Dené-kavkazská jazyková rodina

Na počátku 21. století se výrazně zdokonalila analýza DNA z ostatků starých tisíce let, takže se objevily zcela nové vědecké obory, které naprosto zásadním způsobem upřesnily naše představy o změnách a pohybech pravěkých populací. Je třeba dodat, že této vědecké revoluci (propojení genetiky a archeologie) předcházela jiná revoluce, o něco méně exaktní a neprávem opomíjená. Ta spojovala archeologii a srovnávací lingvistiku a dosáhla podobných (ne-li větších) úspěchů jako později "genetická revoluce", jen nebudí takovou důvěru. Většina lingvistických teorií o pohybech různých kultur byla potvrzena genetickými analýzami.

Dnes už máme nepřeberné množství informací z obou oborů, které mohou přinést pozoruhodné informace z dějin lidstva, pokud jsou správně interpretovány. Podívejme se na jednu z nejzajímavějších událostí Evropské prehistorie: neolitickou revoluci. Dnes už víme, že za příchodem prvních zemědělců do Evropy (před necelými 9 tisíci lety) nebylo rozšíření indoevropských jazyků. Ty se do Evropy dostaly až později koncem eneolitu. Na etnicitě a jazyku prvních zemědělců se vědci stále neshodnou, nicméně celkem důvěryhodné teorie existují.

Podívejme se podrobně na celou situaci. Začneme v Africe, kde je situace nejpřehlednější. Pastevci a zemědělci se začali šířit z dolního Nilu před 8 tisíci lety (1). Rychle se dostali na jih až do Etiopie, na jihozápad k Čadskému jezeru a na západ až k Maroku. Stejně tak lze vidět rozpad Afroasijské jazykové rodiny na jižní kušitské jazyky, jihozápadní čadské a západní berberské. Egyptština zůstala na dolním Nilu a na východ, do Mezopotámie, se vydali předci Semitů. Stáří oddělení těchto jazykových rodin odpovídá přibližně době expanze pastevců z údolí Nilu a je velmi dobře doloženo genetickou analýzou u příslušníků čadské větve (2). Semitské jazyky jsou také doloženy v nejstarších záznamech Mezopotámie (3). 

Expanze afroasijských jazyků spojená s šířením zemědělství, hlavně pastevectví. Verze podle V. Blažka, který zvažuje přesun Kušitů přes Arabský poloostrov a ne údolím Nilu.

V Anatolii to však bylo jinak, tam je nejstarším zaznamenaným jazykem kromě indoevropské chetitštiny také churritština. Churritštna je jazyk, který bývá řazen mezi severovýchodokavkazské jazyky (4). Slovní podobnost je zřejmá, ale někteří lingvisté takové spojení odmítají kvůli několika gramatickým odlišnostem. Právě severovýchodokavkazské jazyky nebo ještě obecněji severokavkazské jazyky bývají spojovány s expanzí zemědělců z Anatolie do Evropy. Zemědělská terminologie v indoevropských jazycích (logicky přejatá od prvních zemědělců) je podobná té ze severokavkazské rodiny. Obě jazykové rodiny ji však mohli přijmout z cizího zdroje. Ovšem severokavkazská rodina má řadu paralel (kromě zemědělských termínů) také s baskičtinou a jejich nebližším spojením se zdá být právě expanze zemědělců (5, 6).

Expanze zemědělců z jižní Anatolie před 10 tisíci lety.

Navíc genetika potvrdila spojitost mezi prvními zemědělci v Evropě a současnými obyvateli Kavkazu (7). Zdá se tedy, že první zemědělci v Anatolii mluvili jakýmsi severokavkazsko-baskickým jazykem.

Lingvisté ale k této skupině připojují další skupiny jazyků a to jenisejské a burušaskí, které se nachází v Asii. Jejich odlišnost od severokavkazských lze přirovnat k baskičtině, takže je velmi pravděpodobné, že se do střední Asie rozšířily také s prvními zemědělci před 9 tisíci lety (8, 9). Vypadá to tedy, že anatolští zemědělci mluvili jakýmsi baskicko-severokavkazským-burušo-jenisejským jazykem, který se rozdělil na minimálně tyto 4 větve před necelými 10 tisíci lety. 

