Íránská vysočina je zřejmě domovinou předků všech neafričanů

Lidé opustili Afriku před 75 tisíci lety, ale jejich expanze do Eroasie začal až před 45 tisíci lety. Často se spekuluje, kde žili předci všech neafričanů v tomto mezidobí trvajícím desítky tisíc let.

Nová práce přichází s teorií, že tím místem mohla být íránská vysočina. Genetika pravěké populace i současných lidí žijících v těchto místech naznačuje, že tomu tak skutečně mohlo být. 

V tomto období byly zde skutečně byly i příznívé podmínky pro to, aby se zde udržela životaschopná populace.

Další a nejdůležitější otázkou jsou nálezy po přítomnosti těchto lidí. Kosterní ostatky nejsou známé žádné. Co se týká nástrojů, existují nálezy staré 55 tisíc let, ale ty jsou přisuzovány neandrtálcům. Podle posledních výzkumů se však zdá, že ve skutečnosti patřily moredním lidem.

https://www.nature.com/articles/s41467-024-46161-7

Nejstarší Homo v Evropě pochází z Ukrajinského Korolevo

Ukrajinské město Korolevo, leží blízko Ukrajinsko-Maďarsko-Rumunského pomezí v podhůří Beskyd. Ve zdejších naplaveninách byly v 70 letech nalezeny kamenné nástroje, jejich stáří se nyní povedlo určit přesně pomocí několika nezávislých metod. Výsledné stáří je 1,4 miliónu let a jedná se tak o nejstarší nástroje v Evropě. 

Dosud pocházely nejstarší lidské nástoje ze Šapnělska, ty byly staré 1,2 miliónu let. Ze Španělska pochází také nejstarší lidské ostatky. Část lebky a stará 1,3 milióny let a mléčný zub starý snad až 1,4 miliónů let (zde). Některé nástorje jsou snad ještě starší, ale jejich datování není uplně přesné, a tak se za nejstraší nález považuje ten z Ukrajiny.

Nejnovější analýzy skutečně ukazují, že španělské nálezy nepřesahují stáří 1,3 miliónu let.

Vypadá to tedy, že v teplém období, které v této době panovalo se předci lidí rozšířili z Blízkého východu do Střední Asie a odtud pak na západ do Evropy.

mapa nejstarších nálezů rodu Homo nebo jejich nástrojů

https://www.nature.com/articles/s41586-024-07151-3

https://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S001282522400182X?via%3Dihub

Migrace do Ameriky z pohledu genů a jazyků od prvních indiánů až po příchod prvích Evropanů

Beringova úžina mezi Asií a Amerikou je místo, přes které přešli všichni předci domorodých obyvatel Ameriky. Díky stále přesnějším genetickým analýzám dnes víme jaké populace a kdy do Ameriky migrovali. Ještě zajímavější vhled ale poskytuje moderní srovnávací lingvistika, ktará tyto populace "nechává promluvit" a dává tak anonymním genům lidský rozměn.

Před zhruba 25 tisíci lety přišla na východ Sibiře nová populace ze západu, z oblasti Bajkalu (DNA vozrek MA-1) a přispěla na východě Sibiře zhruba 30% svých genů do genomu místních východoasiatů (SEA). Tato nová populace ovládla celý severovýchod Sibiře a mluvila zřejmě jazykem, z kterého později vznkly všechny jazyky jižní Ameriky a jihu Severní Ameriky.

Východní Sibiř před 25 tisíci lety

Před 17 tisíci lety odtály ledovce na Aljašce natolik, že se cesta do Ameriky ze Sibiře stala průchozí. Toho hned využili lidé a před 16 tisíci lety se v Severní Americe objevuje řada nalezišť s lidskými nástroji podobnými těm na Sibiři. Jedná se o kulturu Dyuktay. Mikročepelky této kultury jsou rozšířeny na východní Sibiři (Čukotka, Kamčatka) a na Aljašce. Jim podobné nástroje se sporadicky objevují také na některch místech Severní Ameriky.

Východní Sibiř a Severní Amerika před 17 tisíci lety

Skutečně masivní osídlení Ameriky ale nastává až před 13,5 tisíci lety, kdy se na západě Severní Ameriky obejvuje kultura Clovis, jejíž nositelé postupně pronikají do všech koutů kontinentu, jako takzvaní paleoindiáni.

