Nově definovaný druh člověka - Homo juluensis

Professor Christopher J. Bae z Hawajské Univerzity se rozhodl udělat pořáděk v řadě východoasijkých fosílií pleistoceních lidí. Po definici Homo longi, o kterém jsme referovali zde, zavedl další nový druh - Homo juluensis (člověk velkohlavý). Ten žil před 300 až 50 tisíci lety ve východní Asii a spojuje tyto fosílie:

• čelist Xiahe z Tibetu (160 tisíc let)
• čelist Penghu od Taiwanu (70-190 tisíc let)
• horní část lebky Xujiayao (70-130 tisíc let)
• část lebky Xuchang (100-130 tisíc let)
• zub z laoské Kobří jeskyně - Tam Ngu Hao 2 (150 tisíc let)
• a konečně nález zubů jeskyně Denisova, podle kterých byl na základě DNA definován Denisovan (200-50 tisíc let)

Je zřejmé, že Homo juluensis je Denisovan. Rozdíl je v tom, že Homo juluensis je definovaný na základě morfologie a Denisovan na základě analýzy DNA. Další otázkou je, jaký je vztah mezi Homo juluensis a v roce 2019 vytvořeným Homo longi. Tomu náleží fosílie:

• lebka Jinniushan (250 tisíc let)
• Dalijský člověk (260 tisíc let)
• nálezy z Hualongdong (300 tisíc let)
• a konečne lebka Harbin, která definuje Homo longi (150 tisíc let)

Na první pohled je zřejmé, že Homo longi je starší. Morfologicky navazuje na předchozího Pekingského člověka, ale má řadu modernějších rysů podbných s moderními lidmi či neandrtálci. Není ale zřejmé, jak Homo longi vznikl. Jestli pouze lokálním nazávislým vývojem (což je nepravděpodobné) nebo vlivem nově příchozích hominidů, a jakých? A jaký je vztah mezi Homo longi a Homo juluensis (Denisovany)?

Můj skronmý názor je, že Homo longi vznikl míšením starších erektů s první migrační vlnou Denisovanů, která se odehrála někdy před 350 tisíci lety (vrchol doby ledové a ústup ldí ze Sibiře do východní Asie). Podle genetiků se Denisované od Neandrtálců oddělili před 400 tisíci lety, což by odpovídalo. Homo juluensis je pak výsledkem druhé migrační vlny Denisovanů do východní Asie. V době před 220 nebo 180 tisíci lety, kdy vrcholila doba ledová a Denisované ustupovali ze Sibiře do východní Asie. Kompletnější scénář celého vývoje ještě před definicí Homo juluensis je popsán zde.

Homo juluensis

https://phys.org/news/2024-11-homo-juluensis-ancient-human-species.html

Neafričané a neandrtálci se mísíli před 50 tisíci lety, trvalo jim to 6 tisíc let

Vědecký tým analyzoval DNA řady starých nálzů modernách lidí, a také různé současní populace, aby zjisitil, jak je to s přímeší neandrtálců v genech neafrických populací. Ty totiž obsahují 1-2% DNA od neandrtálců a dosud nebylo zcela jasné, kdy přesně je získaly.

Výsledkem je, že k této události došlo před 50 500 lety a trvala zhruba 6 až 7 tisíc let. Trvalo zhruba 100 generací než nové geny poršly selekcí a některé se ujaly, jiné zanikly.

Jedním ze skoumaných genomů byl také ten z lebky Zlatý kůň z Českého krasu. Tato lebka potří populaci, která přišla do Evropy před přibližně 45 tisíci lety. Zdá se tedy, že se dopojila od populace (žijící zřejmě na Blízkém východě), u která právě probíhala výměna genů s neandrtálci.

Odkazy:

https://www.sciencedaily.com/releases/2024/12/241212145726.htm

https://www.science.org/doi/10.1126/science.adq3010

Nejstarší evropský Homo Sapiens je z Čech a z Německa

Již dříve jsme psali o tom, že lebka z Českého krasu zvaná Zlatý kůň, je stará více než 45 tisíc let a podle genetické analýzy patří k nejstarší migrační vlně moderních lidí do Evropy (zde a zde).

