Lusitánština je jazyk, kterým se mluvilo na severu dnešního Portugalska a v dnešní španělské Galicii v prvním tisíciletí před naším letopočtem. Po obsazení oblasti Římany rychle zanikla. Lusitánština bývá řazena mezi keltské jazyky, i když se od keltských jazyků v mnohém odlišuje (například přítomností hlásky "P"). Novější výzkumy poukazují na to, že lusitánština má ke keltským jazykům stejně daleko jako k latinským. Nejde ovšem o směs keltského a latinského jazyka, lusitánština má blízko k hypotetické proto-italo-keltštině. Ale nejen to. Jak upozorňuje Václav Blažek ve své vynikající analýze, lusitánština si zachovala řadu indoevropských archaismů, které lze najít v germánských či slovanských jazycích. Podle Blažka je lusitánština součástí samostatné větve indoevropských jazyků podobně jako větev germánská, balto-slovanská, či italo-keltská. K italo-keltské má ale zřejmě nejblíže.
Abychom zjistili, proč je tomu tak, je třeba se podívat do kulturní prehistorie Evropy. Před necelými 5000 lety se z dnešní severní Ukrajiny velmi rychle rozšířila po celé severní Evropě Kultura se šňůrovou keramikou. Tato kultura je obecně považována za zdroj severních indoevropských jazyků. Z potomků této kultury vzešli mluvčí zmiňovaných jazykových větví: Italo-keltové na západě, Germáni na severu a Balto-slované na východě.
Od Italo-keltů na západě se brzy oddělili Italikové, kteří se před 4500 lety dostali z jižního Německa a Švýcarska do severní Itálie. Tam se v této době objevuje kultura Polado, kterou lze považovat za předky Italiků. Italo-keltští předci tedy žili v dnešním jižním Německu a Švýcarsku před 5000 - 4500 lety. Jak se ale raní indoevropané dostali na Pyrenejský poloostrov. O žádné migraci podobné té italo-keltské nevíme.
Víme ale, že přibližně z pravlasti Italo-keltů (Německa a Švýcarska) migrovali raní indoevropané na západ přes moře až k anglickému Stonehenge. Tam byl nalezen hrob velmi bohatého bojovníka (označovaný jako král), který podle analýzy zubní skloviny pocházel z jižního Německa či Švýcarska podobně jako předci Italo-keltů.
Migrace před 4500 lety
Pokud tito indoevropané, příbuzní italo-keltům, oblast ovládli centrum Anglie tak, jako severní Itálii, čemuž bohatý hrob válečníka napovídá, není divu, že se pak v následujícím období Kultury zvoncových pohárů v oblasti severní Francie a Británie hráli hlavní roli. To ostatně napovídá analýza jejich DNA. Lidé Kultury zvoncových pohárů z Británie měli velké množství stepní komponenty stejně jako lidé Kultury se šňůrovou keramikou.
Kultura zvoncových pohárů se před 4000 lety rozpadla na řadu místních kultur, ale před přibližně 3300 lety došlo opět k rozvoji dálkového obchodu a kulturního sjednocení velkých oblastí. Tentokrát se to týkalo atlantského pobřeží od severního Portugalska přes Normandii až po Dánsko.
Centrální roli takzvané Atlantské doby bronzové hrála právě jižní Anglie a výrazně do ní bylo zapojeno také severní Portugalsko. Oblasti Pyrenejského poloostrova, které byly zapojeny do Atlantské doby bronzové, jsou přesně ty, kde se hned po jejím skončení objevují nápisy v lusitánštině.
Výskyt nápisů v Lusitánštine
Atlantská doba bronzová je kultura, která spojuje severozápadní část Iberského poloostrova s ranými indoevropany a je tedy logicky horkým kandidátem na zdroj staré větve indoevropského jazyka - lusitánštiny. Mohlo se pochopitelně stát, že indoevropané přišli na Pyrenejský poloostrov kratší cestou po zemi přes Francii. O tom ale nemáme žádné doklady a dokud se neobjeví, je námořní trasa přes Anglii logičtějším vysvětlením.
Závěrem lze tedy říci, že před necelými 5000 tisíci lety se ranné indoevropské kmeny rozšřily v západní Evropě a z tohoto rozdělení vzešly minimálně tři dochované jazykové větve, italo-keltská, germánská a lusitánská.
Italo-keltové se brzy rozdělili na Italiky, kteří se vydali na jih do Itálie (kultura Polada), a předky Keltů, kteří zůstali v jižním Německu.
Předci Germánů žili zřejmě na severu Německa, či na Jutském poloostrově.
Předci Lusitánců byli ti, kteří se dostali nejdále na západ - až do Anglie a později, v době bronzové, jejich potomci ovládli celé evropské pobřeží Atlantiku,
