Genetické změny a pohyb obyvatel ve starověké Číně

Naleziště Baligang je významné archeologické naleziště, které bylo kontinuálně osídleno od středního neolitu (přibližně před 8500 lety) až do pozdní doby bronzové (kolem před 2500 lety). Nachází se na severním okraji středního povodí Modré řeky (Jang-c’-ťiang), což je oblast ležící mezi Modrou a Žlutou řekou (Chuang-che). Tato strategická poloha činí z Baligang ideální místo ke studiu vzájemné interakce těchto dvou klíčových civilizačních okruhů starověké Číny.

Nová studie zkoumala archaickou DNA od středního neolitu (kultura Yangshao) až po pozdní dobu bronzovou (dynastie Čou). Po celou dobu si populace v Baligangu udržovala genetickou kontinuitu spojenou se severní populacemi z povodí Žluté řeky. Nicméně, zlomový okamžik nastal kolem 4200 let před současností. V této době došlo k výraznému a jednorázovému přísunu genů od jižních populací z povodí Modré řeky. Tato jižní genetická složka se poté rozšířila i dále na sever, do centrální oblasti povodí Žluté řeky.

Tato událost souvisí s klimatickou změnou, která se odehrála kolem 4200 let BP. V tomto období došlo k šíření pěstování rýže, typického pro povodí Modré řeky, směrem na sever.

Míšení severní a jižní populace v Baligangu v průběhu prehistorie

https://www.nature.com/articles/s41467-025-63743-1

Jak vystavení toxickému olovu vedlo k dominanci lidstva

Varianta genu NOVA1, která se objevila u moderního člověka (Homo sapiens) po jeho oddělení od Neandertálců a Denisovanů, poskytuje ochranu před neurotoxickými účinky olova. Expozice olovu byla totiž v prehistorii překvapivě častá a srovnatelná s 20. stoletím. Tato genetická změna vedla k odlišnému (pomalejšímu) vývoji a zapojení neuronů v lidském mozku, což se však zjevně evolučně vyplatilo. Bez moderní varianty by totiž mozek vystavený olovu nedokázal plně rozvinout komplexní řeč, jelikož archaická verze NOVA1 v kombinaci s olovem narušuje expresi klíčového genu FOXP2. Zdá se tedy, že negativní vliv olova na rozvoj mozku hrál významnou, dosud netušenou roli při evoluci člověka.

https://www.science.org/doi/10.1126/sciadv.adr1524

Vznik mutace se odhaduje na 500 tisíc let. V té době se v jižní Africe začaly objevovat první horty oštěpů. Je to výrazná inovace lovných zbraní, která dokládá vysokou inteligenci výrobců.

Pravěká DNA odhaluje původ Uraliců a Jenisejců

Nová studie, která vycházela ze 180 vzorků archaické DNA z celé severní Eurasie, přináší nové a důkladnější poznatky o původu uralské a také jenisejské jazykové rodiny.

Populace raných severských lovců-sběračů procházely kolem 5. tisíciletí př. n. l. (až do doby bronzové) postupným mísením, které vedlo ke vzniku dvou klíčových populací na východní Sibiři:

• Předbajkalská (Cisbaikal_LNBA): Tato populace získala genetickou příměs zejména od populací z vnitrozemí východní Asie (Inland East Asia), s největší pravděpodobností reprezentuje předky Jenisejců
• Jakutská (Yakutia_LNBA): Tato populace má navíc výraznou příměs od populace z povodi Amuru a je spojována s migracemi pravěkých uralských mluvčích. 

Před zhruba 4000 lety (kolem 2000 př. n. l.) se lidé Jakutské populace (Yakutia_LNBA) přesunuli západním směrem z povodí Leny do oblasti Altaje a Sajanu.

