Ainština neboli ainu

Jazykem ainu na Hokaidu dnes mluví jen několik starších lidí a zdá se, že tento jazyk brzy vymře.To je škoda o to víc, že se jedná o naprosto unikátní jazyk, který lze spojovat s nejstaršími obyvateli Asii.

Původ zdokumentovaných nářečí ainu, nebo spíše větví jazykové rodiny ainu (stáří této jazykové rodiny lze srovnat se stářím slovanských jazyků) sahá do poloviny prvního tisíciletí. Tehdy se na severu ostrova Hokaido zformovala proto-ainština, která se brzy rozdělila na sachalinskou a hokaidskou větev tak, jak se jeho mluvčí rozšiřovali na ostrovy Sachalin a Hokaido.

Polovina prvního tisíciletí je právě doba, kdy se na ostrově Hokaido střetávají dvě odlišné kultury. Ze severu přichází pobřežní rybáři a lovci mořských savců, kteří vyznávají kult medvěda. Je to takzvaná Ochotská kultura, která má jasné spojitosti s dnešními Itelmeny a Čukči. Z jihu, z východního Honšů, se na Hokaido šíří Satsumonská kultura, která je pokračovatelkou mezolitické kultury Džómon ovlivněné japonským neolitem.

Ainština má řadu podobností s nivchštinou, kterou se mluví okolo ustí Amuru na asijské pevnině. Ainština s nichvštinou se vzájemně ovlivňovali, ale nemají společný původ. A protože nichština bývá spojována s čukotsko-kamčatskými jazyky (stejná skupina, která se podobá Ochotské kultuře), zdá se velmi pravděpodobné, že lidé ochotské kultury byli právě předci Nivchů. Respektive jazyk podobný proto-nivchštině byl ten, který se dostal na Hokaido v polovině prvního století a ovlivnil vznik proto-ainštiny.

Tou druhou složkou musl být jazyk, který tvořil jádro proto-ainštiny a ten evidentně pochází ze Satsumonské kultury. Odkud se tedy vzal? Jsou poze dvě možnosti, z kultury Džómon nebo z kultury Jajoi. Protože příchod kultury Jajoi naprosto přešně souhlasí se vznikem japonštiny a souvisí tedy s tímto jazykem pre-proto-ainštinu lze téměř s jistotou spojit s kulturou Džómon.

Ainština byla dříve řazena mezi altajské jazyky, kam patří korejština a japonština. Ukázalo se však, že patří spíše mezi širokou nadrodinu austrických jazyků (https://www.academia.edu/6158955). To je velmi zajímavé a poměrně přesvědčivé tvrzení. Podívejme se, jak by se mohlo zrcadlit v prehistorii východní Asie.

Kutura Džómon se v Japonsku objevuje před 16 tisíci lety spolu s první keramikou. Od té doby je Japonsko izolované až do příchodu prvních zemědělců mluvících proto-japonštinou. Je tedy velmi pravděpodobné, že odtržení pre-proto-ainštiny od austrické nadrodiny souvisí s příchodem kultury Džómon a první keramiky do Japonska. Protože se v té době karamika rozšířila po celé východní Asii od provincie Hunan na jihu až po dolní povodí Amuru na severu, je velmi pravděpodobné, že rozpad austrické nadrodiny souvisí právě s touto technologickou inovací. Lingvistické souvislosti lze tedy vystopovat až do doby před 16-18 tisíci lety.

https://www.academia.edu/38388622/Ainu_AustricJLR2009_pdf?email_work_card=view-paper

Záhadný jazyk kusunda

Jazykem kusunda se mluví v Nepálu. Je to umírající jazyk, protože rodilí mluvčí, původem lovci a sběrači nepálských pralesů, už tento jazyk neučí své deti.

V posledních letech se podařilo shromáždit nová data o tomto jazyce a proběhlo několik pokusů o jeho klasfikaci. Slovní zásoba se zcela vymyká všem jazykům jihovýchodní Asie. Nepatří mezi indoevropské, sinotibetské ani austroasijské jazyky.

Nejlákavější vypadá hypotéza o příbuznosti se sinotibetskými jazyky, ale u vetšiny podobných slov se zřejme jedná o výpujčky a tato teorie byla silně kritizována.