Tato skupina jazyků patří mezi dené-kavkazské jazyky, kam se řadí ještě sinotibetské jazyky a na-dené jazyky v Severní Americe. Původ sinotibetských jazyků leží někde na horním toku Chuang-che před téměř 7 tisíci lety (10), ale s expanzí zemědělců z Anatolie docela určitě nesouvisí, protože tou dobou ještě není pšenice (nejvýraznější plodina anatolských zemědělců) doložena ani v Turkmenistánu, tam se objevuje až o tisíc let později (11).

Zemědělské plodiny a zvířata domestikovaná v Anatolii se do Číny dostaly až mnohem později, kdy už místní zemědělství a neolitická revoluce spojované se sinotibetskými jazyky vzkvétaly. Spojitost mezi sinotibesko-na-dené a anatolskou větví dené-kavkazské jazykové nadrodiny musí být tedy ještě starší, než expanze zemědělců z Anatolie.

V tomto směru nám může pomoci opět genetika, která dobře zanalyzovala pohyb obyvatel v jihovýchodní Evropě a na Blízkém východě v průběhu posledních 20 tisíc let. Víme, že po konci doby ledové byla Anatolie osídlena stejnou populací jako Levanta a Íránská vysočina, ale od doby před 19 tisíci lety je zaznamenán přísun nových obyvatel z jihovýchodní Evropy (z Balkánu). Pozdější anatolští zemědělci jsou pak populace vzniklá míšením blízkovýchodních obyvatel právě s těmito balkánskými imigranty. To koresponduje také s archeologií (12), protože v této době se v západní Anatolii objevuje evropský epigravettien, který proniká až do východní Evropy k Volze a na Kavkaz.

Přesun populací mezi Evropou a Malou Asií v mezolitu

S epigravettienem lze také spojit haploskupinu chromozomu Y R1b. Její nejstarší vzorek pochází ze severovýchodní Itálie z místního epigravettienu a je starý 14 tisíc let (13). Nejstarší větve této haploskupiny se rychle rozšířily na Kavkaz a do jižní Anatolie, do severovýchodní Evropy a do střední Asie a západní Sibiře. Velmi podobně jako epigravettien sám jen vždy o něco dále. Dostaly se skoro přesně do míst, kde poději předpokládáme hlavní větve dochovaných dené-kavkazských jazyků.

Šíření epigravettienu doprovázené pozdějšími nálezy haploskupiny R1b chromozomu Y v místech výskytu jazyků nadrodiny dené-kavkazských jazyků

Podívejme se ještě na jazyky na-dené. Ty se podle všech indicií dostaly do Severní Ameriky spolu s kulturou Syalakh z východní Sibiře před 5 tisíci lety. Tuto kulturu vytvořili migranti z transbajkalské oblasti v 5. tisíciletí př. n. l. Genetická analýza vypovídá pouze o příměsi asi 20% DNA, kterou získali Atabaskové (jen část na-dené) o tisíc let později od předků aleutských Eskymáků. Jinak se na-dené neliší od ostatních amerických indiánů (13).

O sino-tiběťanech máme ještě méně informací. Víme jen, že tyto jazyky začaly expandovat z horního povodí Chuang-che před 6 tisíci lety (14). Předchozí pohyb archeologických kultur nebo genů není pro severní Čínu příliš známý. Musíme se tady spokojit se studií mezolitu Střední Asie, která konstatovala, že pohyb lidí a technologií v této oblasti v době okolo 10 tisíc př. n. l. byl tak rychlý, že ho nelze spolehlivě zmapovat (15).

Pokud tedy existuje spojení mezi východní skupinou (sinotibetské jazyky a jazyky na-dené, případně jenisejštinou) a západními anatolsko-neolitickými jazyky, lze pouze předpokládat nejpravděpodobnější scénář - pohyb populace pocházející z epigravettienu jihovýchodní Evropy směrem na východ až do transbajkalské oblasti a dále na jih až k horní Chuang-che, někdy před, a nebo kolem 10 tisíc př. n. l. Tento pohyb zanechal genetické stopy v podobě haploskupiny R1b chromozomu Y.

