Začátek
Nejstarší genom nalezený na Kavkaze pochází z gruzínské jeskyně Dzudzuana a je starý 26 tisíc let. Lidé, kteří tou dobou žili v této jeskyni, byli odlišní od současných kavkazanů. Nejvíce se podobali pozdější populaci slavné mezolitické kultury Natufian z Levanty před 15 až 11 tisíci lety. Byli převážně potomky paleolitického lidu z Evropy, příbuzných lidem Gravettienské kultury.
Ještě před vrcholem doby ledové se ale po západní Asii rozšířila nová populace. Ta vznikla spojením bazálních Euroasiatů (prvních lidí, kteří opustili Afriku a stále žili někde na Blízkém východě, snad v oblastech Íránské vysočiny) a sibiřských lovců kultury Yana genetický profil ANE (Ancient North Eurasian). Tato nová populace se ze Střední Asie přes Iránskou vysočinu dostala na Kavkaz a téměř nahradila tamější domorodce. V genetickém profilu kavkazanů tvořila 80%, zatímco původní obyvatelé z jeskyně Dzudzuana jen 20%. Zajímavé je, že v Anatolii, na západ od Kavkazu, se původního kavkazského profilu Dzudzuana udrželo přes 40%. Je vidět, že nová populace příšla z východu.
Po době ledové
Po konci doby ledové nám už známí “dávní severo-euroasiaté” (ANE) a obohatili populaci Kavkazu ještě o dalších 10% ze svého genomu. Vznikl tak genetický profil CHG (Caucasus hunter gatherers). Kdy přesně k této události došlo nevíme, ale nález z gruzínské jeskyně Satsurbia starý 13 tisíc let už představuje typický genetický profil CHG s příměsí ANE. Lovci žijící před 10 tisíci lety v dnešním Íránu tuto příměs postrádají, jinak jsou CHG velmi podobní. Je tedy pravděpodobné, že lidé s profilem ANE přišli ze severu.
Jazyky
Vzhledem k velmi výrazné podobě mezi genomem lidí mluvících kartvelskými jazyky a genomem z jeskyně Satsurbia lze předpokládat, že tak jedinečná jazyková rodina má původ právě v této populaci. Kartvelské jazyky patří mezi jazyky nostratické, které lze spojovat právě s genetickým profilem ANE. Lze tedy předpokládat, že populace ANE na Kavkaz přinesla nostratickou proto-kartvelštinu. Mezioborová komparativní studie prokázala, že kartvelská jazyková rodina skutečně velmi pravděpodobně pochází z jižního Kavkazu z mezolitu.
Před 10 500 lety - začátek zemědělství
Před více než deseti tisíci lety vzniklo na jihovýchodě dnešního Turecka zemědělství. Byl to dlouhodobý proces, ale jeho završením byla fungující a prosperující společnost, pěstující několik plodin a chovající domácí zvířata. Tato společnost se rychle rozrůstala a brzy začala expandovat. Před 10 500 lety se oddělily dvě hlavní skupiny. Západní se vydala do Středomoří, to jsou to předci prvních evropských zemědělců. Východní skupina se dostala na východ, do dnešního severozápadního Íranu.
Geny těchto prvních anatolských zemědělců jsou podobné těm kavkazským, jen mají mnohem více původního “předledového” genomu (až 50% z populace původních kavkazanů z jeskyně Dzudzuana, zatímco u kavkazanů je to méně než 20%) a zcela jim chybí genom populace ANE.
Jazyk
Protože anatolští zemědělci postrádají genetický profil ANE, nemůžeme u nich očekávat nostratický jazyk. U prvních zemědělců ve Středomoří a v Evropě předpokládáme jazyk příbuzný dnešní baskičtině. U těch v Zargosu by to mohl být jazyk spojovaný s dnešním jazykem burušaskí.