Tento pohyb je spojen s počátečním šířením raných uralských jazyků. Z Altaje se pak tato genetická složka dál šířila na západ prostřednictvím metalurgického fenoménu Seima-Turbino, známého svou pokročilou technikou odlévání bronzu, který kulminoval právě okolo 4000–3700 lety nazpět. To je přesně doba odhadovaná lingvisty na rozpad a rozšíření jednotlivých větví západní uralské jazykové rodiny (bez východní samojedské větve).

https://www.nature.com/articles/s41586-025-09189-3

Lingivstické hypotézy, které lze touto prací potvrdit

Někteří lingvisté upozorňovali na možnou příbuznost jenisejských jazyků se sino-tibetskými. Genetická příměs u populace Cisbaikal_LNBA (předků Jenisejců) od populací z vnitrozemí východní Asie (z oblastí, kde se předpokládá domovine proto-sino-tibetštiny) geneticky spojuje Jenisejce s těmito východními oblastmi a potvrzuje tuto hypotézu.

Příměs, kterou získala populace Yakutia_LNBA (předci Uraliců), pochází z povodi Amuru, kde se nacházeli předci mluvčích Nivchštiny. Ta je některými lingvisty považována z vzdáleně přibuznou uralštiny a eskymáčtiny. Zhruba před 5000 lety, kdy se formovala populace Yakutia_LNBA a přijímala novou genetickou složku, se skutečně v oblasti Sibiře oddělují předci Eskymáků a vydávají se na východ. Tyto výsledky tak podporují dlouhodobou hypotézu lingvistů o vzdálené příbuznosti uralských, eskymácko-aleutských jazyků a teké Nivchštiny.

Vznik neolitu

Před 15 tisíci lety

Před zhruba 15 000 lety prosperovala v Levantě natúfíjská kultura lovců a sběračů. Ti používali takové vymoženosti jako luk a domestikované psy. Co je ale důležité, sklízeli volně rostoucí trávy a jejich zrno před konzumací drtili v ručních hmoždířích. Také zrní ukládali na pozdější spotřebu. Tento způsob života vedl k tomu, že migrující lovci a sběrači měli tendenci přecházet k usazenějšímu způsobu života. Pokud to přírodní podmínky dovolovaly a přísun potravy byl po celý rok z jednoho místa stálý, mohli se usadit natrvalo.

K těmto událostem na různých místech skutečně docházelo. Například na severozápadě dnešní Sýrie se lovci v Tell Abu Hureyra před přibližně 13 000 lety (11 000 př. n. l.) trvale usadili a domestikovali zde žito. Později (kolem doby před 12 000 lety) však toto místo opět opustili.

Před 12 000 tisíci lety

Přibližně ve stejné době, nedaleko odsud, na severu Mezopotámie, žila zcela odlišná populace příbuzná více obyvatelům Kavkazu a íránské vysočiny. Obě skupiny přicházely do styku.

Když lidé z Levanty začali před 12 000 lety stavět první kamenné kruhové stavby (nejstarší v Tell Qaramel), začala se tato „inovace“ šířit i do severní Mezopotámii (například do Körtik Tepe před 12 000 lety, nebo Boncuklu Tarla před 11 000 lety).

Před 11 700 tisíci lety

Před 11 700 lety (9700 př. n. l.) došlo k výrazné změně podnebí. Skončil suchý a chladný tzv. mladší dryas a začalo vlhčí a teplejší období, které poskytovalo lidem více zdrojů potravy. Vesnice v Levantě se zvětšují a vznikají tu první kamenné stavby, jako například hradby a věž v Jerichu. Objevuje se tu také nová technologie výroby nástrojů zvaná khiamská (podle osady El Khiam).

Přestože je celá tato kultura označována jako předkeramický neolit A (PPNA), nejedná se o zemědělce. Lidé této kultury jsou stále plně závislí na lovu a sběru plodin, které aktivně nesejí. Žijí ale trvale na jednom místě.