Nyní byl její genom zkoumán ještě důkladněji a navíc byly analyzovány další ostatky z německé jeskyně Ranis. Bylo zjištěno, že jedinci z Ranisu jsou moderní lidé a mají příbuznost pátého až šestého stupně s jedincem Zlatý kůň.

Protože lidé z jeskyně Ranis používali technologii Lincombian-Ranisian-Jerzmanowician (LRJ), lze tuto velmi specifickou industrii, která se nacházela od Polska po Anglii, zcela jistě přiřadit k moderním lidem. Můžeme také mluvit o populaci Zlatý kůň/Ranis, které tvořila zřejmě druhou migrační vlnu moderních lidí do Evropy. Tato populace měla v sobě neandrtálský genom, který získala před 45-49 tisíci lety.

Odkazy:

https://www.nature.com/articles/s41586-024-08420-x

https://www.sciencedaily.com/releases/2024/12/241212145718.htm

Původ jazykové rodiny tupí-guaraní

Důkladná analýza genetického stromu jazykové rodiny tupí-guaraní spojená s archeologickými poznatky naznačuje, že její původ je třeba hledat v povodí řek Tapajós a Xingu na východě Amazonie před 2600 lety a ne v povodí řeky Madeira v západní Amazinii, jak se dříve soudilo.

Důvodů je několik:

• Dva jazyky nejvíce odlišné od ostatních jazyků v této rodině (Mawé a Awetí), které zřejmě patří k nejdříve odděleným jazykům, se nacházejí právě na východě Amazonie. 
• Polychromovaná keramika typická pro kmeny tupí-guaraní se vyskytuje v archeolických nálezech tam, kde se dodnes mluví těmito jazyky. Nejstarší nálezy pochází právě z oblasti jiho-východní Amazonie (jsou staré přibližně 2500 let)
• Fylogenetická analýza ukazuje, že Awetí se oddělilo od ostatních jazyklů před 2600 lety.
• Modelové propojení lokalit výskytu jednotlivých jazyků naznačuje ohnisko původu právě v této oblasti.

Je zajímavé zmínit, že úplně nejstarší polychromovaná keramika byla nalezena v oblasti Rio de Janeira a je stará přibližně 3000 let. Avšak jazyky, které mají k rodině tupí-guaraní nejblíže (arikem, tuparí, monde a další) se nachází v západní Amazonii v oblasti Rondonia. To může znamenat, že předci proto-tupí-guaraní přišli skutečně ze západní Amazonie, ve východní se naučili vyrábět polychromovanou keramiku od jiného etnika, a teprve potom expandovali jako tupí-guaraní jazyková rodina.

https://journals.plos.org/plosone/article?id=10.1371/journal.pone.0272226

https://phys.org/news/2023-06-indigenous-languages-south-america.html

Původ gruzínštiny a karvelské jazykové rodiny

Gruzínština patří do jihokavkazské (kartvelské) jazykové rodiny. Je to skupina 4 jazyků, mezi nimiž, co do počtu mluvčích, jasně dominuje gruzínština. Dalšími jazyky jsou svanština, a dva sobě blízké jazyky nacházející se na pobřeží Černého moře: lazština a megrelština.

Mapa výskytu současných kartvelských jazyků

Na otázku kdy a jak se předci Gruzínců, nebo lépe kartvelské jazyky, dostali do oblasti dnešní Gruzie, může odpovědět analýza pravěkých kultur, genetická, a také lingvistická analýza. Nejstarší větev genetického stromu kartvelských jazyků je svanština, která se podle lingvistů oddělila od ostatních před 4000 lety, zhruba v dnešní střední Gruzii. Společný proto-kartvelský jazyk je tedy starší, ale jeho původ je nejasný. Důkladná práce na toto téma vyšla v roce 2023 a její výsledek, který vychází hlavně z analýzy společného kulturního slovníku je ten, že proto-kartvelský jazyk pochází od lovců a sběračů, kteří v této oblasti žili minimálně před 12 500 lety, možná snad už od konce doby ledové. Bylo to zřejmě jejich útočiště před nepříznivým klimatem.