Protože mnozí lingvisté upozorňují na příbuznost baskičtiny, burušaskí a severo-kavkazských jazyků, můžeme první zemědělce spojovat právě s tímto společným pra-jazykem. Jeho stáří je odhadováno přibližně do doby, která odpovídá vzniku zemědělství. Východo-anatolští zemědělci tedy před 11 tisíci lety mluvili jazykem proto-bask-burušo-kavkazským a před 10 500 lety se rozdělil na 3 větve: západní proto-baskickou, centrální proto-severo-kavkazskou a východní proto-jenisej-burušaskí.
Před 9000 - 8000 lety (7000 - 6000 BC)
Před 9000 lety se zemědělci (zřejmě skupina proto-jenisej-burušaskí) objevují až ve střední Asii,
tedy skoro 2000 km od místa vzniku zemědělství (Naleziště Jeitun). Ve stejné době se ale pšenice a
ječmen původem z jižní Anatolie objevují také v Pákistánu v Mehrgarhu, což je zhruba ještě o tisíc
kilometrů dále. Známe pouze genom pozdějších zemědělců z Pákistánu a víme, že se v něm nejsou
žádné stopy z Anatolie. Takže buď časem zanikly, nebo se do tak velké vzdálenosti nedostaly vůbec a
znalost zemědělství se sem dostala bez genů svých “vynálezců”.
Před 8500 lety západní skupina zemědělců (proto-baskická) konečně vstupuje do pevninské Evropy,
konkrétně do dnešního Řecka. Současně se východní skupina (proto-jenisej-burušaskí) dostává až do
dnešního Afghánistánu.
V této době první zemědělci přicházejí také do oblastí jižně od Kavkazu. Před 8000 lety tu vzniká
neolitická kultura Shulaveri Shomu. Zemědělci této kultury žijí ve 3 hlavních oblastech:
povodí řeky Kura jižně od Kavkazu
Nachičevan
Araratské pláně
Tito zemědělci pochází z jižní Anatolie (z okolí Çayönü) a od původních lovců Kavkazu získali mezi 20 a
30% jejich CHG genomu.
Současně ale přichází do dnešní Gruzie jiná skupina zemědělců. Ti pochází ze středo-západní Anatolie
z okolí slavného Çatal Höyük a od původních lovců z Kavkazu získali přes 40% jejich genom. Tento podíl
s postupem času ještě vzroste.
Jazyk
Zemědělci na Kavkaze mluví velmi pravděpodobně proto-severo-kavkazským jazykem, který se tak
oddělil jako poslední ze Dené-Kavkazského pra-jazyka společného prvním zemědělcům Blízkého
východu. Je ale možné, že už v této době byl rozdělený na proto-severozápadní a proto-severovýchodní
kavkazský jazyk, protože obě tyto skupiny jsou velmi rozdílné. Zemědělci pocházející ze středozápadní
Anatolie mluvili proto-severozápadokavkazským jazykem a usadili se v oblasti dnešní západní Gruzie.
Zemědělci kultury Shulaveri Shomu, pocházející z jihovýchodní Anatolie (naleziště Çayönü) pak mluví
proto-severovýchodokavkazským jazykem a osídlil oblasti v dnešní Arménii a Ázerbájdžán. Obě tyto
skupiny mají řady podobností (velké množství hlásek a řada podobných slov) ale v lecčems se také
velmi liší. Ty severozápadní (dále jen západokavkazské) mají velmi komplexní morfologii sloves, na
která je přenášena většina gramatických funkcí, podstatná jména pak jsou v gramatice omezena třeba
jen na 2 nebo 3 mluvnické pády. U severovýchodních (dále jen východokavkazských) je tomu naopak.
Většinu gramatické “zátěže” nesou jména, která mohou mít až 126 gramatických pádů, zatímco slovesa
jsou mnohem jednodušší.
První zemědělci v povodí Indu mluvili velmi pravděpodobně drávidským proto-jazykem, který pochází
zřejmě od lovců v íránské vysočiny. Ani jazyk ani geny anatolských zemědělců se do povodí Indu
nedostaly, pouze tam pronikly znalosti zemědělské produkce.
O zemědělcích na jihu dnešního Turkmenistánu severně od pohoří Kopet Dag toho také moc nevíme.