Problém jenisejských jazyků

Zdokumentované jenisejské jazyky mají původ v 1. tisíciletí př. n. l. východně od Bajkalu. Jedná se zřejmě o pouhou odnož kdysi větší skupiny, která byla (podle názvů řek) zřejmě rozšířena po celé severovýchodní Sibiři a cis-bajkalské oblasti. Otázkou zůstává, jestli je proto-jenisejština bližší proto-na-dené a Jenisejané pochází více ze Sibiře (jak tvrdí E. Vajda). Nebo má jenisejština blíže jazyku burušaskí a Jenisejané byli původně zemědělci, kteří se přesunem do tajgy stali lovci a sběrači? Podle této studie to vypadá, že druhá možnost je správně. Možné je také to, že proto-jenisejština vznikla smícháním obou větví. Tím pádem by oba názory byly pravdivé.

Dené-kavkazské jazyky

Z předchozího vyprávění to vypadá, že dené-kavkazské jazyky (pokud kdy jejich společný předek existoval) pochází z východní Evropy z počátku mezolitu a dobu jejich rozšíření lze odhadnout na 15-10 tisíc let.

Většinou se ale uvádí jiná teorie. Ta klade původ do jižní Sibiře, odkud se na konci doby ledové rozšířily na západ. Pokud tomu skutečně tak bylo, příchod do Anatolie by mohl souviset s kulturou Trialeti ze severozápadní Anatolie a Kavkazu, což není úplně místo, kde začalo zemědělství. Také časový horizont 20 tisíc let se zdá být příliš velký na zanechání stop v podobnosti příbuzných jazyků.

Zajímavost

Kultura Botai ze severního Kazachstánu jako první na světě domestikovala koně (o tisíc let dříve než Indoevropané). Avšak lidé této kultury mají geneticky blízko k indiánům na-dené a Jenisejanům. V. Blažek se domnívá, že indoevropské slovo pro koně *H1ek̂u̯os pochází právě od této kultury a z proto-jenisejského jazyka.

Původ Etrusků

Nová genetická analýza opět ukázala, že Etruskové se geneticky nijak nelišili od svých sousedů mluvících latinskými jazyky. Novinkou je, že mezi Etrusky bylo odhaleno několik jedinců se silnou příměsí ze severní Afriky, střední Evropy a Blízkého východu.

https://www.science.org/doi/10.1126/sciadv.abi7673#F1

Je tedy vidět, že etruská společnost těžila z různorodého středomořského světa. To mohlo být důvodem jejího úspěchu a rychlého civilizačního vývoje. Stále však zůstává otázkou, odkud se vzal etruský jazyk. Na to nová genetická studie opět nenašla ani náznak odpovědi a etruština se stává snad jediným jazykem v Evropě, kde genetická analýza jeho mluvčích nedokáže ani naznačit nic o jeho původu.

Předně je třeba říci, že "geny nemluví" a jazyk je záležitostí kultury. Silný kulturní vliv může změnit jazyk populace bez detekovatelné změny genů. Takový kulturní vliv by měl být ale viditelný i ve hmotné kultuře a tu máme velmi dobře zdokumentovanou díky práci archeologů. Ale také naopak. Změna genů nebo kultury nemusí vždy nutně znamenat změnu jazyka společnosti, proto je třeba být obezřetný v ukvapených soudech a dbát na řadu dalších okolností uvedených změn. Podívejme se tedy, jaký je kulturní vývoj v Etrurii.

Etruskové jsou spojováni s kulturou Villanova, která se nachází přesně v oblastech, kde žili a dokonce se její poslední fáze kryje s nejstaršími nápisy v etruštině. Je tedy evidentní, že etruská společnost vznikla z kultury Villanova. Kde se ovšem vzala villanovská kultura? Ta pochází z proto-villanovské kultury, která se objevuje ve 12. století př. n. l. v severní Itálii a v povodí středního Dunaje jako součást širších změn v celé střední Evropě. Proto-villanovská kultura zasáhla převážně severní a střední Itálii, ale částečně se objevuje až na Sicílii. Postupně plynule přešla do villanovské, ale také do latialské kultury (jižně od villanovské) a kultury Este. Tak jako villanovská kultura reprezentuje Etrusky, tak latialská kultura reprezentuje Latiny - předchůdce Římanů. Je tedy evidentní, že proto-villanovská kultura nebyla jazykově a tedy etnicky homogenní. Je velmi pravděpodobné, že přísun nových obyvatel s touto kulturou byl minimální, nebo vůbec žádný a jednalo se pouze o silný kulturní vliv z Podunají, který neměl etnický dopad na původní obyvatelstvo. Ve střední Evropě a v Podunají jsou totiž kultury popelnicových polí (mezi něž proto-villanovská kultura spadá) spojovány s Kelty, kteří se v následujícím období v severovýchodní Itálii vůbec nevyskytovali. 