Genetický profil lidí žijících na Kavkazu před příchodem zemědělců se nazývá CHG (Cuacasus hunter-getherers) a jsou mu dnes nejblíže právě obyvatelé Gruzie. Téměř se od něj neliší. Nejstarší vzorek tohoto profilu je z gruzínské jeskyně Satsurblia a je starý 13 tisíc let. Je tedy vidět, že lidé velmi blízcí současným gruzíncům žili v této oblasti skutečně téměř od doby ledové.

Íránská vysočina je zřejmě domovinou předků všech neafričanů

Lidé opustili Afriku před 75 tisíci lety, ale jejich expanze do Eroasie začal až před 45 tisíci lety. Často se spekuluje, kde žili předci všech neafričanů v tomto mezidobí trvajícím desítky tisíc let.

Nová práce přichází s teorií, že tím místem mohla být íránská vysočina. Genetika pravěké populace i současných lidí žijících v těchto místech naznačuje, že tomu tak skutečně mohlo být. 

V tomto období byly zde skutečně byly i příznívé podmínky pro to, aby se zde udržela životaschopná populace.

Další a nejdůležitější otázkou jsou nálezy po přítomnosti těchto lidí. Kosterní ostatky nejsou známé žádné. Co se týká nástrojů, existují nálezy staré 55 tisíc let, ale ty jsou přisuzovány neandrtálcům. Podle posledních výzkumů se však zdá, že ve skutečnosti patřily moredním lidem.

https://www.nature.com/articles/s41467-024-46161-7

Nejstarší Homo v Evropě pochází z Ukrajinského Korolevo

Ukrajinské město Korolevo, leží blízko Ukrajinsko-Maďarsko-Rumunského pomezí v podhůří Beskyd. Ve zdejších naplaveninách byly v 70 letech nalezeny kamenné nástroje, jejich stáří se nyní povedlo určit přesně pomocí několika nezávislých metod. Výsledné stáří je 1,4 miliónu let a jedná se tak o nejstarší nástroje v Evropě. 

Dosud pocházely nejstarší lidské nástoje ze Šapnělska, ty byly staré 1,2 miliónu let. Ze Španělska pochází také nejstarší lidské ostatky. Část lebky a stará 1,3 milióny let a mléčný zub starý snad až 1,4 miliónů let (zde). Některé nástorje jsou snad ještě starší, ale jejich datování není uplně přesné, a tak se za nejstraší nález považuje ten z Ukrajiny.

Nejnovější analýzy skutečně ukazují, že španělské nálezy nepřesahují stáří 1,3 miliónu let.

Vypadá to tedy, že v teplém období, které v této době panovalo se předci lidí rozšířili z Blízkého východu do Střední Asie a odtud pak na západ do Evropy.

mapa nejstarších nálezů rodu Homo nebo jejich nástrojů

https://www.nature.com/articles/s41586-024-07151-3

https://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S001282522400182X?via%3Dihub

Migrace do Ameriky z pohledu genů a jazyků od prvních indiánů až po příchod Evropanů

Beringova úžina mezi Asií a Amerikou je místo, přes které přešli všichni předci domorodých obyvatel Ameriky. Díky stále přesnějším genetickým analýzám dnes víme jaké populace a kdy do Ameriky migrovali. Ještě zajímavější vhled ale poskytuje moderní srovnávací lingvistika, ktará tyto populace "nechává promluvit" a dává tak anonymním genům lidský rozměn.

Před zhruba 25 tisíci lety přišla na východ Sibiře nová populace ze západu, z oblasti Bajkalu (DNA vozrek MA-1) a přispěla na východě Sibiře zhruba 30% svých genů do genomu místních východoasiatů (SEA). Tato nová populace ovládla celý severovýchod Sibiře a mluvila zřejmě jazykem, z kterého později vznkly všechny jazyky jižní Ameriky a jihu Severní Ameriky.