Můžeme pouze předpokládat příbuznost se jenisejsko-burušaskí jazyky.
Před 8000 - 7000 lety (6000 - 5000 BC)
Zemědělci se postupně rozšířili do severozápadní části Kavkazu. Jsou to potomci západní skupiny,
původem ze středozápadní Anatolie, kteří se původně usadili v dnešní Gruzii. Podíl genů anatolských
zemědělců u nich klesá a roste podíl genů původních kavkazských lovců CHG až na 70%.
V dnešní Arménii a Ázerbájdžánu, jižně od Kavkazu, vrcholí kultura Shulaveri Shomu. Lidé této kultury
mají původ v jihovýchodní Anatolii. Podíl anatolských genů se u nich pohybuje mezi 60 až 80%, zbytek
(20-40%) patří genům původních kavkazských lovců CHG. Jejich příbuzní se dostali do dnešního
Dagestánu severovýchodně do Kavkazu, kde se poprvé objevují zemědělské vesnice
Jazyk
Od východokavkazských jazyků se oddělila část takzvaných “nových” jazyků. Těmi se dnes mluví v
Dagestánu. Od svých příbuzných mluvící “starými” východokavkazskými jazyky se oddělily zhruba v
této době.
Před 7000 - 6000 lety (5000 - 4000 BC)
Zemědělci na sever od Kavkazu pronikají dále do středoasijských stepí a stávají se z nich pastevci. Už
u nich zcela zmizely anatolské geny, zato roste podíl genů z profilu EHG (až na 50%) z východní Evropy
a západní Asie, mezi jejichž nositele tito pastevci pronikají. V těchto místech, mezi Kavkazem, dolní
Volhou a Donem vzniká nová populace označovaná jako CLV (Caucasus - lower Volha). Lidé této
populace se rozrůstají a dostávají se do třech různých míst:
na sever k velkému oblouku Volhy u dnešní Samary. Tam vzniká pastevecká chvalynská kultura. Lidé této kultury mají ještě více genů EHG
na západ, kde mezi Donem a Dněprem vzniká kultura Sredny Stog. Lidé této kultury převzali do svých genů část původních zemědělců z této oblasti.
Na jih přes kavkaz do Arménské vysočiny, kde se objevuje jejich genom v řádech jednotek až desítek procent před 6000 let.
Jižně od Kavkazu končí jednotná neolitická kultura Shulaveri-Shomu a objevuje se nová kultura
Leyla-Tepe, jejíž centrum přibližně na východě dnešního Azerbajdžánu. Lidé této kultury pohřbívají své
mrtvé v keramických nádobách a začali zpracovávat kovy (dříve než v Mezopotámii). Nejprve měď a
později i bronz.
Jazyk
Kavkazští zemědělci na severu mluví zcela jistě západokavkazským jazykem. Udrželi si tak jazyk
severo-anatolských zemědělců, přestože už prakticky zcela ztratili jejich geny.
Nově vzniklá populace CLV, která má polovinu svého genomu CHG a polovinu EHG, je nejlepší kandidát
na proto-indoevropský jazyk. Ten patří mezi nostratické jazyky a nejvíce podobá nostratickému
proto-uralskému jazyku (typický pro profil EHG), má však řadu odlišností, které lze vysvětlit právě vlivem
západokavkazského jazyka. Vliv je tak výrazný, že někteří lingvisté spojují indoevropské a
západokavkazské jazyky do jedné rodiny zvané pontická.
Brzy po svém zrodu je proto-indoevropština rozdělena na anatolskou větev, která překvapivě rychle
proniká na jih až do Arménské vysočiny a východní Anatolie, a ostatní indoevropské jazyky (kultura
Sredny Stog).
Co se týká chvalinské kultury, ta se také překvapivě rychle objevuje až v dnešním Bulharska do okolí
Varny. Zde vytvořila nejbohatší společnost své doby a později zanikla. Lze spekulovat, že se jedná o
další větev odštěpenou od vznikající proto-indoevropštiny - tyrhénskou jazykovou rodinu. Ta má výrazné
podobnosti s anatolskými jazyky, ale i řadu odlišností, které lze vysvětlit vlivem předchozích jazyků v
oblasti jejich výskytu.