Přibližně ve stejné době se v nejsevernějších oblastech severo-východní Sibiře rozšiřuje nová kultura bez mikročepelek. Ta se rozšiřuje na Čukotku a také na Aljašku, jako kultura Nenana. Jedná se velmi pravděpodobně o předky severních indiánů (později žijících na severu Severní Ameriky), kteří jsou se geneticky odlišní od ostatních domorodých obyvatel Střední a Jižní Ameriky.

Východní Sibiř a Severní Amerika před 13,5 tisíci lety

Jižně od Aljašky byly v jeskyni On Your Knees nalezeny ostatky lidí staré 10,3 tisíce let, které dostaly místní název Shukaa-ka a jejichž DNA odpovídá indiánům žijícím v těchto místech dodnes. Jedná se o předky severních indiánů, kteří přišli do Amerika jako druhá migrační vlna.

Před 11 tisíci lety se ve východní Sibiři rozšiřuje nová kultura Sumnagin, která má původ v povodí Amuru a také 40% DNA lidé této kultury pochází ze stejní oblasti. Zbytek, 60%, je pak z původních amerindiánů. Do povodí Amuru nedlouho před tím dorazila migrační vlna od Bajkalu, a tak oněch 40% obsahuje ještě část ze západní Sibiře. Tito nově příchozí ze západu byli pravděpodobně prvním lidmi na východě Asie, kteří mluví nostratickým jazykem. Konkrétně předci Nivchů a Algokinů (proto-nivch-algic).

Východní Sibiř a Severní Amerika před 11 tisíci lety

Nově příchozí do Ameriky, příbuzní Nivchů se zřejmě velmi brzy rodělili na předky Algokinů a předky Wakašů.

Paleoindiáni, potomci kultury Clovis, dál osidlují americký kontinent, před 9k lety doputovali do And, do dněšního Čile, a také do východní Brazílie.

Východní Sibiř a Severní Amerika před 9 tisíci lety

Před 7 tisici lety začínají pronikat na východ Sibiře noví lidé z transbajkalské oblasti. Ti jako první na severovýchod Sibiře přinesli znalost výroby keramiky a zhruba před 6500 až 5500 lety zde vytvořili kulturu Syalakh. Jedná se velmi pravděpodobně o předky indiánů na-dené, kteří se oddělil od svých příbuzých Jenisejanů (kteří zůstali západně od Bajkalu) a Sinotibeťanů (ti se nachází jihovýchodně od Bajkalu), kteří začali v této době svoji expanzi spolu se zemědělskou kulturou Yanhshao na střední Žluté řece.

Současně se na severu Severní Ameriky začala rozšiřovat algická jazykové rodina, do Kalifornie se dostávají předci Wijotů a Yuroků. Vzhledem ke jejich životnímu stylu, se sem pravděpodobně dostali podél pobřeží v kánoích.

Východní Sibiř a Severní Amerika před 7 tisíci lety

Následná a někde i současná kultura Belkachy ke starší kultuře Syalakh ve východní Sibiři, před 6000 až 4000 lety, už zcela jistě představuje přímé předky eskymo-aleuťanů. Belkachy se totiž rozšiřuje i na Aljašku a její nositelé pronikají jako tzv Paeloeskymáci do arktických oblastí Severní Ameriky. 

Eskymo-aleuťané a indiáni na-dené si zvájemně si vyměnily geny, nejpraděpodobněji na Aljašce, kde se setkali předci obou skupin. Mohlo k tomu ale dojít dříve a to několikrát, třeba i na Sibiři. Od původních obyvatel na jižní Aljašce se proto-eskymoaleuťané na jihu Aljašky naučili, jak lovit mořské savce.

Východní Sibiř a Severní Amerika před 5500 tisíci lety

Zhruba před 4 500 proto-eskymo-aleuťané z jižní Aljašky expandují na západ a rozdělují se tak na Aleuťany žijící dodnes na Aleutách a na Eskymáky, jejich původní domovinou je západní Aljaška.

V této době se také Paeloeskymáci (potomci původních Proto-eskymo-aleuťané) dostávají až do Grónska, kde se objevují kultury Saqqaq a Independence I.

Přibližně ve stejné době začíná i expanze indiánů na-dené, kteří se rozšiřují podél pobřeží západní
Kanady. Od  Tlingitů se oddělují Ejakové. 

Ve východní Sibiři se rozšiřuje kultura Ymyyakhtakh, jejími nositely jsou podle DNA analýz zřejmě předci Nganasanů, kteří dnes žijí na Tajmyru. Řeč Nganasanů je hodně odlišná od ostatních Samojedů a obsahuje řadu cizích elementů, které zřejmě pochází právě od lidu kultury Ymyyakhtakh.

