská forma.

Před 1,4 milionem let

V africké Tanzanii se objevuje lebka OH-9 (Chellean Man, někdy také Homo louisleakeyi), která se podobá asijským erektům. Vypadá to, jako by asijští erekti přišli zpět do Afriky. Genetická analýza skutečně potvrdila, že před 1,5 milionu let došlo k takzvané „zpětné migraci“ z Asie do Afriky. Naši afričtí předci tak přejali geny od asijských erektů a, jak se ukazuje, také částečně jejich podobu http://www.sciencedaily.com/releases/2006/02/060209184558.htm.

Ještě předtím se ale africká populace Homo ergaster dostala do Evropy. Nejstarší doklady jejich přítomnosti pocházejí z jihu Španělska (před 1,4 milionu let) a o 200 tisíc let později máme i nálezy jejich fosilií, které jsou podobné druhu Homo ergaster. Jsou ale popisovány jako nový druh – Homo antecessor. Další africká lebka stará 1,5 milionu let, svědčící o migraci erektů z Asie do Afriky, byla nedávno analyzována: https://www.nature.com/articles/s41467-025-66381-9

Před 1 milionem let

Z Etiopie pochází nález podobný OH-9 označovaný jako Dakka.

Před 800 tisíci lety

Z Maroka pocházejí lebky, které svým tvarem spojují druh Homo erectus s následujícími modernějšími druhy, jako jsou neandrtálec, denisovan a moderní člověk. Není náhoda, že právě v této době měl podle genetiků žít společný předek všech těchto tří hominidů. Nálezy z Maroka k nim mají skutečně blízko. https://www.nature.com/articles/s41586-025-09914-y

Před 500–600 tisíci lety

Z této doby už známe jednotlivé potomky marockého společného předka. V Africe jsou to nálezy Ndutu z Tanzanie a Bodo z Etiopie, které už reprezentují archaického moderního člověka označovaného jako Homo rhodesiensis. Z Evropy je to Homo heidelbergensis, předek neandrtálců nalezený v německém Maueru. Z Číny pak pochází yunxianský člověk, nejstarší denisovan, který byl nedávno předatován z původních 400–600 tisíc let na 1 milion let, ale jeho podoba odpovídá spíše 500 tisícům.

Před 300 tisíci lety

Poprvé se objevuje Homo sapiens. Jedná se o marocké nálezy Jebel Irhoud 1–5.

Homo floresiensis

Tento malý hominid z ostrova Flores je velmi pravděpodobně potomkem nejstarší migrační vlny erektů do Asie. Snad je potomkem těch, kteří byli nalezeni v Gruzii, nebo možná existovala ještě starší migrační vlna spojená s nejstaršími zástupci rodu Homo, protože Homo floresiensis má řadu archaických rysů odkazujících k Homo habilis a australopitékům. Na ostrově Flores přežil až do doby před 50 tisíci lety.

Homo naledi

Další, ještě zajímavější „trpasličí člověk“ pochází z Jižní Afriky. Dostal název Homo naledi a jeho stáří se pohybuje mezi 230 a 330 tisíci lety. Tvar jeho mozku připomíná rod Homo, ale velikost vůči tělu odpovídá spíše australopitékům. Podobně je to se zbytkem kostry – má řadu moderních rysů podobných neandrtálcům či moderním lidem, ale také řadu archaických prvků odkazujících na Homo habilis či dokonce australopitéky. Je možné, že je to potomek raných erektů (Homo ergaster či Homo habilis), který se částečně vrátil zpět na stromy (morfologie ruky). Spekuluje se také, že by to mohl být kříženec archaických moderních lidí (Homo rhodesiensis) s posledními přežívajícími australopitéky.

Prototaxites není houba

Podle nové molekulární analýzy nepatřil rod Prototaxites mezi houby, jak se dosud podle jeho struktury a dalších náznaků myslelo. Nová studie potvrdila, že se tento oraganismus živil rozkládající hmotou, podobně jako houby, ale chyběl mu chitin, který mají všechny současné i tehdejší houby. Naopak, ve fosíliích byl detekován lignin, který se vyskutuje v cévnatých rostlinách a dává jim oporu. 