Lidé kultury Lyela-Tepe mluví pravděpodobně proto-lezginským jazykem. Společný předek všech
lezginských jazyků je starý minimálně 5000 let a nachází se zhruba v oblasti výskytu kultury Lyela-Tepe.
Staré východokavkazské jazyky se tak rozdělují na lezginské na východě a druhou skupinu na západě,
kterou budeme označovat jako nachsko-darginské.
Před 6000 - 5000 lety (4000 - 3000 BC)
Arménské vysočiny a východní Anatolie a dále na Kavkaz. Následně tu vznikají dvě kultury. Kura-arakská
(zemědělci původem ze severu Anatolie smíšení s kavkazskými lovci) a jen 17 % pochází od lidu kultury
Shulaveri Shomu. Maykopská kultura je naopak docela heterogenní, je v ní 5 geneticky odlišných
populací. V jejím centru, v okolí dnešního města Novosvobodnaja, je ale geneticky zcela totožná s
Kura-arakskou. Ve stepních oblastech na severu převládají geny EHG avšak se stále významným
podílem CHG od západokavkazských zemědělců.
Ve stepích v okolí dolního Donu vzniká nejprve kultura Repin, která navazuje na Sterny Stog a později
jámová kultura. Ta se s využitím koní rozšiřuj po celých stepích, proniká na západě až do střední Evropy
a na východě až k Altaji.
Jazyk
Víme, že do oblasti severozápadního Íránu přišli před 10 000 lety zemědělci, kteří mluvili jazykem
proto-jenisej-burušaskí. Jejich potomci jsou teď ti, kteří tvoří 42% genomu Kura-arakské kultury a jádra
Maykopské. Můžeme se domnívat, že jejich jazyk také vychází z proto-jenisej-burušaskí. A skutečně
Churritština, o které máme z této oblasti doklady o necelých 1000 let později, když ještě doznívá
Kura-arakská kultura, byla po důkladné statistické analýze shledána nejpodobnější jazykům
burušo-jenisejským. U Maykopské kultury je situace složitější. V jejím jádru lze předpokládat jazyk
příbuzný churritštině, ale v okolních stepích se zřejmě mluvilo západokavkazským jazykem (ten většina
vědecké obce přiřazuje této kultuře), nebo snad jazykem blízkým proto-indo-evropštině, tedy směsí
západokavkazského a nostratického jazyka.
Proto-churrité tedy přišly do oblasti jižně od Kavkazu, kde se tou dobou nacházeli nachsko-darginské
jazyky. Zřejmě došlo k tomu, že se část této původní populace přesunula přes kavkazský hřeben na
severovýchod do dnešního Dagestánu. To jsou předci darginských národů. Druhá skupina - předci
nachských národů zůstali v dnešní východní Gruzii a jejich jazyky byly silně ovlivněny churritštinou. Vliv
je výrazný u slov týkajících se náboženství. Nachské jazyky přejaly z churritštiny také číslovky a ergativ.
Podobný, i když ne tak výrazný vliv churritštiny, se týkal také avaro-andijských jazyků, které se už
pravděpodobně nacházely na severní straně kavkazského hřebene. Je tady možné, že tento vliv nemá
původ v kura-arakské kultuře, ale v maykopské, jejíž nositelé byli, jak víme, byli s kura-arakskou
spřízněni.
Na jihozápadních svazích Kavkazu se udržela nostratická proto-kartvelština z před-zemědělských dob.
Její mluvčí v horách přešli z lovu a sběru na pastevectví.
Jámovou kutury tvoří předci všech indoevropanů (vyjma anatolské větve). Tajemný jazyk tocharština z
Tarimské pánve je zřejmě dokladem nejvýchodnější expanze této indoevropské kultury. Naopak na
západě, lze tuto nejstarší indoevropskou expanzi do Evropy spojovat s následnou bádenskou kulturou,
která může státa za liburnštinou, známou z antiky ze severodalmáckého pobřeží.
