Před 700 milióny lety primitivní nervová soustava, která pouze spojovala senzory s akcemi, vytvořila selektivitu signálu (selective signal enhancement). Jasnou výhodou je, že organismus nereaguje zbytečně na signály senzorů, když to není třeba. Fungují tak bezobratlí, je to celkem jednoduché a lze to zajistit bez centrálního nervového aparátu.
Ten se vyvinul až později, před 520 milióny lety u prvních obratlovců. Zajišťuje centrální koordinaci všech senzorů a nachází se v části mozku zvané tectum. Tectum mají všichni obratlovci včetně mihulí. Aby tectum zajistilo správnou koordinaci senzorů, vytváří si model jejich chování, hlavně co se týče pohybu. Když obratlovec pohne hlavou, oči stále sledují vybraný objekt a mozek ho považuje za ten samý, který byl před tím v jiné poloze. Všechny smysly koordinovaně změní orientaci podle nového nastavení hlavy.
Před 350 milióny lety vznikla další významná část mozku: wulst, u savců nazvaný mozková kůra (cerebral cortex). To je vylepšená verze tecta, dokáže totiž fungovat virtuálně. Bez pohybu senzorů dokáže, soustředit jejich pozornost na různé objekty (dokáže senzory nastavit tak, že sledují objekt virtuálně - aniž by se na něj skutečně otočily). Například krokodýl nehnutě leží ve vodě jakoby bez zájmu, ale jeho wulst intenzivně sleduje kořist, která o tom nemá tušení. Žába bez wulstu tohle nedokáže, evoluční výhoda při lovu je naprosto zřejmá.
Savci a ptáci jdou ještě dál. Jejich mozková kůra se snaží předvídat a analyzovat chování sledovaného objektu (kořisti či predátora) na základě zkušeností. Jejich mozek analyzuje, co má predátor nebo kořist v úmyslu. Anglicky intention - úmysl, záměr. Intencionalita - schopnost hledat cizí záměr.
Zvířata žijící v sociálních skupinách pak podobného procesu využívají při komunikaci se svými kolegy. Člověk má suverénně největší mozkovou kůru ze všech zvířat. Její výkonnost je v porovnání s ostatními zvířaty mimořádná. V teorii mysli se schopnosti analyzovat záměry či úmysly jiného říká intencionalita (intention - záměr, úmysl). To zvládá řada živočichů zmíněnou virtuální projekcí, ovšem člověk posunul díky své obrovské mozkové kůře tuto schopnost mnohem dál a do větší šířky. Projektuje cizí projektování v několika úrovních a nehledá jenom účel, ale všechny mozkové pochody. Jinými slovy přemýšlí o tom, o čem asi přemýšlí ten druhý - intencionalita. Nebo dokonce přemýšlí o tom, co si myslí druhý o třetím - intencionalita druhého stupně. Člověk má schopnost intencionality 5. až 7. stupně.
Pak ale není problém otočit intencionalitu sám proti sobě. Co si asi myslí ostatní, o mě. Kdo jsem vlastně já a jak se jevím ostatním. O čem to vlastně přemýšlím - a to je vědomí.
Nevýhodou takové evolučního historie vědomí je to, že myslení člověka se ve všem snaží hledat úmysl, či účel. (Jaký to má smysl? Život musí mít smysl, moje existence má nějaký účel, existence vesmíru má nějaký účel...) Neustálá projekce cizích myšlenek vede k paranoie (určitě si o mě myslí něco špatného, všichni se na mě dívají a něco si o mě myslí), nebo vytvoření obrazu abstraktního pozorovatele (Boha)...
http://www.theatlantic.com/science/archive/2016/06/how-consciousness-evolved/485558/
Žádné komentáře:
Okomentovat