Jaká jsou tedy možná zařazení:

• Prototaxites je sesterskou skupinou cévnatých rostlin a na rozdíl od nich nevytváří z ligninu souvislou tkáň ale jakousi síť. Společným předkem pak můžou být mechy nebo možná ještě starší játrovky.
• Prototaxites si lignin vytvořil nezávisle na rostlinách a vznikl buď z jiných zelených řas než cévnaté rostliny nebo z úplně jiných řas (například s hnědých řas, které vytváří podobné struktury).
• Prototaxites vůbec není rostlina, ale nějaký jiný eukaryot, třeba příbuzný hlenkám.

https://www.science.org/doi/10.1126/sciadv.aec6277

Předek Homo sapiens, neandrtálců a denisovanů z Maroka

Archeologické naleziště Thomas Quarry v Maroku vydalo několik zásadních nálezů lidských fosilií. Jejich stáří bylo nově a přesně stanoveno na 773 000 let. Anatomickými rysy kombinují znaky starších forem (jako Homo erectus) a modernější prvky typické pro pozdější hominidy. Ačkoliv jsou časově srovnatelné s nálezy druhu Homo antecessor ze Španělska, morfologicky se od nich liší, což naznačuje existenci samostatných linií v Evropě a Africe. Právě tyto marocké nálezy jsou nyní považovány za kandidáty na společného předka moderních lidí, neandrtálců a denisovanů, čímž posilují teorii o hlubokých afrických kořenech našeho druhu.

Vzhledem k tomu, že z Maroka pochází i nejstarší známá lebka Homo sapiens (lokalita Jebel Irhoud), řadí se tato země k nejzajímavějším lokalitám spojeným s vývojem lidstva.

https://www.nature.com/articles/s41586-025-09914-y#Sec1

Nově identifikovaná populace jižní Ameriky

V roce 2018 vyšla velká studie, která zkoumala řadu archaických vzorků DNA z Ameriky a na základě nich vyhodnocovala, jak probíhalo osidlování tohoto světadílu. Jedním z klíčových vzorků byl jedinec označený jako Arroyo Seco 2 z argentinské pampy, starý 7 700 let. Původně byl přiřazen k širší populaci Jižního kužele (Southern Cone).

Nyní se objevila nová a rozsáhlejší studie, která analyzovala další starověké vzorky DNA z Jižní Ameriky. Ukázalo se, že vzorek Arroyo Seco 2 je ve skutečnosti součástí hluboké a dříve nepoznané genetické linie ze střední Argentiny (především v oblasti Pampy a pohoří Córdoba). V nové studii je reprezentován vzorkem Jesus Maria, starým 8500 let

Tato nově identifikovaná genetická populace byla extrémně stabilní a přežila s minimálním přítokem genů po dobu 8 500 let, až do novověku (koloniální éry). Neoddělila se sice natolik brzy, aby byla považována za jednu z pěti primárních zakladatelských skupin Jižní Ameriky (tato klasifikace je složitější a nejednotná), ale představuje zásadní, dlouhodobě izolovanou regionální linii, která geneticky doplňuje obraz osídlení kontinentu (vedle And, Amazonie a Patagonie).

Potomky této populace lze spojovat s indiány Comechingón, kteří žili v argentinské provincii Córdoba a jejichž genetický základ tato hluboká linie s největší pravděpodobností tvořila. Vyprávění o tom, že se Comechingones lišili od ostatních indiánů svými zvyky a vzezřením (hustými vousy a zelenýma očima), jsou etnohistorické popisy zaznamenané španělskými kronikáři.

Příbuznost jihoamerických populací včetně té nově identifikované ve střední Argentině (zde jako Jesus Maria - oranžově)

Původ ugrijské jazykové rodiny

Před nedávnem jsme psali o původu celé ugrofinské jazykové rodiny. Nyní vyšla detailní studie věnující se převážně ugrijské větvi této rodiny, hlavně maďarštině.

Tato nová studie poukazuje na to, že Maďaři pochází z Uralské oblasti a jejich vznik souvisí s takzvaným Karajakupovským archeologickým horizontem, který se tu vyskytoval od 9. do 10. století. Zatímco část této populace odešla do Povolží a dále do karpatské kotliny, část tu zůstala až do 14. století.

V starším článku o původu celé ugrofinské rodině jsme uváděli, že její původ je kladen do Jakutské oblasti, odkud se před 4000 lety vydali do oblasti Altaje. Je tedy důležité poznamenat, že Karajakupovský archeologický horizont má vazby na tuto oblast, za pohoří Ural (povodí Irtyše), kde dodnes žijí Mansijci a Chantové, jejichž řeč má k maďarštině nejblíže.