Pokud tady proto-villanovská kultura neznamenala žádnou výraznou etnicko-lingvistickou změnu pro obyvatele Etrurie a Latia, je třeba hledat původ obou etnik hlouběji v minulosti. Příchod indoevropských Latinů je velmi pravděpodobně spojený s kulturou Polada (2100 - 1600 př. n. l.), která přišla do severní Itálie z pomezí Švýcarska a Bavorska. Doba i místo vzniku odpovídají oddělení Latinů od Keltů a také řada atributů této kultury je evidentně indoevropská. Latinské jazyky jsou ovliněné etruštinou, muselo tedy dojít k jejich kontaktu už v počátcích jejich vziku (to znamená při příchodu do Latia - 2100 př. n. l). Etruskové tedy už tou dobou museli žít v Etrurii.

Ještě starší než kultura Polada je v Etrurii kultura Rinaldone (3700 - 2100 př. n. l). Pokud lidé této kultury mluvili proto-etruštinou, pak poměrně dobře navazuje její konec na začátek Polada - příchod Latinů. Střet s Indoevropany ze severu znamenal konec kultury Proto-etrusků. Došlo ke genetickému mísení mezi oběma etniky a vzájemnému ovlivňování obou jazyků. Geneticky obě etnika zcela splynula, jazykově však nikoli.

Odkud však pochází kultura Rinaldone? Objevila se náhle, podobně jako kultura Remedello v povodí Pádu, před polovinou 4. tisíciletí. Obě kultury začaly jako první na Apeninském poloostrově zpracovávat měď. Tato dovednost, která posunula Itálii do chalokolitu, se sem dostala velmi pravděpodobně z Balkánu, kde se měď používala již delší dobu. Bylo by tedy dobré hledat původ etruštiny tam.

Právě ve 4. tisíciletí dochází na Balkáně k výrazným změnám způsobeným první velkou migrací Indoevropanů z východoevropských stepí (kolaps chalkolitické jihovýchodní Evropy). Nabízí se tedy dvě logické možnosti:

1. Etruskové jsou potomky invazních indoevropských populací, které pokračovaly z Balkánu dále na západ do Středomoří (cestou se naučily zpracovávat měď).
2. Etruskové jsou potomky těch, kteří před invazí Indoevropanů z východu ustoupili na západ do Středomoří.

Pokud by platila první hypotéza, etruština by se řadila mezi nejstarší indoevropské jazyky, které právě v této době přišly na Balkán a do Anatolie. Jsou to anatolské jazyky a s nimi je spojována kultura Cerna voda (4000 - 3200 př. n. l.) a Baden (3700 - 3000 př. n. l.). Někteří jsou přesvědčeni, že etruština skutečně patří mezi anatolské jazyky a otázka jejího původu je tím vyřešena.

Většina lingvistů s tím však nesouhlasí a míní, že etruština není indoevropský, natož anatolský jazyk. Má sice k proto-indoevropštině velmi blízko (zřejmě nejblíže ze všech známých jazyků), má dokonce nejblíže k nejstarší indoevropské větvi - anatolský jazykům, ale indoevropský jazyk to není. Pak by ovšem platila druhá varianta: Etruskové jsou potomky těch, kteří prchali před nájezdy anatolských kmenů po moři na západ a lze je pak spojit s jiho-balkánskými kulturami Varna (4400 - 4100 př. n. l.) nebo Karanovo v Thrákii. Obě kultury zpracovávaly měď (podobně jako kultura Rinaldone) a exportovaly svoje zboží do východního Středomoří, takže mořeplavba jim nebyla cizí.

Původ etruštiny je tím vyřešen. Do celé skládačky ještě více zapadá vyprávění starých Řeků. Podle nich byli Etruskové příbuzní Pelasgů, kteří žili v Arkádii, na Lemnu (tam byli skutečně doloženy nápisy podobné etruštině) a jižně od Thrákie - oblast kultur Varna a Karanovo. Podobnost mezi etruštinou, lemnianštinou a anatolskou lýdštinou byla pro Řeky zřejmá i po více než 3000 letech (Herodotus, Thucydidés a Strabo).