Východní Sibiř před 25 tisíci lety

Před 17 tisíci lety odtály ledovce na Aljašce natolik, že se cesta do Ameriky ze Sibiře stala průchozí. Toho hned využili lidé a před 16 tisíci lety se v Severní Americe objevuje řada nalezišť s lidskými nástroji podobnými těm na Sibiři. Jedná se o kulturu Dyuktay. Mikročepelky této kultury jsou rozšířeny na východní Sibiři (Čukotka, Kamčatka) a na Aljašce. Jim podobné nástroje se sporadicky objevují také na některch místech Severní Ameriky.

Východní Sibiř a Severní Amerika před 17 tisíci lety

Skutečně masivní osídlení Ameriky ale nastává až před 13,5 tisíci lety, kdy se na západě Severní Ameriky obejvuje kultura Clovis, jejíž nositelé postupně pronikají do všech koutů kontinentu, jako takzvaní paleoindiáni.

Přibližně ve stejné době se v nejsevernějších oblastech severo-východní Sibiře rozšiřuje nová kultura bez mikročepelek. Ta se rozšiřuje na Čukotku a také na Aljašku, jako kultura Nenana. Jedná se velmi pravděpodobně o předky severních indiánů (později žijících na severu Severní Ameriky), kteří jsou se geneticky odlišní od ostatních domorodých obyvatel Střední a Jižní Ameriky.

Východní Sibiř a Severní Amerika před 13,5 tisíci lety

Jižně od Aljašky byly v jeskyni On Your Knees nalezeny ostatky lidí staré 10,3 tisíce let, které dostaly místní název Shukaa-ka a jejichž DNA odpovídá indiánům žijícím v těchto místech dodnes. Jedná se o předky severních indiánů, kteří přišli do Amerika jako druhá migrační vlna.

Před 11 tisíci lety se ve východní Sibiři rozšiřuje nová kultura Sumnagin, která má původ v povodí Amuru a také 40% DNA lidé této kultury pochází ze stejní oblasti. Zbytek, 60%, je pak z původních amerindiánů. Do povodí Amuru nedlouho před tím dorazila migrační vlna od Bajkalu, a tak oněch 40% obsahuje ještě část ze západní Sibiře. Tito nově příchozí ze západu byli pravděpodobně prvním lidmi na východě Asie, kteří mluví nostratickým jazykem. Konkrétně předci Nivchů a Algokinů (proto-nivch-algic).

Východní Sibiř a Severní Amerika před 11 tisíci lety

Nově příchozí do Ameriky, příbuzní Nivchů se zřejmě velmi brzy rodělili na předky Algokinů a předky Wakašů.

Paleoindiáni, potomci kultury Clovis, dál osidlují americký kontinent, před 9k lety doputovali do And, do dněšního Čile, a také do východní Brazílie.

Východní Sibiř a Severní Amerika před 9 tisíci lety

Před 7 tisici lety začínají pronikat na východ Sibiře noví lidé z transbajkalské oblasti. Ti jako první na severovýchod Sibiře přinesli znalost výroby keramiky a zhruba před 6500 až 5500 lety zde vytvořili kulturu Syalakh. Jedná se velmi pravděpodobně o předky indiánů na-dené, kteří se oddělil od svých příbuzých Jenisejanů (kteří zůstali západně od Bajkalu) a Sinotibeťanů (ti se nachází jihovýchodně od Bajkalu), kteří začali v této době svoji expanzi spolu se zemědělskou kulturou Yanhshao na střední Žluté řece.

Současně se na severu Severní Ameriky začala rozšiřovat algická jazykové rodina, do Kalifornie se dostávají předci Wijotů a Yuroků. Vzhledem ke jejich životnímu stylu, se sem pravděpodobně dostali podél pobřeží v kánoích.