Je tedy vidět, že zatímco většina ugrofinských jazyků expandovala na západ před 4000 a 3700 lety, ugrické jazyky, které se od ostatních oddělily jako první, zůstaly na východě. Migraci na západ část z nich (Maďaři) zvolila až o 3000 let později v 10. století, ale někteří (Chantové a Mansijci) zůstali na východní straně pohoří Uralu.

šíření ugrijské jazykové rodiny

https://www.cell.com/cell/fulltext/S0092-8674(25)01033-5

Lidé Džómon a Denisované

Populace Džómon (anglicky Jomon) má ve srovnání s většinou ostatních východoasijských populací výrazně méně příměsi denisovské DNA. Populace Džómon je blízce příbuzná s jednou z nejstarších populací východní Asie, kterou reprezentuje nález Tian'üanského člověka, jenž má v porovnání s lidem Džómon přibližně 10krát více denisovské DNA.

Jak je to možné? Analýza výsledků několika různých archaických DNA z východní Asie došla k závěru, že existují dvě vysvětlení:

1. Lidé příbuzní Tian'üanskému člověku se oddělili od lidu Džómon předtím, než získali příměs denisovské DNA. Populace Džómon pak získala velmi malou příměs díky jiné migraci východoasijských populací s denisovskými geny na japonské souostroví.
2. Předci Tian'üanského člověka a lidu Džómon získali stejnou malou příměs od denisovanů a poté se rozdělili. Tian'üanská populace po rozdělení získala další, výraznější příměs denisovské DNA.

Není jasné, která z obou variant má blíže pravdě. Pro první možnost hovoří to, že lidé kultury Džómon se formovali pod vlivem raných migrantů z jihu (pobřežní migrace), od nichž získali genetickou složku. Tato složka obsahovala i denisovské geny a je geneticky spřízněna s dnešním kmenem Atayal na Tchaj-wanu.

Druhá možnost se zase zdá pravděpodobnější z toho důvodu, že nejbližší příbuzní lidu Džómon byli pravěcí Tibeťané, kteří měli také velmi málo DNA od Denisovanů - jen půl procenta.

https://www.cell.com/current-biology/fulltext/S0960-9822(25)01117-0

Možné varianty vztahů východoasijských populací a denisovanů

Genetické změny a pohyb obyvatel ve starověké Číně

Naleziště Baligang je významné archeologické naleziště, které bylo kontinuálně osídleno od středního neolitu (přibližně před 8500 lety) až do pozdní doby bronzové (kolem před 2500 lety). Nachází se na severním okraji středního povodí Modré řeky (Jang-c’-ťiang), což je oblast ležící mezi Modrou a Žlutou řekou (Chuang-che). Tato strategická poloha činí z Baligang ideální místo ke studiu vzájemné interakce těchto dvou klíčových civilizačních okruhů starověké Číny.

Nová studie zkoumala archaickou DNA od středního neolitu (kultura Yangshao) až po pozdní dobu bronzovou (dynastie Čou). Po celou dobu si populace v Baligangu udržovala genetickou kontinuitu spojenou se severní populacemi z povodí Žluté řeky. Nicméně, zlomový okamžik nastal kolem 4200 let před současností. V této době došlo k výraznému a jednorázovému přísunu genů od jižních populací z povodí Modré řeky. Tato jižní genetická složka se poté rozšířila i dále na sever, do centrální oblasti povodí Žluté řeky.

Tato událost souvisí s klimatickou změnou, která se odehrála kolem 4200 let BP. V tomto období došlo k šíření pěstování rýže, typického pro povodí Modré řeky, směrem na sever.

Míšení severní a jižní populace v Baligangu v průběhu prehistorie

https://www.nature.com/articles/s41467-025-63743-1

Jak vystavení toxickému olovu vedlo k dominanci lidstva

Varianta genu NOVA1, která se objevila u moderního člověka (Homo sapiens) po jeho oddělení od Neandertálců a Denisovanů, poskytuje ochranu před neurotoxickými účinky olova. Expozice olovu byla totiž v prehistorii překvapivě častá a srovnatelná s 20. stoletím. Tato genetická změna vedla k odlišnému (pomalejšímu) vývoji a zapojení neuronů v lidském mozku, což se však zjevně evolučně vyplatilo. Bez moderní varianty by totiž mozek vystavený olovu nedokázal plně rozvinout komplexní řeč, jelikož archaická verze NOVA1 v kombinaci s olovem narušuje expresi klíčového genu FOXP2. Zdá se tedy, že negativní vliv olova na rozvoj mozku hrál významnou, dosud netušenou roli při evoluci člověka.

https://www.science.org/doi/10.1126/sciadv.adr1524

Vznik mutace se odhaduje na 500 tisíc let. V té době se v jižní Africe začaly objevovat první horty oštěpů. Je to výrazná inovace lovných zbraní, která dokládá vysokou inteligenci výrobců.