Nabízí se však zajímavá otázka. Proč mluvili lidé kultury Varna jazykem velmi podobným indoevropštině, když byli potomky prvních zemědělců, kteří bývají spojování se severokavkazskými jazyky zatímco indoevropština pochází z pontsko-kaspické stepi?

Při hledání odpovědi se musíme ponořit do ještě hlubší minulosti a tím logicky do větší nejistoty. Kultury Varna a Karanovo sice byly tvořeny prvními zemědělci, ale vliv z východu u nich existoval a je možné, že jazykově převládl. Skutečným překvapením byla genetická analýza "zlatého muže z Varny", která ukázala, že nejen on, ale další lidé kultury Varna měli ve svých genech silně zastoupenou komponentu z pontsko-kaspické stepi, která je typická pro pozdější Indoevropany. Příbuznost s Proto-indoevropany je tedy evidentní. Takhle hluboko v minulosti ji ale nikdo nečekal. Neznamená však, že Indoevropané vstoupili na Balkán dříve, než vznikli, ale že na něj vstoupili lidé ze stepí, kteří jim byli velmi příbuzní - Proto-etruskové, nebo lépe: "proto-tyrhénové". Najednou do sebe všechno zapadá.

K dalšímu čtení o formování a vlivu indoevropských genů a jazyků:

Archeologie, geny a jazyky - vlivy ze stepi

Osidlování Japonska a původ japonců

Nedávná genetická analýza několika ostatků lidí z kultur Džómon, Jajoi a Kofun ukázala, že dosavadní představy o původu Japonců byly mylné. Až dosud se předpokládalo, že Japonci jsou mixem mezolitických lidí kultury Džómon a zemědělců Jajoi, kteří přišli z Korei. 

Nyní se ukázalo, že zásadní podíl na formování japonské populace měla kultura Kofun, ta tvoří nejvýraznější podíl v genetickém profilu dnešních Japonců.

Genetický profil populací jednotlivých japonských kultur/období a současných japonců.

Ukazuje se navíc, že lidé kultury Kofun nepochází z Korei, ale mají nejblíže k současným Číňanům. To je zajímavé z hlediska vzniku Japonštiny, u které se předpokládá, že má souvislost s korejským královstvím Silla. V něm se zřejmě mluvilo jazykem, který byl podobnějším dnešní japonštině než současné korejštině. Je překvapivé, že nejvýraznější genetická složka (čínská) nezanechala výraznější jazykový vliv na japonské populaci. Vysvětlením může být, že lidé z migrační vlny z Číny se podvolili již existující proto-japonské elitě, formovené kulturou Jajoi a přijali její jazyk.

Osidlování Filipín

Filipíny byly v průběhu historie lidsva osídlovány mnoha různými populacemi, následující práce díky analýze DNA domorodých kmenů odhalila, jak a kdy přicházely jednotlivé osidlovací vlny. Hlavní migrační události v pravěku jsou vidět na přiložené mapě:

V následujícím schématu je pak vidět příbuznost jednotlivých populací, a jak se vzájemně na Filipínách mísily.

Zajímavé je, že filipínští Negrité se oddělili od australsko-papuánské popualce při první kolonizaci jihovýchodní Asie. Populace žijící v horách Luzonu (Cordillerané) jsou přímými potomky bazálních východních Asiatů a jako jediní ze všech ostatních potomů bazálních východních Asiatů do svého genomu nepřibrali jinou příměs.

Zdroj: https://www.pnas.org/content/118/13/e2026132118

Genetická mapa českého pravěku

Vynikající práce pod vedením vědců ze Společnosti Maxe Planka analyzovala velké množství genomu z ostatků z doby přechodu od neolitu do doby bronzové na území Čech. Čechy se tak stávají jedním z nejlépe geneticky zmapovaných území v Evropě a na světě (pochopitelně co se týká pravěké DNA).

Co jsem se dozvěděli nového:

- Vzestup genů lovečsko-sběračské populace v neolitu se odehrál ve dvou fázích v průběhu 5 tisíciletí BC. První fáze je spojována s kulturou s nálevkovitými poháry (5079 - 4748 BCE) a komponentou Loschbour, druhá fáze pak kulturou Jordanów/Lengyel (4636 - 4310 BCE) a komponentou Körös.

