Kompletní DNA altajského muže starého 45 tisíc let

Kde jinde, než v institutu Maxe Planka, se podařilo analyzovat kompletní DNA z ostatků člověka z Altaje (Ust'-Ishim) starých 45 tisíc let. Velmi zajímavé je zjištění, že jeho neandrtálská příměs je velmi podobná naší, ovšem je lépe zachovalá a odhad stáři této příměsi je 7-15 tisíc let. To znamená, že neafričané se nezkřížili s neandrtálci před 80 tisíci lety, jak se dříve soudilo, ale až později před 52-60 tisíci lety. Te je ovšem velmi těsně před tím, než lidé přišli do Sahulu. Vypadá to, že lidé se míšení anefričanů s neandrtálci na Blízkém východě a následná migrace na východ do Asie proběhly velmi rychle za sebou.

Další zajímavostí je haploskupina K(xLT)/K2* chromozomu Y u tohoto jedince. Ta je opět na hranic své předpokládané existence, což nasvědčuje, že její stáří je skutečně o něco vyšší než jak se předpokládá. Mitochondriální DNA spadá do haploskupiny R.

Pozoruhodné na jaderném genomu toho jedince je, že není příbuzný žádné současné populaci. To je poměrně překvapivé a ukazuje to, že i vývoj moderních lidí měl slepé uličky. O 20 tisíc let mladší nález ze Sibiře už představuje blízkého příbuzného současným indiánům i evropanům.

http://www.nature.com/nature/journal/v514/n7523/full/nature13810.html
http://johnhawks.net/weblog/reviews/ancient-genomes/ust-ishim-fu-2014.html

DNA z neolitického Maďarska

Bylo prozkoumáno 13 vzorků z neolitických nálezů v Maďarsku. Dva vzorky spadají do období kultury Körös. Sedm vzorků do období lineární keramiky, dva vzorky jsou z doby bronzové, jeden z z doby měděné a jeden z doby železné.

Všechny vzorky lineární keramiky a jeden vzorek z kultury Körös i vzorek z doby měděné, jsou velmi blízké, ne-li identické, s dnešními obyvateli Sardinie (zřejmá souvislost s příchodem prvních zemědělců z Anatolie). Pouze jeden vzorek z období kultury Körös je odlišný a je velmi podobný starším vzorkům evropských před-zemědělských lovců a sběračů. Dva neolitičtí muži mají haploskupinu C-V20, která byla nalezena u španělského lovce z doby před 7000 lety. Zdá se, že byla v před-zemědělské Evropě poměrně častá. Ostatní muži měli haploskupinu I2a, která byla mezi lovci Evropy také běžná. Žádný mužský vzorek neměl haploskupinu G2a chromozomu Y, typickou pro první zemědělce. Vypadá to, že v Panonské nížině u mužské části obyvatel převládli dřívější lovci. Ženská část populace už nese typicky zemědělskou haploskupinu N1 mitochondriální DNA.

DNA z doby bronzové zapadá do genetického profilu současné Západní Evropy (evidentní vliv kultury zvoncových pohárů) a už se přibližuje současnému genetickému profilu maďarských obyvatel. Zajímavá je haploskupina J2a1 chromzomy Y jednoho muže z této doby. O této haploskupině se se soudilo, že se do Evropy dostala z jihu až později, evidentně zde byla již dříve.

Muž z doby železné, pak posunul genetický profil směrem ke Kavkazu (je velmi podobný Arménům a Gruzincům). Může se jednat o některé íránské kmeny ze severního Kavkazu. Patřil do halposkupiny N chromozomu Y, který bývá spojován s urgofinskými národy, ty ale zcela jistě v této oblasti zatím nebyli.

Současný genetický profil Maďarů se zřejmě zformoval až z příchodem Slovanů do Panonské nížiny. Pozdější příchod Maďarů ze střední Sibiře už měl spíš kulturní než genetický dopad na místní obyvatelstvo.

http://www.nature.com/ncomms/2014/141021/ncomms6257/full/ncomms6257.html

Mitochondriální DNA pobřežních předků Sanů

Podařilo se analyzovat mitochondriální DNA z ostatků nalezených při západním pobřeží Jihoafrické republiky. Ostatky jsou staré 2300 let. Mitochondriální DNA patří do haploskupiny L0d2c. Dnes jsou známy dvě podskupiny L0d2c1a a L0d2c1b, které se vyskytují nejvíce mezi kmeny Juu. Analyzovaný vzorek tvoří novou sesterskou podskupiny L0d2c1c. Otázkou tedy je, jestli lidé žijící na západním pobřeží patřili také do široké jazykové rodiny Juu, která se dnes vyskytuje o tisíce kilometrů severněji (Namibie, Angola). Dnešní lidé mluvící jazyky Juu v Jihoafrické republice se sem dostaly jako utečenci ze severu před občanskou válkou.

Jinou možností je, že lidé na pobřeží mluvili jazyky Tuu, které se v malé míře dodnes udrželi v Jihoafrické republice, která je jich původní domovinou. Tyto skupiny Sanů jsou tak malé, že se u nich příliš testů DNA nedělalo.