Pravěká DNA odhaluje původ Uraliců a Jenisejců

Nová studie, která vycházela ze 180 vzorků archaické DNA z celé severní Eurasie, přináší nové a důkladnější poznatky o původu uralské a také jenisejské jazykové rodiny.

Populace raných severských lovců-sběračů procházely kolem 5. tisíciletí př. n. l. (až do doby bronzové) postupným mísením, které vedlo ke vzniku dvou klíčových populací na východní Sibiři:

• Předbajkalská (Cisbaikal_LNBA): Tato populace získala genetickou příměs zejména od populací z vnitrozemí východní Asie (Inland East Asia), s největší pravděpodobností reprezentuje předky Jenisejců
• Jakutská (Yakutia_LNBA): Tato populace má navíc výraznou příměs od populace z povodi Amuru a je spojována s migracemi pravěkých uralských mluvčích. 

Před zhruba 4000 lety (kolem 2000 př. n. l.) se lidé Jakutské populace (Yakutia_LNBA) přesunuli západním směrem z povodí Leny do oblasti Altaje a Sajanu.

Tento pohyb je spojen s počátečním šířením raných uralských jazyků. Z Altaje se pak tato genetická složka dál šířila na západ prostřednictvím metalurgického fenoménu Seima-Turbino, známého svou pokročilou technikou odlévání bronzu, který kulminoval právě okolo 4000–3700 lety nazpět. To je přesně doba odhadovaná lingvisty na rozpad a rozšíření jednotlivých větví západní uralské jazykové rodiny (bez východní samojedské větve).

https://www.nature.com/articles/s41586-025-09189-3

Lingivstické hypotézy, které lze touto prací potvrdit

Někteří lingvisté upozorňovali na možnou příbuznost jenisejských jazyků se sino-tibetskými. Genetická příměs u populace Cisbaikal_LNBA (předků Jenisejců) od populací z vnitrozemí východní Asie (z oblastí, kde se předpokládá domovine proto-sino-tibetštiny) geneticky spojuje Jenisejce s těmito východními oblastmi a potvrzuje tuto hypotézu.

Příměs, kterou získala populace Yakutia_LNBA (předci Uraliců), pochází z povodi Amuru, kde se nacházeli předci mluvčích Nivchštiny. Ta je některými lingvisty považována z vzdáleně přibuznou uralštiny a eskymáčtiny. Zhruba před 5000 lety, kdy se formovala populace Yakutia_LNBA a přijímala novou genetickou složku, se skutečně v oblasti Sibiře oddělují předci Eskymáků a vydávají se na východ. Tyto výsledky tak podporují dlouhodobou hypotézu lingvistů o vzdálené příbuznosti uralských, eskymácko-aleutských jazyků a teké Nivchštiny.

Vznik neolitu

Před 15 tisíci lety

Před zhruba 15 000 lety prosperovala v Levantě natúfíjská kultura lovců a sběračů. Ti používali takové vymoženosti jako luk a domestikované psy. Co je ale důležité, sklízeli volně rostoucí trávy a jejich zrno před konzumací drtili v ručních hmoždířích. Také zrní ukládali na pozdější spotřebu. Tento způsob života vedl k tomu, že migrující lovci a sběrači měli tendenci přecházet k usazenějšímu způsobu života. Pokud to přírodní podmínky dovolovaly a přísun potravy byl po celý rok z jednoho místa stálý, mohli se usadit natrvalo.

K těmto událostem na různých místech skutečně docházelo. Například na severozápadě dnešní Sýrie se lovci v Tell Abu Hureyra před přibližně 13 000 lety (11 000 př. n. l.) trvale usadili a domestikovali zde žito. Později (kolem doby před 12 000 lety) však toto místo opět opustili.

Před 12 000 tisíci lety

Přibližně ve stejné době, nedaleko odsud, na severu Mezopotámie, žila zcela odlišná populace příbuzná více obyvatelům Kavkazu a íránské vysočiny. Obě skupiny přicházely do styku.