Východní Sibiř a Severní Amerika před 7 tisíci lety

Následná a někde i současná kultura Belkachy ke starší kultuře Syalakh ve východní Sibiři, před 6000 až 4000 lety, už zcela jistě představuje přímé předky eskymo-aleuťanů. Belkachy se totiž rozšiřuje i na Aljašku a její nositelé pronikají jako tzv Paeloeskymáci do arktických oblastí Severní Ameriky. 

Eskymo-aleuťané a indiáni na-dené si zvájemně si vyměnily geny, nejpraděpodobněji na Aljašce, kde se setkali předci obou skupin. Mohlo k tomu ale dojít dříve a to několikrát, třeba i na Sibiři. Od původních obyvatel na jižní Aljašce se proto-eskymoaleuťané na jihu Aljašky naučili, jak lovit mořské savce.

Východní Sibiř a Severní Amerika před 5500 tisíci lety

Zhruba před 4 500 proto-eskymo-aleuťané z jižní Aljašky expandují na západ a rozdělují se tak na Aleuťany žijící dodnes na Aleutách a na Eskymáky, jejich původní domovinou je západní Aljaška.

V této době se také Paeloeskymáci (potomci původních Proto-eskymo-aleuťané) dostávají až do Grónska, kde se objevují kultury Saqqaq a Independence I.

Přibližně ve stejné době začíná i expanze indiánů na-dené, kteří se rozšiřují podél pobřeží západní
Kanady. Od  Tlingitů se oddělují Ejakové. 

Ve východní Sibiři se rozšiřuje kultura Ymyyakhtakh, jejími nositely jsou podle DNA analýz zřejmě předci Nganasanů, kteří dnes žijí na Tajmyru. Řeč Nganasanů je hodně odlišná od ostatních Samojedů a obsahuje řadu cizích elementů, které zřejmě pochází právě od lidu kultury Ymyyakhtakh.

Východní Sibiř a Severní Amerika před 4000 tisíci lety

Proto-eskymo-aleuťané, kteří zůstali na východní Sibiři, se zde setkali s potomky kultury Sumnagin a postupně přejali jejich řeč. Vznikla tak kultura Ust-Belskaya, která navazuje na pradávnou kulturu Sumnagin, ale přibírá velivy od kutury. Nositelé této kultury jsou zřejmě předci Čukčů a Itelmenů, kteří hovoří jazykem příbuzným Nivchům (kultura Sumnagin), ale jsou geneticky příbuzní Paeloeskymákům (kultury Belkachy a Ymyyakhtakh).

Před 3000 lety začíná období růstu pro předky Eskymáků, kteří žijí na západě Aljašky (kultury Choris, Norton). Část se jich dostává na pobřeží Čukotky a Kamčatky a dokonce až do ochotského moře, kde vzniká kultura Tokarev.

Kultura Ymyyakhtakh je nahrazena novou kulturou Ust-Mil, která na ni navazuje. Nositelé této kultury jsou velmi pravděpodobně předci Jukagirů, kteří dodnes žijí na severu Jakutské oblasti.

Východní Sibiř a Severní Amerika před 3000 tisíci lety

Před 2500 lety vytváří Eskymáci v Beringově moři kulturu Old Bering sea a osidlují břehy Čukotky a Kamčatky. Současně Athabaskové, kteří se oddělili od ostatních na-dené, začínají osidlovat vnitrozemí Aljašky a severozápadní Kanady. Na východ a jihovýchod migrují z pobřeží západní Kanady Algonkinové, kteří osídlují vělkou část severní Ameriky.

Tunguské kmeny z Mandžuska migrují na sever na Sibiř a u břehů Ochotského moře se setkávají s příbuznými Eskymáků z kultury Tokarev. Přijímají nekterá jejich slova, která jsou dodnes patrná v jazyce severních Tunguzů.

Předci lidí mluvící dnes známými jenisejskými jazyky expandovali ze své domoviny, které ležela někde mezi dnešními městy Krasnojarsk a Norosibirsk, na východ a později i na sever do transbajkalské oblasti.