Na severu Mezopotámie se začínají objevovat až monumentální pilířové kamenné stavby s bohatě zdobenými reliéfy (Karahan Tepe, založeno 9750 př. n. l.). Jejich stavitelé jsou také stále lovci. Své stavby obývají pouze dočasně, nebo jim slouží jako jakési chrámy. Nejslavnějším je Göbekli Tepe (založeno 9500 př. n. l.).

Před 11 000 tisíci lety

Na středním Eufratu, v místě zvaném Mureybet, žili usedlí lidé, kteří si místo kruhových staveb začali stavět obdélníkové, aby je mohli lépe spojovat k sobě. V takových místnostech žili a skladovali obilí.

Uložená semena už vykazují znaky domestikace. Lidé tedy nesbírají jen to, co vyrostlo v okolí, ale aktivně sejí to, co chtějí sklidit. Tímto způsobem aktivně řídí životní cyklus několika různých plodin. Jedná se o přechod k nové fázi vývoje zvané předkeramický neolit B. Podobný proces jako zde na severu Mezopotámie se odehrál i na jihu Levanty (naleziště Gilgal I).

Před 10 500 lety

Na severu Mezopotámie se k domestikovaným plodinám přidala i domestikovaná zvířata. Před 11 000 lety byly zdomácněny kozy a ovce. Před 10 600 lety pak prasata a skot.

Zemědělské vesnice jsou tak zcela nezávislé na okolní přírodě, lidé mají plně pod kontrolou přísun potravy. To zaručuje nebývalou prosperitu a populační růst. Lidé předkeramického neolitu B expandují a migrují do všech směrů.

Centrem a zdrojem celé této populační exploze zemědělců je jedna z nejstarších osad Çayönü Tepe (8630 až 6800 př. n. l.), kde byla nalezena nejstarší domestikovaná prasata. Nachází se nedaleko od místa, kde roste genetický předek současně pěstované pšenice. S jistou nadsázkou tedy můžeme říci, že ve vesnici Çayönü Tepe žili předci všech zemědělců Eurasie.

Expanze zemědělského lidu ze severní Mezopotámie je velmi rychlá. Před 10 500 lety (8500 př. n. l.) se objevují na Kypru, v jižní Mezopotámii a v celé Levantě.

Před 8 300 lety

Šíření zemědělství se zastavilo zhruba před 8500 lety, když došlo k dalšímu klimatickému zvratu. Podnebí je opět chladnější a sušší. Pokud by existovalo jen několik ojedinělých zemědělských osad, zřejmě by zanikly, ale nový styl života kombinující chov zvířat a pěstování většího množství plodin je mnohem stabilnější než předchozí ojedinělé pokusy a také ho praktikuje velké množství lidí na rozsáhlém území.

Po zhruba 300 letech se podnebí vrací do původního, přívětivějšího stavu a expanze pokračuje ještě rychlejším tempem.

Zemědělci pak začínají osidlovat Evropu, Střední Asii a z Egypta Afriku. Zajímavé je, že u Egypťanů zanechali mezopotámští zemědělci kolem 20 % svých genů, zatímco u prvních neolitických Evropanů tvoří geny ze severní Mezopotámie naprostou většinu.

Po odeznění klimatické změny dochází také k rozvoji výroby keramiky. S keramikou se experimentovalo již dříve, ale až před 8000 lety se začíná vyrábět masově. Archeologové tak mohou začít označovat kultury podle typu keramiky. Na severu Mezopotámie to je chaláfská kultura, v Levantě jarmúcká a ve Středomoří pak kardium keramika (keramika s otisky schránek mlže srdcovky).

Yunxianský člověk je Denisovan

V provincii Chu-pej (anglický přepis: Hubei) byly mezi lety 1989 a 1990 nalezeny dvě deformované pravěké lebky označované jako Yunxianský člověk.

Jejich stáří bylo původně stanoveno na 1 milion let. Již první analýzy upozorňovaly na podobnost s o něco mladší čínskou lebkou člověka z Dali (stáří asi 260 tisíc let).