Když lidé z Levanty začali před 12 000 lety stavět první kamenné kruhové stavby (nejstarší v Tell Qaramel), začala se tato „inovace“ šířit i do severní Mezopotámii (například do Körtik Tepe před 12 000 lety, nebo Boncuklu Tarla před 11 000 lety).

Před 11 700 tisíci lety

Před 11 700 lety (9700 př. n. l.) došlo k výrazné změně podnebí. Skončil suchý a chladný tzv. mladší dryas a začalo vlhčí a teplejší období, které poskytovalo lidem více zdrojů potravy. Vesnice v Levantě se zvětšují a vznikají tu první kamenné stavby, jako například hradby a věž v Jerichu. Objevuje se tu také nová technologie výroby nástrojů zvaná khiamská (podle osady El Khiam).

Přestože je celá tato kultura označována jako předkeramický neolit A (PPNA), nejedná se o zemědělce. Lidé této kultury jsou stále plně závislí na lovu a sběru plodin, které aktivně nesejí. Žijí ale trvale na jednom místě.

Na severu Mezopotámie se začínají objevovat až monumentální pilířové kamenné stavby s bohatě zdobenými reliéfy (Karahan Tepe, založeno 9750 př. n. l.). Jejich stavitelé jsou také stále lovci. Své stavby obývají pouze dočasně, nebo jim slouží jako jakési chrámy. Nejslavnějším je Göbekli Tepe (založeno 9500 př. n. l.).

Před 11 000 tisíci lety

Na středním Eufratu, v místě zvaném Mureybet, žili usedlí lidé, kteří si místo kruhových staveb začali stavět obdélníkové, aby je mohli lépe spojovat k sobě. V takových místnostech žili a skladovali obilí.

Uložená semena už vykazují znaky domestikace. Lidé tedy nesbírají jen to, co vyrostlo v okolí, ale aktivně sejí to, co chtějí sklidit. Tímto způsobem aktivně řídí životní cyklus několika různých plodin. Jedná se o přechod k nové fázi vývoje zvané předkeramický neolit B. Podobný proces jako zde na severu Mezopotámie se odehrál i na jihu Levanty (naleziště Gilgal I).

Před 10 500 lety

Na severu Mezopotámie se k domestikovaným plodinám přidala i domestikovaná zvířata. Před 11 000 lety byly zdomácněny kozy a ovce. Před 10 600 lety pak prasata a skot.

Zemědělské vesnice jsou tak zcela nezávislé na okolní přírodě, lidé mají plně pod kontrolou přísun potravy. To zaručuje nebývalou prosperitu a populační růst. Lidé předkeramického neolitu B expandují a migrují do všech směrů.

Centrem a zdrojem celé této populační exploze zemědělců je jedna z nejstarších osad Çayönü Tepe (8630 až 6800 př. n. l.), kde byla nalezena nejstarší domestikovaná prasata. Nachází se nedaleko od místa, kde roste genetický předek současně pěstované pšenice. S jistou nadsázkou tedy můžeme říci, že ve vesnici Çayönü Tepe žili předci všech zemědělců Eurasie.

Expanze zemědělského lidu ze severní Mezopotámie je velmi rychlá. Před 10 500 lety (8500 př. n. l.) se objevují na Kypru, v jižní Mezopotámii a v celé Levantě.

Před 8 300 lety

Šíření zemědělství se zastavilo zhruba před 8500 lety, když došlo k dalšímu klimatickému zvratu. Podnebí je opět chladnější a sušší. Pokud by existovalo jen několik ojedinělých zemědělských osad, zřejmě by zanikly, ale nový styl života kombinující chov zvířat a pěstování většího množství plodin je mnohem stabilnější než předchozí ojedinělé pokusy a také ho praktikuje velké množství lidí na rozsáhlém území.

Po zhruba 300 letech se podnebí vrací do původního, přívětivějšího stavu a expanze pokračuje ještě rychlejším tempem.

Zemědělci pak začínají osidlovat Evropu, Střední Asii a z Egypta Afriku. Zajímavé je, že u Egypťanů zanechali mezopotámští zemědělci kolem 20 % svých genů, zatímco u prvních neolitických Evropanů tvoří geny ze severní Mezopotámie naprostou většinu.

Po odeznění klimatické změny dochází také k rozvoji výroby keramiky. S keramikou se experimentovalo již dříve, ale až před 8000 lety se začíná vyrábět masově. Archeologové tak mohou začít označovat kultury podle typu keramiky. Na severu Mezopotámie to je chaláfská kultura, v Levantě jarmúcká a ve Středomoří pak kardium keramika (keramika s otisky schránek mlže srdcovky).