Adaptace Tibeťanů na nadmořskou výšku pochází od Denisovanů

Tato informace je poměrně překvapivá. Na druhou stranu se nelze divit. Lidé při své expanzi na sever z Afriky převzali některé užitečné geny od neandrtálců. Zajímavé je, že malá část stejné příměsi (adaptace na vysokohorské prostředí) je přítomná i u Číňanů. Pravděpodobně mají tedy Tibeťané a Číňané stejný vysokohorský původ (provincie Čching-chaj nebo severní S'čchuan). Nebo tento gen původně nesloužil jako vysokohorská adaptace. Původ prvních Tibeťanů spadá do doby před více než 25 tisíci lety severovýchodně od Tibetu a přibližně stejně starý je i gen přejatý od Denisovanů. Zhruba před 30 tisíci lety tedy předci Tibeťanů a Číňanů přejaly gen od Denisovanů. Kde k tomu došlo? Dalo by se očekávat, že někde na severovýchodě Tibetu (odkud byl osídlen Tibet a je to blízko k domovině Číňanů). Otázkou je, jestli tam Denisované skutečně žili. Nabízí se totiž možnost, že gen si tibetsko-čínská populace přinesla sebou z jižní Číny, kde je výrazná denisovská příměs patrná dodnes. Lidé z s touto příměsí před 50 tisíci lety putovali přes Jün-nan a S’-čchuan až do Kan-su. Zatímco u jižní populace nepotřebný gen zmizel u lidí žijících v horách Kan-su a Čching-chaj se udržel, protože našel využití jako adaptace na vysokou nadmořskou výšku. Stáří genu 30 tisíc let, je pak doba osidlování Tibetu, doba kdy selekce zapomenutý gen znovuobjevila.

Dlaší revize mužského genetického stromu

Další revize mužského genetického stromu na sebe nenechala dlouho čekat. Týká se opět haploskupiny K, která je klíčem k poznání původu neafričanů. Objevily se nové vzorky, které upřesňují postupný rozpad této skupiny. Zajímavé je také místo jejich nálezu. Jedná se převážně o ostrovy Indonésie.

Jak na svém blogu ukázal Maju, byla to právě Indonésie a její součást Sundaland, která se stala ohniskem migrace do Sahulu. To se odehrálo před 60 tisíci lety a týkalo se haploskupiny K2b1 (P397, P399). Zajímavé je, že i haploskupina P musela vzniknout někdy v této době, protože její základní podskupiny se nacházejí právě v Indonésii a také mezi Aety na Filipínách. To je pozoruhodné, protože z haploskupiny P vznikla haploskupina R, která se již  před 25 tisíci lety objevuje na Sibiři a v dnešních dobách dominuje celé Evropě. Zdá se tedy, že jihovýchodní Asie je místem zrození neafrické (euaoasijské, australské a americké) populace.

Nové paleogenetické vzorky z Evropy

Objevilo se několik paleogenetických studií, z kterých vyplývají velmi zajímavé věci.

První studie ukazuje, že

• západoevropští mezolitičtí lovci byli vcelku unikátní skupinou, která se blížila genetickém profilu dnešních Basků.
• První zemědělci byli velmi podobní dnešním Sardincům. Vypadá to, že na Sardinie je jediné místo v Evropě, kde se podařilo přežít prvním zemědělcům, kteří přišli do Evropy bez vlivu dalších migrací.
• Lovci na severu Evropy se liší od dnešních severoevropanů jen větší příměsí paleosibiřských genů (MA-1), to je přibližovalo severokavkazanům a také americkým indiánům.

Zajímavá je druhá studie, ze Švédska. Ukazuje, že zdejší první zemědělci patřící kultuře dírkové keramiky (před 5200-4300 lety), byli ve skutečnosti mezolitičtí migranti, kteří přišli na sever Evropy z Iberského poloostrova. Současně zdejší mezolitičtí lovci měli velmi blízko k prvním zemědělcům, tak jako Sardinci a Baskové.

To je velmi zvláštní, jakoby se obě populace na severu navzájem prohodily. Příslušnost prvních zemědělců ke genomu mozilitických lovců lze vysvětlit snadno, zemědělství se na sever dostalo už jako znalost podél západoevropského pobřeží a nebylo spojeno s přísunem obyvatel. Jak potom, ale vysvětlit že lovec ze severu, ze stejné doby, měl genom prvních zemědělců z středomoří? Část zemědělců na severu středomoří se mohla vrátit zpět k lovu (to se často stává, jsou-li vhodné podmínky a v Evropě byly), Pohybliví lovci se pak celkem rychle migrují na velké vzdálenosti, klidně i z jižní Francie do Švédska za 2 generace.

Domestikace skotu

Všechen domácí skot, který se současně vyskytuje na světě pochází z několika málo jedinců, kteří žili před 10 500 lety na pomezí dnešního jižního Turecka a severního Iráku. To je závěr genetické analýzy, zveřejněné v roce 2014. Dosud se myslelo, že africký a možná i asijský skot má nezávislý původ. Ukazuje se, že tomu tak není.

Překvapením je ovšem další studie zveřejněná koncem roku 2013. V severovýchodní Číně byla nalezna čelist skotu, která nese známky domestikace. Genetická analýza ukázala, že tento skot není příbuzný s dnešním domácím skotem v Číně (jak by také mohl, když je stejně starý, ne-li straší, než jeho teoretičtí předci). Vypadá to tedy, že k domestikaci došlo nezávisle a přibližně ve stejné době i v Číně, její výsledek však později podlehl konkurenci ze západu.

Nutno ještě poznamenat, že kultura Nanzhuangtou, která se nacházela právě na severovýchodě Číny před 11 tisíci lety, byla jednou z prvních, která domestikovala proso, měla ochočeného psa a vyráběla keramiku. Ke zdomácnění skotu chyběl už byl jenom malý krůček.

http://www.sci-news.com/archaeology/science-neolithic-cattle-01532.html