Kompletní analýza odstraňující deformaci prokázala, že se jedná o lebku Denisovana, kterého známe i podle nálezu tzv. Dračího muže z Číny (označovaného také jako Homo longi) starého 150 tisíc let.

Jak je možné, že tak stará lebka je přiřazena k tomuto mladšímu druhu?

Je třeba si uvědomit, že stáří bylo původně určeno na 400 až 600 tisíc let na základě okolních nálezů. Novější práce ho však stanovily podle geologických faktorů na přibližně 1 milión let.

Je také třeba se zamyslet nad celkovým vývojem předků člověka:

1. Zhruba před 1 milionem let žil genetický předek moderních lidí, neandrtálců a denisovanů. Podle analýzy zubní skloviny víme, že nejblíže k němu měl Homo antecessor, starý asi 800 tisíc let, nalezený ve Španělsku.
2. Zhruba před 600 tisíci lety se objevují předci neandrtálců a denisovanů, označovaní jako Homo heidelbergensis (nálezy staré kolem 600 tisíc let v Evropě). Tito lidé se rozšířili po Evropě a zřejmě i po Asii, zatímco předci moderních lidí žili v Africe.
3. K oddělení Denisovanů od neandrtálců došlo někdy před zhruba 400 tisíci lety. Nejstarší známý neandrtálec je starý asi 250 tisíc let (italská lebka ze Saccopastore). Nejstarší fosilie Denisovana pochází pravděpodobně z čínské jeskyně Hualong a jsou staré kolem 300 tisíc let.

Jaké je tedy vysvětlení vysokého stáří Yunxianského člověka?

Pokud by skutečně platilo stáří 1 milion let, mohlo by se jednat o asijskou větev předků moderních lidí, neandrtálců a denisovanů – podobně jako španělský Homo antecessor. Jeho výrazná podobnost s mladšími nálezy však spíše ukazuje na možnost, že jeho stáří je mezi 400 až 600 tisíci lety. V takovém případě bychom měli co do činění již s raným Denisovanem. 

Morfologie Yunxianského člověka v kontextu s ostatními nálezy

• https://www.science.org/doi/10.1126/science.ado9202 - studie satnovující Yunxianského člověka jako Homo longi (denisovan)
• https://peterbrown-palaeoanthropology.net/Brown2001.pdf - studie stanovující jeho stáří na 400 - 600 tisíc let

evoluční strom rodu homo založený na morfologii lebek

Původ Slovanů

Po nedávno publikovaném článku o původu Keltů se objevila nová studie o původu jiného indoevropského etnika – Slovanů. Na základě genetické analýzy 555 vzorků z různých částí Evropy osídlených Slovany se podařilo rekonstruovat pohyby a původ slovanského etnika.

Byla víceméně potvrzeny teorie vycházející z archeologických a lingvistických dat, které kladly původ Slovanů do bažinaté oblasti mezi dnešním Běloruskem a Ukrajinou.

Zajímavé je, že severní Slované téměř nahradili původní populace v oblastech, do nichž přišli, zatímco jižní Slované – zejména na západě Balkánu – více splynuli s místním obyvatelstvem.

https://www.nature.com/articles/s41586-025-09437-6

Dračí muž je Denisovan

Podařilo se provést analýzu mitochondriální DNA ze zubního kamene harbinské lebky (Dračí muž), která representuje typického Homo longi. Výsledek je takový, jaký jsem předpokládal již před 4 roky. Mitochondriální DNA zapadá mezi satrší populaci denisovanů. Bylo získáno také 95 proteinů, které jsou typické pro denisovany. Není tedy pochyb o tom, že Dračí muž a tedy i Homo longi je denisovan.

Jeho mitochondriální DNA zapadá mezi starší denisovany, kteří žili v době mezi 150 a 200 tisíci lety. Podbné stáří se odhaduje také pro Dračího muže.

pozice Dračího muže mezi ostaními denisovany

https://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0092867425006270