Před 5000 - 4200 lety (3000 - 2200 BC)
V tomto období jižně od Kavkazu vrcholí Kura-arakská kultura a rozšiřuje se spolu s předky Churrito-Urartejců až do Levanty, východní Anatolie a sevorozápadního Íránu. Na severních svazích Kavkazu existuje svébytná bronzová kajakentská kultura v místech dnešní Čečny.
Ještě dále na sever, v pontských stepích, vzkvétá Majkopská kultura, která na severu sousedí s prvními Indoevropany. Ty reprezentují kultury jámová a pozdější katakombová. Ta se rozšířila až na Balkán a do Řecka, ale také na jih Kavkazu. Genetika lidu těchto dvou kultur je naprosto identická - jedná se o typické indoevropské pastevce.
Na severovýchodním pobřeží Černého moře, pod svahy západního Kavkazu se dnes nachází Abcházie. Před 5000 lety se tu objevuje Dolmenová kultura, která navazuje na stavby hrobek prvních indoevropanů. O genech lidu této kultury mnoho nevíme.
Jazyk
Kajakentská kultura může reprezentovat populaci, proto-darginsko-lakských jazyků, které se rozšířily na severu Kavkazu a před 4200 lety.
Katakombová kultura reprezentuje s největší pravděpodobností lid mluvící paleobalkánskými jazyky, mezi které dnes zahrnujeme řečtinu, albánštinu, ale teké arménštinu. Po anatolské a tocharské větvi je paleo-balkánská tou další, které se oddělila od indoevropského jádra. rozšíření katakombvé kultury se také kryje s pozdějším výskytem paleo-balkánských jazyků.
Lidé dolmenové kultury pravděpodobně mluvili proto-západokavkazským jazykem, jehož stáří je odhadované na tuto dobu a do těchto míst.
Před 4200 - 3500 lety (2200 - 1500 BC)
Před 4200 lety došlo k jedné z nejvýraznějších klimatických událostí holocénu - dramatickému suchu, které trvalo
téměř celé století a znamenalo kolaps mnoha tehdejších říší: starého království v Egyptě, Akkadské říše v
Mezopotámii a civilizace v povodí Indu. Tyto změny způsobily přesuny celých populací a následné konflikty. V
Mezopotámii máme dobře doložené útoky Amoritů ze západu, či Gutejců z východu. Na sever od Kavkazu
skončila Katakombová kultura, nahradila ji nová kultura Lola, s kterou přišli noví lidé ze střední Asie. Jednalo se
pastevce ovcí s mimořádně násilným chováním. Tato kultura je však kolem roku 1800 BC vytlačena Srubovou
kulturou pronikající i na jižní stranu hor. V této době dochází také, zřejmě kvůli suchu, k vylidnění stepí severně od
Kavkazu.
Na jihu střední Asie vzniká Baktrijsko-margiánský archeologický komplex (BMAC). Vyspělá kultura, budující
pevnosti a města, která výrazně přispěla ke kultuře pozdějších idno-íránců. Pro další vývoj je také důležitá kultura
andronovská kultura, která se rozprostírala na východě střední Asie a navázala na indoevropskou kulturu Sintašta
ze severu Střední Asie. Lidé andronovské kultury stále více pronikají na jih mezi BMAC až ho zcela ovládli.
Na jihozápadě Kavkazu vznikla proto-kolchidská kultura, která využívá přírodní zdroje hor k výrobě kovových
nástrojů a zbraní. Východněji se objevuje trialetská kultura. Jižně od ní pak nachičevanská. Ta je zajímavá tím, že používá řadu symbolů podobných s Lullibejci, kteří ve 3. tisíciletí žili jižněji v dnešním
Šahrizoru. Obě kultury navazují na Kura-arakskou. U trialetské je ale evidentní, že elitu tvořili indoevropané
spříznění s katakombovou kulturou.
V Anatolii se objevují Chetité, kteří v tomto období vynalezly, jak zpracovávat železo. Z jejich pozdějších záznamů
víme, že tu před nimi tu žili Kaškové a Chattijci.