Kromě slovní zásoby má kusundu ješte řadu dalších neobvyklých vlastností. Obsahuje například uvulární souhlásky, které se vyskytují pouze na Kavkazu, na severovýchodě Severní Ameriky a také v arabštině. To by molo nahrávat souvislosti s dené-kavkazskou nadrodinou, ale nelze se opírat pouze o jednu skupinu hlásek.

Zajímavejší je práce, která našla podobnosti mezi jazykem kusunda a indo-pacifickou jazykovou rodinou. Nejvýraznejší podobnosti jsou u osobních a přivlastňovacích zájmen s andamanským jazykem juwoi.

Je taková souvislost vůbec možná? 

Původ Andamanců byl důkladně zkoumán genetiky. Podle jejich analýzy byly Andamnské ostrovy osídleny na vrcholu doby ledové (před 20 tisíci lety), kdy byly spojeny s pevninou. To je přibližně také doba, kdy se předci Andamanců oddělili od obyvatel dnešního Myanmaru. Mitochondriální DNA  napovídá, že existuje příbuznost mezi obyvateli Nepálu, severovýchodní Indie, Myanamaru a původními obyvateli Malajského poloostrova. Tato příbuznost má původ v ústupu původních obyvatel jihovýchodního Tibetu na jih během vrcholu doby ledové. Podobně jsou na tom i Andamnci, jejich mitochondriální DNA vypovídá o příbuznosti s nepálským kmenem Tharu a celou oblastí severovýchodní Indie (genetickou analýzu kmene Kusunda neznáme, ale Tharu, přestože mluví indoevrsopkým jazykem, mají ve svých genech dost z původnéch obyvatel Nepálu, kterými jsou velmi pravděpodobně Kunsunda, což je patré i na jejich jazykovém substrátu jazyka tharu).

Původ Andamanců, Kusunda a také Tharu je tedy společný a je třeba ho hledat v ústupu původních jihovýchodních tibeťanů před vrcholem doby ledové na jih do nížin severovýchodní Indie, Myanmaru a Nepálu. Zatímco kmeny Tharu přijali indoevropský jazyk (ale stále lze u nich identifikovat některá původní neindoevropská slova) Andamanci a Kusunda si uchovali svůj původní jazyk, jehož podobnost je rozpoznatelná i po neuvěřitelných 20 tisíci letech.

Pro zajímavost ještě dodojme, že v nedostupných místech ohybu Brahmaputry žijí kmeny mluvící jazyky Sinagic, které také, podobně jako Tharu, mají řadu slov neznámého původu, která nezapadají do jazyké rodiny, do které jsou řazany. Siangic na rozdíl do Tahru patří do sinotibetské jazykové rodiny, ale někteří lingvisté je považují za zcela samostatnou rodinu. Bylo by zajímavé provést jejich srovnání s jazyky kusunda a andamanskými jazyky.

Nález Denisovana v jihovýchodní Asii

Denisované byli poprvé popsáni v roce 2010 podle mitochondtiální DNA z článku prstu nalezeného v altajské jaskyni Denisova. Od té doby bylo na Sibiři nalezeno několik jejich zubů. V letch 2018-2019 pak byla popsána celá spodní čelist patřící denisovanovi. Tento nález pochází ze severovýchodu tibetské náhorní plošiny.

Nejvíce denisovanské krve dnes koluje překvapivě mezi Papuánci, kteří žijí tisíce kilometrů jižně od popsaných nálezů denisovanů. Proto se předpokládalo, že denisované nežili jen na Sibiři a v Tibetu, ale také jižněji v pralesích jižní a jihovýchdoní Asie. To se nyní se konečně potvrdilo nálezem zubů denisovanů v jeskyni v severním Laosu. Jejich stáří je přibližně 160-130 tisíc let.

Více zde: https://www.nature.com/articles/s41467-022-29923-z

Zajímavé je, že Papuánci mají dvě různé genetické příměsi od dvou různých populací denisovanů. Východoasiaté mají také dvě různé příměsi, jendu sdílejí s Papuánci, ale druhá patří ještě zcela jiní populaci denisovanů. Včetně té sibiřské existovaly tedy celkem 4 různé populace denisovanů, které se různě mísily s různými populacemi moderních lidí, jak je vidět na obrázku:

Více zde: https://www.pnas.org/doi/10.1073/pnas.2020803118

Původ prvních evropských zemědělců

Švýcarská studie zkoumala archaickou DNA populací, které se podílely na formování prvních evropských zemědělců v Anatolii. Ve studii bylo zveřejněno 15 nových vzorků z mezolitu a neolitu.