Východní Sibiř a Severní Amerika před 4000 tisíci lety

Proto-eskymo-aleuťané, kteří zůstali na východní Sibiři, se zde setkali s potomky kultury Sumnagin a postupně přejali jejich řeč. Vznikla tak kultura Ust-Belskaya, která navazuje na pradávnou kulturu Sumnagin, ale přibírá velivy od kutury. Nositelé této kultury jsou zřejmě předci Čukčů a Itelmenů, kteří hovoří jazykem příbuzným Nivchům (kultura Sumnagin), ale jsou geneticky příbuzní Paeloeskymákům (kultury Belkachy a Ymyyakhtakh).

Před 3000 lety začíná období růstu pro předky Eskymáků, kteří žijí na západě Aljašky (kultury Choris, Norton). Část se jich dostává na pobřeží Čukotky a Kamčatky a dokonce až do ochotského moře, kde vzniká kultura Tokarev.

Kultura Ymyyakhtakh je nahrazena novou kulturou Ust-Mil, která na ni navazuje. Nositelé této kultury jsou velmi pravděpodobně předci Jukagirů, kteří dodnes žijí na severu Jakutské oblasti.

Východní Sibiř a Severní Amerika před 3000 tisíci lety

Před 2500 lety vytváří Eskymáci v Beringově moři kulturu Old Bering sea a osidlují břehy Čukotky a Kamčatky. Současně Athabaskové, kteří se oddělili od ostatních na-dené, začínají osidlovat vnitrozemí Aljašky a severozápadní Kanady. Na východ a jihovýchod migrují z pobřeží západní Kanady Algonkinové, kteří osídlují vělkou část severní Ameriky.

Tunguské kmeny z Mandžuska migrují na sever na Sibiř a u břehů Ochotského moře se setkávají s příbuznými Eskymáků z kultury Tokarev. Přijímají nekterá jejich slova, která jsou dodnes patrná v jazyce severních Tunguzů.

Předci lidí mluvící dnes známými jenisejskými jazyky expandovali ze své domoviny, které ležela někde mezi dnešními městy Krasnojarsk a Norosibirsk, na východ a později i na sever do transbajkalské oblasti.

Východní Sibiř a Severní Amerika před 2500 tisíci lety

Před necelými 1000 lety část Athabasků odchází z Kanady na jih až do pouští u Mexika, kde žijí jako Apačové, Navahové a jim příbuzní.

Eskymáci z východu Čukostkého moře migrují na do Arktických oblastí Kanady a Grónska (kultura Thule) a nahrazují zdejší Paeloeskymáky. Současně z Islandu přijíždějí Vikingové a osidlují jih Grónska.

Odakzy:

1. https://www.researchgate.net/publication/363833583_Ancient_Cultures_and_Migrations_in_Northeastern_Siberia - archeologické kultury východní Sibiře

2. https://www.biorxiv.org/content/10.1101/2020.10.12.336628v1.full - osidlování Ameriky, analýza DNA prokazující vztah mezi indiány a obyvateli povodí Amuru.

3. https://www.cell.com/cell/fulltext/S0092-8674(18)31380-1 - rekonstrukce vnitřního osidlování Ameriky na základě analýz DNA. 

4. https://www.science.org/doi/10.1126/sciadv.abc4587 - genetická analýza řady vzorků Sibiře a scénáře mifrací.

5. https://www.biorxiv.org/content/10.1101/203018v1.full - genetika paleoeskymáků

6. https://www.science.org/doi/10.1126/sciadv.aar5040 - ústup ledovců po poslední době ledové v Sverní Americe

7. https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/37138779/ genetika pravěkých lidí severozápadního pobřeží a jeji srovnání se současnými indiány.

Statistické potvrzení příbuznosti různých jazyků polárních oblastí

Vynikající statistická analýza ruských lingvistů potvrdila příbuznost nivchštiny a čukotsko-kamčatských jayzků. Na tuto příbuznost bylo upozorňováno již dříve, tato práce jí víceméně potvrdila. Problém nivchšitny totiž spočívá v tom, že je silně ovlivněna sousedním jazykem ainu, který s ní příbuzný není.

Poznamennejme, že podobnost vyhodnocoval číselný index, jehož hodnota byla v tomto případě menší než desetitisícina. Čím více se index blížil k nule, tím více byly jazyky příbuzné. Zcela nepříbuzné jazyky měly index blížící se číslu 1.