Jazyk
Etnicita kultury Lola je nejasná, může ale nemusí být indoevropská. U Srubové kultury jsme si téměř jistý, že se
jedná o předky Íránců.
Lidé BMAC mluvili zřejmě burušo-jenisjským jazykem, ale později byl jejich jazyk zcela změněn na indo-arijštinu
pod vlivem Andronovské kultury. Ta v polovině 2. tisíciletí př. n. l. expanduje až na sever Indie - tak se oddělují
proto-indové a také do íránské vysočiny a dále na západ do okolí Kavkazu, to jsou předci árjů (íránců).
Po jihozápadních svazích Kavkazu se rozšiřují proto-kartvelští pastevci, kteří se tak rozdělují na západní Svany a
východní Karto-zany.
Proto-kolchidskou kulturu tvořili zřejmě západokavkazané. Zřejmě už došlo na rozdělení na abchazsko-ubychšské
a čerkeské jazyky. Zatímco čerkesové žijí v horách, proto-kolchidskou kulturu tvoří předci abchazsko-ubychšských
jazyků.
Trialetská kultura byla s nejvyšší pravděpodobností indoevropská, přesněji proto-arménská. Předcházely jí kurgany
podobné těm řeckým z katakombové kultury, která reprezentuje paleo-balkánce, tedy předky Řeků i Arménů.
Chetité v oblasti dnešní Arménie, kde se Trialetská kultura nacházela, popsali konfederaci kmenů Hayasa-Azzi.
Hay je arménsky Armén.
Kaškejština a chattijština, kterými se mluvilo v centru Anatolie před příchodem Chetitů mají jisté podobnosti se
západo-kavkazskými jazyky. To je další argument pro to, že k rozdělení západních a východních kavkazských
jazyků došlo už v Anatolii, ještě předtím, než se první zemědělci dostaly do oblasti Kavkazu (viz výše - před 9-8
tisíci lety).
Před 3500 - 2700 lety (1500 - 700 BC)
Už jsem se dostali do období historických záznamů. Začněme tedy v království Mitani na severu Mezopotámie,
které v této době dominovalo celé oblasti a zastínilo i Chetity. Tvořili ho Churrité, ale řada slov týkajících se koní a
bohů pochází z proto-iránského či proto-indo-árijského jazyky. Ve 13. století churritská říše končí a její místo
postupně přebírá království Urartu z centrem v okolí jezera Van.
Severně of Mitani, v oblasti dnešní Arménie existuje kultura Lchashen–Metsamor (1500-700 BC), která navazuje
na Trialetskou.
V dnešní západní Gruzii vrcholí přechází Proto-kolchidská kultura na kolchidskou (1600 -700 BC), která vyniká
mistrovskou výrobou zdobených kovových předmětů. Kolchidská kultura přejímá znalost výroby železa z Anatolie.
Kobanská kultura (1200 - 350 BC) navazuje na kolchidskou, ale v oblastech na severozápadních svazích Kavkazu.
Tato kultura začala poprvé zpracovávat železo.
Jazyk
Urartejci mluví urartejštinou, která je blízce příbuzná churritšině.
Kultura Lchashen–Metsamor, která navazuje na trialetskou je bezpochyby proto-arménská. Od 7. století BC se
známe z oblasti této kultury první zmínky o Arménii a Arménech.
Za změnou proto-kolchidské kultury na kolchidskou je zřejmě přísun nové populace. V této době se už oddělily
gruzínské a zanské jazyky. A Zanové jsou právě ti, kteří přicházejí do západní Gruzie, kde se dodnes nachází. Z 8.
století před naším letopočtem známe jméno kolchidského krále Kuji-Kainabi, které zní kartvelsky.