Východní Sibiř a Severní Amerika před 2500 tisíci lety

Před necelými 1000 lety část Athabasků odchází z Kanady na jih až do pouští u Mexika, kde žijí jako Apačové, Navahové a jim příbuzní.

Eskymáci z východu Čukostkého moře migrují na do Arktických oblastí Kanady a Grónska (kultura Thule) a nahrazují zdejší Paeloeskymáky. Současně z Islandu přijíždějí Vikingové a osidlují jih Grónska.

Odakzy:

1. https://www.researchgate.net/publication/363833583_Ancient_Cultures_and_Migrations_in_Northeastern_Siberia - archeologické kultury východní Sibiře

2. https://www.biorxiv.org/content/10.1101/2020.10.12.336628v1.full - osidlování Ameriky, analýza DNA prokazující vztah mezi indiány a obyvateli povodí Amuru.

3. https://www.cell.com/cell/fulltext/S0092-8674(18)31380-1 - rekonstrukce vnitřního osidlování Ameriky na základě analýz DNA. 

4. https://www.science.org/doi/10.1126/sciadv.abc4587 - genetická analýza řady vzorků Sibiře a scénáře mifrací.

5. https://www.biorxiv.org/content/10.1101/203018v1.full - genetika paleoeskymáků

6. https://www.science.org/doi/10.1126/sciadv.aar5040 - ústup ledovců po poslední době ledové v Sverní Americe

7. https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/37138779/ genetika pravěkých lidí severozápadního pobřeží a jeji srovnání se současnými indiány.

Statistické potvrzení příbuznosti různých jazyků polárních oblastí

Vynikající statistická analýza ruských lingvistů potvrdila příbuznost nivchštiny a čukotsko-kamčatských jayzků. Na tuto příbuznost bylo upozorňováno již dříve, tato práce jí víceméně potvrdila. Problém nivchšitny totiž spočívá v tom, že je silně ovlivněna sousedním jazykem ainu, který s ní příbuzný není.

Poznamennejme, že podobnost vyhodnocoval číselný index, jehož hodnota byla v tomto případě menší než desetitisícina. Čím více se index blížil k nule, tím více byly jazyky příbuzné. Zcela nepříbuzné jazyky měly index blížící se číslu 1.

Dalším zajímavým objevem je spojitost mezi jukagirskými a samojedskými jazyky. Nemusí se nutně jednat o příbuznost, která je v některých pracích zpochybňvána, ale o velké množství vzájemných výměn mezi obema jazykovými rodinami. Podobnosti se ale týkají osobních zájmen a sloves, které jsou vůči výměnám nejvíce odolné. Je tedy možné, že se jedná skutečně o příbuznost. Tento závěr však naráží na další problém: samojedské jazyky patří do uralské jazykové rodiny, se kterou toho jukagirské jazyky nemají příliš společného. Je vidět, že situace u těchto dvou skupin jazyků je velmi složitá a pořád čeká na rozluštění.

Třetí nejbližší podobnost byla spočtena mezi jenisejskými a na-dené jazyky ze Severní Ameriky - nic překvapivého.

Poslední vazbou, na kterou je třeba upozornit je vztah mezi eksymáckými a jukagirskými jazyky. Práce na tento vztah již neupozorňuje, protože jeho hodnota není tak výrazná jako u předchozích dvou, nicméně se dost liší od jazykových rodin, které si příbuzné vůbec nejsou. Eksymácké jazyky pochází ze severovýchodní Sibiře, kde se později nacházeli jukagirské jazyky, a tak je pravděpobné, že minimálně ke kontaktu mezi nimi někdy v průběhu historie došlo.

Poslední spojitost, kterou práce opět nezmiňuje, ale její hodnota je výrazná (menší než 0.1) je spojitost mezi eksymáckými a athabaskými jazyky. Tyto dvě jazykové rodiny, které nejsou považovány za příbuzné, žili vedle sebe po staletí a athabaskové přijali geny eskymáků při jejich příchodu do Ameriky.

https://www.jbe-platform.com/content/journals/10.1075/jhl.00014.kas