Výsledek srovnávání jednotlivých vzorků pomohl vytvářit možný scénář vzniku neolitické populace. Ta sice vznikla ve střední Anatolii, ale v průběhů tisíciletí (od doby před 14 tisíci lety) získala několikrát příměs evropských mezolitických lovců z Balkánu. Během migrace do Evropy pak zemědělci postupně získávali geny evropských obyvatel znovu.

Zajímavé je také to, že evropská a blízko-východní populace se rozdělily před zhruba 25 tisíci lety. Před přibližně 16 tisíci lety se rozdělili lidé žijící na íránské vysočině od obyvatel Anatolie. V době, kdy lidé z Anatolie získali první příměs z Balkánu se od nich oddělili obyvatelé Kavkazu.

genetický strom populací spřízněných s prvními zemědělci

historie změn osídlení jednotlivých populací

https://www.sciencedaily.com/releases/2022/05/220512121823.htm

https://www.cell.com/cell/fulltext/S0092-8674(22)00455-X

Homo sapeins v Evropě o 10 tisíc let dříve než se soudilo

Za nejstraší nálezy Homo sapiens v Evropě jsou považovány dvě lebky. První je z Bulharské jeskyně Bacho Kiro a je stará 44 - 46 tisíc let. Druhá je z českého krasu z jeskyně Zlatý kůň a její stáří je 45 tisíc let. U obou nálezů byla analyzována DNA a na základě této analýzy je zřejmé, že lebka ze Zlatého koně je straší.

Ve francouzké jeskyni Mandrin byly nalezeny velmi jemně opracované nástroje ve vrstvě staré 56,8 - 51,7 tisíce let. Tyto nástroje se svojí jemností a detailem velmi liší od ostatních neandrtálských a velmi se podobají nástrojům moderních lidí, kteří žili v té době na Blízkém východě. Bylo mezi nimi nalezeno i nekolik mléčných zubů. Jejich analýza povrdila, že se skutečně jednalo o příslušníky druhu Homo sapiens.

To je skutečně velké překvapení, ale to, že se objevili právě v této době není náhoda. Zrovna totiž vrcholilo klimaticky příznivé období a na Blízkém východě mderní lidé právě zažívali růst (to víme podle analýzy DNA současných obyvatel). Otázkou zůstává, kudy migrati do Evropy přišli, zda přes Anatolii a Balkán, nebo přes Střední Asii. 

https://www.nature.com/articles/d41586-022-00389-9 

Homo ergaster starý 1.5 miliónu let z Izraele

Na izraelském archeologickém nalezišti Ubeidiya byl nalezen lidský obratel starý 1.5 miliónu let. Na rozdíl do starších nálezů z Gruzie (Dmanisi 1.8 miliónu let) se nejedná o Homo erecta, ale o něco vyššího Homo ergastera. Také nástoje v Izraeli (acheluléen) se liší od těch v Gruzii (straší Oldovan). Při srovnávání těchto dvou lokalit je také třeba připomenout, že izraelské naleziště se nachází v mnohem vlhčím klimatu než to gruzínské. Oba druhy (nebo chcete-li poddruhy) se lišili nejen používanými nástroji a velikostí, ale také prostředím, ve kterém žili.

https://www.sciencedaily.com/releases/2022/02/220202080314.htm 

Sochy velbloudů na severu Arábie jsou staré 7-8 tisíc let

Na severu Saúdské Arábie byly v roce 2018 nalezeny skulptury velbloudů v životní velikosti vysekané do skal. Teprve po 3 letech se podařilo stanovit jejich stáří pomocí několika různých metod. Nejpřesnější datování poskytly kamenné nástroje, kterými byly skulptury vytvořeny. Ty byly používány před 7200-7600 lety. Ostatní metody toto datování víceméně potvrzují.

https://www.sciencedirect.com/science/article/abs/pii/S2352409X21003771?via%3Dihub