Kobanská kultura se považuje za nachskou, tvořili ji předci dnešních Čečenců, Ingušů a Batsů. Právě v této době
došlo k oddělení nejstarší větve těchto jazyků batsbijštiny, která jako jediná zůstala na jižní straně Kavkazu. Ostatní
se vydali na sever a ovládli celý střed a západ severního Kavkazu. Její konec přišel s invazí Skýtů. Z historických
pramenů skutečně víme, že Dzurdzukové (jak byli nachové označování) byli na severu Kavkazu zprvu spojenci
Skýtů, ale později se proti nim postavili a spolu s Gruzínci je porazili. Poté byli dominantní silou na severu
Kavkazu. V oblastech výskytu Kobanské kultury na severozápadě Kavkazu existovaly dnes již nežijící nachská
etnika jako Dvalové a Malchové.
Vliv nachských jazyků je parný v místním názvosloví a vlivu na svanštinu, která s kobanskou kulturou dříve
sousedila.
V této době také došlo k růstu a rozdělení avarsko-andijských jazyk, které se nacházeli v dnešním dagestánu.
Avarsko-andijské jazyky jsou nejvíce ovlivněny íránskými jazyky. Přes jejich domovinu totiž většinou přicházeli
invaze těchto etnik ze Střední Asie a to od 1500 BC až do příchodu Skýtů kolem 700 BC.
Před 2700 lety a dále
Zhruba před 2700 lety (700 BC) vtrhli na Kavkaz Skýtové. Od té doby celá oblast zažívala řadu invazí, nájezdů a
následných dynamických změn, jejich důkladný popis je zcela mimo rámec tohoto textu. Proto shrneme následující
změny jen v bodech.
Sever
9. st BC - přichází Skýtové, kteří obsazují celé stepy na severu a zřejmě vytlačují předky avaro-andijských jazyků z dagestánu na západ do hor.
konec 2. století BC - Médové vyhání Skýty ze západní Asie, stahují se do pontských stepí
přelom letopočtu: Skýtští Sarmati a Alanové měli velké království mezi Donem a Volhou- Dzurdzukové (nachové) na severních svazích Kavkazu jsou jejich spojenci
350 AD - Hunové vytlačili Alany (Oseti) na jih a rozdrtili Dzurdzuky.
v 7. až 9. století ovládali pontské stepi Chazaři, s nimi přišli i mongolští Kumykové, kteří se usadili v dnešním Dagestánu a postupně a od té doby mu dominují.
8. stol. Alanie - Království íránských Alanů v dnešní Čerkesii a Osetii
8. století Abcházci vytváří stát na pobřeží Černého moře a 1008 se spojují s Gruzínskou Iberií
ve 13. stoleti Oseti (Skýtové) ustupují před Mongoly více do hor a vytlačují Dzurdzuky (Dvaly). Ti jsou poraženi Mongoly a přijímají islám.
od 14. století následuje postupné obsazování Čerkesie Čerkesi a Adygenci jejich společným svazem Ubychie. Vytlačují Abcházce a nachské Malchy.
Jih
7. st BC - Skýtové pronikají na jihovýchod Kavkazu a do Arménské vysočiny, zasazují tak ránu státu Urartu. Následná invaze Médů tento stát zcela zničila. V oblasti pak začínají převládat Arméni.
od 3. století BC v dnešní Gruzii vzniká království kavkazské Ibérie. To ve 4. století přijalo křesťanství a rostlo v mocný stát, ve kterém od 10. století dominuje východní Gruzínština.
východně od Gruzie se snad už od 7. století BC nachází kavkazská Albánie - nárazníkový stát achaimenovské říše proti invazím ze severu. V ní hrají hlavní roli lezginské jazyky hlavně udinština. Od 1. století BC je pod silným vlivem Arménie a arménštiny.
v 7. století došlo k dobytí oblasti Araby a islamizaci Albánie. Následně se tu střídaly různé vlády. V 11 století to byli poprvé turci. Ti se v oblasti usadili a po krátkém období mongolské invaze ve 13. století, v dnešním Azerbajdžánu postupně začali převládat.
Dominance Arménů ve východní Anatolii ukončila invaze Mongolů ve 13. stoletím. Po ní došlo k rozpadu měst a místní správy. Od té doby tu roste počet pasteveckých Kurdů Arméni se udrželi jen v Arménské vysočině.