Yunxianský člověk je Denisovan

V provincii Chu-pej (anglický přepis: Hubei) byly mezi lety 1989 a 1990 nalezeny dvě deformované pravěké lebky označované jako Yunxianský člověk.

Jejich stáří bylo původně stanoveno na 1 milion let. Již první analýzy upozorňovaly na podobnost s o něco mladší čínskou lebkou člověka z Dali (stáří asi 260 tisíc let).

Kompletní analýza odstraňující deformaci prokázala, že se jedná o lebku Denisovana, kterého známe i podle nálezu tzv. Dračího muže z Číny (označovaného také jako Homo longi) starého 150 tisíc let.

Jak je možné, že tak stará lebka je přiřazena k tomuto mladšímu druhu?

Je třeba si uvědomit, že stáří bylo původně určeno na 400 až 600 tisíc let na základě okolních nálezů. Novější práce ho však stanovily podle geologických faktorů na přibližně 1 milión let.

Je také třeba se zamyslet nad celkovým vývojem předků člověka:

1. Zhruba před 1 milionem let žil genetický předek moderních lidí, neandrtálců a denisovanů. Podle analýzy zubní skloviny víme, že nejblíže k němu měl Homo antecessor, starý asi 800 tisíc let, nalezený ve Španělsku.
2. Zhruba před 600 tisíci lety se objevují předci neandrtálců a denisovanů, označovaní jako Homo heidelbergensis (nálezy staré kolem 600 tisíc let v Evropě). Tito lidé se rozšířili po Evropě a zřejmě i po Asii, zatímco předci moderních lidí žili v Africe.
3. K oddělení Denisovanů od neandrtálců došlo někdy před zhruba 400 tisíci lety. Nejstarší známý neandrtálec je starý asi 250 tisíc let (italská lebka ze Saccopastore). Nejstarší fosilie Denisovana pochází pravděpodobně z čínské jeskyně Hualong a jsou staré kolem 300 tisíc let.

Jaké je tedy vysvětlení vysokého stáří Yunxianského člověka?

Pokud by skutečně platilo stáří 1 milion let, mohlo by se jednat o asijskou větev předků moderních lidí, neandrtálců a denisovanů – podobně jako španělský Homo antecessor. Jeho výrazná podobnost s mladšími nálezy však spíše ukazuje na možnost, že jeho stáří je mezi 400 až 600 tisíci lety. V takovém případě bychom měli co do činění již s raným Denisovanem. 

Morfologie Yunxianského člověka v kontextu s ostatními nálezy

• https://www.science.org/doi/10.1126/science.ado9202 - studie satnovující Yunxianského člověka jako Homo longi (denisovan)
• https://peterbrown-palaeoanthropology.net/Brown2001.pdf - studie stanovující jeho stáří na 400 - 600 tisíc let

evoluční strom rodu homo založený na morfologii lebek

Původ Slovanů

Po nedávno publikovaném článku o původu Keltů se objevila nová studie o původu jiného indoevropského etnika – Slovanů. Na základě genetické analýzy 555 vzorků z různých částí Evropy osídlených Slovany se podařilo rekonstruovat pohyby a původ slovanského etnika.

Byla víceméně potvrzeny teorie vycházející z archeologických a lingvistických dat, které kladly původ Slovanů do bažinaté oblasti mezi dnešním Běloruskem a Ukrajinou.

Zajímavé je, že severní Slované téměř nahradili původní populace v oblastech, do nichž přišli, zatímco jižní Slované – zejména na západě Balkánu – více splynuli s místním obyvatelstvem.

https://www.nature.com/articles/s41586-025-09437-6

Dračí muž je Denisovan

Podařilo se provést analýzu mitochondriální DNA ze zubního kamene harbinské lebky (Dračí muž), která representuje typického Homo longi. Výsledek je takový, jaký jsem předpokládal již před 4 roky. Mitochondriální DNA zapadá mezi satrší populaci denisovanů. Bylo získáno také 95 proteinů, které jsou typické pro denisovany. Není tedy pochyb o tom, že Dračí muž a tedy i Homo longi je denisovan.

Jeho mitochondriální DNA zapadá mezi starší denisovany, kteří žili v době mezi 150 a 200 tisíci lety. Podbné stáří se odhaduje také pro Dračího muže.

pozice Dračího muže mezi ostaními denisovany

https://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0092867425006270