Kultura kulovitých amfor nesla vůbec nejvyšší podíl lovečsko-sběračských genů (26%). Pochází z dnešního Polska a vznikla míšením anatolských zemědělců a evropských lovců a spěračů (Loschbour). Zatímco dřívější Řivnáčská kultura má podobný původ jako Jordanów/Lengyel. Obě kultury žili na českém území po nějakou dobu současně na stejných místech.

Šňůrová keramika přenesla do Čech severský genom spojovaný s Pobaltím, dolním Polabím a neolitickou Ukrajinou více než se stepními oblastmi východní Evropy. Původní obyvatelé zanechali genetický otisk hlavně v ženských liniích. V mužské lini došlo k velmi úzké profilaci. Dominovala haploskupina chromozomu Y R1a-M417(xZ645).

Zajímavé je, že vesnice Vliněves v době rané Šňůrové keramiku vykazovala větší genetickou roznamitost (díky přítomnosti genomu předchozí populace) než celá současná Evropa.

Příchod Kultury zvoncových pohárů znamenal další redukci mužské genetické diverzity způsobenou zřejmě dominantními náčelníky, kteří ovládali reprodukci celé společnosti. Zpočátků 55%  haploskupin chromozomu Y patří R1b-P312, většina z toho R1b-L2/S116 (R1b1a1a2b1), která má původ v dolním Porýní. Koncem této kultury se zvyšuje podíl před-šňůrového genomu o zhruba 20%, ale podíl R1b-P312 v mužské linii stoupl na 100%.

S počátkem Únětické kultury dochází k výrazné změně v mužské linii, která se opět stává různorodější. Celkový genom je kombinací 3 zdrojů: pozdních zvoncových pohárů, ranné šňůrové keramiky a genomu doby bronzové z Lotyšska (více než 40%). Z Pobaltí pochází také nový chromozom Y R1a-Z645. Přes 80% genomu v mužské linii v Čechách přichází ze severovýchodu. Společnost je nyní opět rovnoprávnější což dokládají podobně bohaté hroby žen i mužů.

Zdroj:https://advances.sciencemag.org/content/7/35/eabi6941

Nejstarší genom za Wallaceovou linií

Podařilo se analyzovat genom z ostatků jedince (mladé dívky) starých 7,3-7,2 tisíce let z jižní části ostrova Sulawesi z jeskyně Leang Panninge. Ostatky patřily jedinci kulturního komplexu Toalean, který se na jižním Sulawesu nacházel před 8 až 1,5 tiscíci lety.

Autosomální DNA je kombinací dvou různých populací. Jedna pochází od nejstraších zemědělců jihovýchodní Asie (referenční vzorek z jižní číny Qihe starý ~8,4 tisíce let)

Druhá polovina má blízko Papuáncům a Austrálcům a tvoří třetí větev, která se oddělila od těchto dvou populací přibližně ve stejné době jako ony od sebe, tedy před 37 tisíci lety.

Příměs Denisovanů se podobá té, jakou známe z Oceánie, ale je nízká -zřejmě v důsledku "ředění" od jihočínských zemědělců.

https://www.nature.com/articles/s41586-021-03823-6

Další informace o genech Denisovanů mezi lidmi

Poměrně často se objevují další a další studie, které více do hloubky analyzují příměs DNA u moderních lidí od Denisovanů. (Například zde: http://pravek-t1.blogspot.com/2020/02/superarchaicky-clovek-se-misil-s.html)

Nyní se objevila studie, která na rozdíl od příchozích přináší také více informací z "terénu". Konkrétně více vzorků z Filipín a zdejší populace Aetů. Ukazuje se totiž, že právě tito původní Filipínci mají největší podíl denisvovanské DNA ze všech moderních lidí na světě. Některé skupiny Aetů, konktrétně Aetové Magbukon na západě centrálního Luzonu, mají téměř dvakrát více DNA od Denisovanů, než Papuánci, kteří byli dosud považováni za rekordmany.

Schéma DNA příměsí mezi jednitlivými populacemi s důrazem na Denisovany a jihovýchodní Asii.

Zdroj:http://dx.doi.org/10.1016/j.cub.2021.07.022