Dalším zajímavým objevem je spojitost mezi jukagirskými a samojedskými jazyky. Nemusí se nutně jednat o příbuznost, která je v některých pracích zpochybňvána, ale o velké množství vzájemných výměn mezi obema jazykovými rodinami. Podobnosti se ale týkají osobních zájmen a sloves, které jsou vůči výměnám nejvíce odolné. Je tedy možné, že se jedná skutečně o příbuznost. Tento závěr však naráží na další problém: samojedské jazyky patří do uralské jazykové rodiny, se kterou toho jukagirské jazyky nemají příliš společného. Je vidět, že situace u těchto dvou skupin jazyků je velmi složitá a pořád čeká na rozluštění.

Třetí nejbližší podobnost byla spočtena mezi jenisejskými a na-dené jazyky ze Severní Ameriky - nic překvapivého.

Poslední vazbou, na kterou je třeba upozornit je vztah mezi eksymáckými a jukagirskými jazyky. Práce na tento vztah již neupozorňuje, protože jeho hodnota není tak výrazná jako u předchozích dvou, nicméně se dost liší od jazykových rodin, které si příbuzné vůbec nejsou. Eksymácké jazyky pochází ze severovýchodní Sibiře, kde se později nacházeli jukagirské jazyky, a tak je pravděpobné, že minimálně ke kontaktu mezi nimi někdy v průběhu historie došlo.

Poslední spojitost, kterou práce opět nezmiňuje, ale její hodnota je výrazná (menší než 0.1) je spojitost mezi eksymáckými a athabaskými jazyky. Tyto dvě jazykové rodiny, které nejsou považovány za příbuzné, žili vedle sebe po staletí a athabaskové přijali geny eskymáků při jejich příchodu do Ameriky.

https://www.jbe-platform.com/content/journals/10.1075/jhl.00014.kas

Genetický důkaz migrace uto-aztecků z Mexika na sever před 5 a půl tisíci lety

Nově bylo analyzováno několik desítek starověkých genomů jedinců ze severního Mexika a Kalifornie starých 7400 - 200 let. Byla prokázána genetická kontinuita obyvatel Normanských ostrovů Kalifornie a Čumašů žijících na přilehlém pobřeží trvající minimálně od doby před 7 400 lety. Před 5 200 lety se v jižní a střední Kalifornii začínají objevovat lidé genticky spříznění se severozápadním Mexikem. Jsou to zřejmě mluvčí uto-aztéckých jazyků, kteří do Kalifornie přišli ještě před zemědělci pěstujícími kukuřici. Jedinci z Baja California sdílejí více genemu s nejstaršími jedinci ze střední Kalifornie než s pozdějšími jedinci ze střední Kalifornie.

Genetická příbuznost původních obyvatel Mexika a Kalifornie.

zdroj: https://www.nature.com/articles/s41586-023-06771-5.epdf

Fosilizované molekuly odhalují ztracený eukaryotický svět

Existují doklady o eukaryotických organismech starých 1 miliardu let (možná až 1.2 miliardy let). Podobně staré jsou i fosilní doklady o existenci lipidových molekul, které tvořily buněčnou membránu nejstarších buněk.

Dosud však bylo záhadou, proč nemáme alspoň žádné molekulární důkazy o existenci těchto molekul starší než 1 miliardu let. Eukaryotické buňky totiž vznikly podle molekulárních hodin mnohem dříve - před 1,6 miliardou let.

Zdá se, že tuto záhadu vyřešil tým vědců z Australské národní Univerzity. Organismy starší než 1 miliardu let totiž vytvářely jednodušší steroidní molekuly, než jaké známe dnes. Vědci je nazvali protosteroidy a skutečně se jim podařilo najít jejich fosilizované ostatky ve starých horninách. Dokonce zaznamenaly dvoufázový vývoj z těchto jednoduchých molekul na dnešní složitejší.

https://www.quantamagazine.org/fossilized-molecules-reveal-a-lost-world-of-ancient-life-20231023

Stopy lidí v Americe staré přes 20 tisíc let

Zkamenělé stopy lidí v národním parku White Sands v Novém Mexiku jsou staré skutečně 20-23 tisíc let. a ne 13-16 tisíc, jak se díve soudilo. Je to tedy další z mnoha nálezů, které posouvají příchod lidí do Ameriky do doby před kulturu Clovis (před 13 500 lety). 

O dalších jsme psali například zde a zde

https://www.science.org/doi/10.1126/science.adh5007